Měsíc nad řekou, Stříbrný vítr, Vina Vladimíra Olmera, Žižkovská romance, Z mého života, Kladivo na čarodějnice, Pane, vy jste vdova!, Mladý muž a bílá velryba, Requiem pro panenku...  To jsou názvy starších českých filmů, v nichž dodnes září Eduard Cupák.  Charakterní herec s nezaměnitelným hlasem, který vytvořil řadu nezapomenutelných rolí ať už ve filmu, televizi,  divadle, rozhlasu nebo dabingu, by v těchto dnech  oslavil třiaosmdesáté narozeniny.

 

Dětství a mládí prožil v Brně, kde se 10. března 1932 narodil. Když pak ve svých deseti letech přišel v době okupace o otce a babičku, o to víc se upnul na matku.  Bylo mu patnáct, když byl přijat do dramatického oddělní brněnské Státní konzervatoře v Brně. Brzo patřil mezi nejtalentovanější a nejlépe hodnocené posluchače, díky čemuž začal hostovat v brněnském Státním divadle.

A přece se tehdy - psal se rok 1951 - stalo něco, co pořádně zacloumalo jeho přímo vzorově nalinkovanou kariérou. Těsně před absolvováním školy, která se mezitím proměnila v Janáčkovu akademii múzických umění, byl vyhozen. I když oficiálním důvodem byla jeho účast v poloochotnickém představení Dykova Krysaře v Jevíčku bez vědomí školy, pravou záminkou byla jeho sexuální orientace. Ne, že by ji dával veřejně najevo, ale někdo se zkrátka postaral.

Za "nedovolené styky" byl vyslýchán  na StB a z nadějného herce se stal  rázem vyvrhel.  Všechno mělo rychlý spád. Na popud stranické organizace byla ustavena kárná komise, která rozhodla , že Cupák odejde bez absolutoria i bez umístěnky na angažmá.  Tehdy měl nastoupit do Slováckého divadla v Uherském Hradišti. Nenastoupil. I do divadla v Brně, kde hostoval jako student, mohl jen coby platící divák.

Když se sebral, odejel do Prahy, kde mu první velkou roli poskytl režisér Václav Krška. Obsadil ho do role mladého Aloise Jiráska ve filmu Mladá léta (1951), avšak hvězdu z něj udělaly až další dva Krškovy filmy - Měsíc nad řekou (1953), kde ztvárnil Vilíka Roškota, a Stříbrný vítr (1954), kde představoval Jana Ratkina . A nový romantický hrdina byl na světě.

Do roku 1960 natočil rovných dvacet filmů a vedle Václava Kršky, který ho obsadil  i do role Antonína Dvořáka ve filmu Z mého života (1955) stejně jako do titulní postavy  orientální pohádky Labakan (1956) spolupracoval rovněž s Otakarem Vávrou, Zbyňkem Brynychem, Vladimírem Sísem, Karlem Kachyňou nebo Vladimírem Čechem. Díky tomu se objevil i ve filmech Vina Vladimíra Olmera (1956) nebo Žižkovská romance (1958).

Hodně filmoval i v následujících dekádách, kdy jsme ho mohli vidět nejen coby kladnou postavu v sérii detektivek (Čas pracuje pro vraha,  Kam nikdo nesmí, Vím, že jsi vraha, Případ mrtvých spolužáků), ale také v historickém snímku Kladivo na čarodějnice (1969), v crazy komedii Pane, vy jste vdova! (1970) nebo ve zdařilé páralovské adaptaci Mladý muž a bílá velryba (1978).

I když byl poměrně hodně vytížený na jevišti (léta působil v Městských divadlech pražských), nevyhýbal se ani televizní práci, a tak si zahrál Mozarta v seriálu F. L. Věk (1971) nebo apatického taťku v sitcomu Taková normální rodinka (1971 - 1972). Zajímavou příležitost mu poskytli i Zdeněk Troška, když mu svěřil postavu abbého v historickém filmu Poklad hraběte Chamaré (1984).

Bylo to v 90. letech, kdy se začala nemilosrdně projevovat nemoc - rozedma plic, na které mělo pochopitelně vliv jeho náruživé kouření.  Stačil natočit ještě tři filmy, z nich nejzajímavějším byl Renčův thriller Requiem pro panenku (1991), v němž skvěle vystihl alkoholem zdevastovaného lékaře neschopného pomoci týraným schovankám. Začátkem roku 1996 se jeho stav zhoršil natolik, že už nemohl ani hrát.  Naposledy zazněl podmanivý hlas vypravěče Eduarda Cupáka z plátna v pohádce Princezna ze mlejna (1994).

Díky svému nezaměnitelnému hlasu nalezl skvělé uplatnění v rozhlase a v dabingu, což byla disciplína, ve které v roce 1995 získal Cenu Františka Filipovského.  Tu si však už kvůli nemoci nemohl osobně převzít. Pamětníci si dost možná vzpomenou, že svůj hlas a výraz propůjčil například Tonymu Curtisovi v komedii Někdo to rád horké, drakovi Falconovi v trilogii Nekonečný příběh nebo Ludvíkovi XIV. v romantické sérii o Angelice, markýze andělů.

"I když přicházely nabídky, byl nucen je odmítat. Po tracheotomii nemohl mluvit, pak už jen psal. Tehdy už odmítal žít, "vzpomínal Cupákův dlouholetý životní partner Václav Květ. V neděli ráno 23. června 1996 Eduard Cupák zemřel. Bylo mu čtyřiašedesát let.

Foto: archiv autora

( 5 hlasů )

< Předchozí		Další >