Kultura21.cz

Odedávna vzrušuje lidskou představivost, když se vědci pokoušejí vyvodit, jakými zákrutami se ubíral vývoj dnešního homo sapiens (neboli člověka moudrého), když hledají spojovací články k jeho stále vzdálenějším předchůdcům. A vydávají o tom obsáhlá pojednání. Před časem jsme psali o knize Jiřího A. Svobody Předkové, nyní se můžeme začíst do neméně podrobného spisu Václava Soukupa Prehistorie rodu Homo.

Autor se hned na prvních stránkách přiznává ke vzrušení, jaké zažíval při pohledu na kostru Lucy, pradávné předchůdkyně současných lidí. Žila zhruba před třemi miliony let v dnešní Etiopii a návštěvníci výstavy o smrti, v této době pořádané v Národním muzeu, ji tam dokonce mohou na vlastní oči spatřit (tedy kopii, pravý exponát si Etiopané prý hlídají jak oko v hlavě).

Soukup ovšem neprobírá jen prehistorické etapy vývoje člověka až k jeho dnešnímu stavu, všímá si širších souvislostí kulturních i ekologických. Nejprve se věnuje mýtům o stvoření člověka (neboť každé náboženství řešilo jeho příchod na Zemi), poté přechází ke kdysi znepokojivým vykopávkám pravěkých skeletů, zpochybňujícím celá tisíciletí závazné kreacionistické (tedy stvořitelské) teorie. Teprve v 19. století se dosavadní mlčení či přehlížení nálezů ukázalo být nadále neúnosné, přichází Darwin s myšlenkou o proměnlivosti druhů, padá domněnka, založená na výpočtech opírajících se o Bibli a tvrdících, že lidstvo pobíhá po zemi jen několik tisícovek let.

Než Soukup dospěje k samotnému bádání o prehistorii lidského rodu, pohlédne na genetiku a její proměnlivost, probere proměny evolučních teorií, dotkne se molekulární antropologie, všimne si postavení člověka v živočišné říši, aby se posléze pozastavil u nejbližších příbuzných člověka. Neboť člověk se nevyvinul z opice (jakkoli nejbližší je mu prý šimpanz), nýbrž u obou druhů lze do minulosti miliony let vzdálené vysledovat společného prapředka, od něhož se vývoj lidí i opic počíná oddělovat. Neopomene proto připomenout zasloužilé nadšence (nebo spíše nadšenkyně), kteří svůj život zasvětili zkoumání vyšších primátů (hlavně goril a šimpanzů) v jejich přirozeném životním prostředí.

Teprve poté autor přechází k výkladu dějin člověka jako živočišného druhu. Nejprve nás seznámí s metodami datování kosterních (i jiných) nálezů a pak se již vydává na dosud spíše jen náhodně prozkoumané území pradávných fosilií - začíná tím, že si položí otázku o původu primátů. Tady se už ponoříme do minulosti vzdálené bezmála padesát milionů let: z té doby totiž pochází kostra praprimáta nazvaného docela poeticky Ida (odborné pojmenování vzdává hold zakladateli evoluční teorie - Darwinius massilae). Stejně jako lidé také opice mají své vyhynulé předky, případně celé slepé větve.

Vědci předpokládají, že před sedmi až pěti miliony let dochází k oddělení předchůdců člověka od lidoopů - ovšem prastará záhada, jak došlo k "polidštění člověka" (neboli hominizaci) a jeho uvědomění si sama sebe, nadále vybízí k novým a novým hypotézám. Pak konečně se vynořují kapitoly věnované předkům z úsvitu dějin: vedle pojednání o nich Soukup přibližuje i průzkumy mnoha vědců, kteří částečku po částečce odkrývali závoj dosud halící minulost člověka a proměny jeho mysli. Jako dávná zaklínadla znějí jména  Australopitecus, Homo habilis, Homo ergaster, Homo erectus a samozřejmě Homo neanderthalensis. Pamatujeme ještě ze školy?

Zejména neandrtálci jsou už docela důvěrně známí - po celé desetitisíce let žili na stejných územích jako lidé našeho typu a souběžně s nimi. A pak znenadání vyhynuli. Důvody rovněž vzrušují naši fantazii. Byli vyvražděni, jak sugestivně domýšlí William Golding v novele Dědicové? Nebo lze předpokládat jiné příčiny?

Závěrečný oddíl Soukup věnuje paleolitické kultuře a pravěkému umění, přibližuje různé výrobní technologie. Na podobu myšlenkového obzoru Lze usuzovat jen podle dochovaných artefaktů, opracovaných nástrojů, ať již vznikly z kamenů nebo zvířecích kostí, podle sošek, plastik, ozdobných předmětů, podle nástěnných maleb dochovaných v řadě jeskyň - například o jeskyni Chauvet, objevené před pouhými dvěma desetiletími, pojednává uhrančivý dokument Wernera Herzoga Jeskyně zapomenutých snů, uvedený též u nás (viz recenze ZDE )

Velkou předností Soukupovy knihy jsou rovněž početné barevné obrázky, vzhledové rekonstrukce dávných pralidí, fotografie žijících zvířat i fosilních nálezů, také náčrty dávných artefaktů a portrétní kresby významných badatelů. Obrazový doprovod spoludotváří informační dopad celé knihy, výkladu zjednává potřebnou názornost. Pro laika je to četba fascinující, ovšem odborné zhodnocení je schopen doplnit jen další odborník na danou vědní oblast.

Václav Soukup: Prehistorie rodu Homo.
Vydalo Karolinum, Praha 2015. 1152 stran.
Hodnocení: 100%

Foto: kniha, www.theuprightmonkey.files.wordpress.com
www.turista.svetu.cz,www.aufildeslions.fr