Ve třicátých letech minulého století byla ve světě filmu fenoménem, avšak její sláva prvorepublikové hvězdy netrvala dlouho. Lída Baarová musela nejdřív pryč z Německa a posléze i z tehdejšího Československa. Filmovala pak v Itálii, poté se věnovala divadlu v Rakousku, kde nakonec na stará kolena zakotvila. O jejím životě bylo napsáno několik knih, sama herečka je autorkou memoárů Života sladké hořkosti. Režisér Filip Renč o ní nedávno dokončil celovečerní film, který by měl mít premiéru už za pár měsíců.

 

"To nebyla obyčejná krása. Jakmile někam vešla, vše ztichlo. Jakoby lidi očarovala," nechal se na její adresu slyšet režisér Otakar Vávra, který ji obsadil do hlavní ženské roli ve filmech Panenství (1937), Dívka v modrém (1939), Maskovaná milenka (1940) a Turbina (1941).

Ludmila Babková (jak znělo její pravé jméno) se narodila 7. září 1914 v Praze. K filmu se dostala jako studentka konzervatoře. Prosadila se hned po několika menších rolích, a i když byla donucena ze školy odejít (tehdy měli studenti zakázáno točit), kariéra herečky ji neminula. Mezinárodní úspěch filmu Barkarola (1935), v němž hrála titulní roli, však s sebou přinesl i její postupný pád.

Herečka, která ve třicátých letech minulého století působila v Německu, byla až příliš v dosahu nacistických pohlavárů. Nejenže se jim neubránila, ona se jim časem i znelíbila. Proč by ji tedy měli milovat v Československu, kde se vědělo o jejích "čajích o páté" s Adolfem Hitlerem stejně jako o jejím důvěrném vztahu s Josephem Goebbelsem. Přesto ještě po návratu do Prahy natočila filmy jako Ohnivé léto (1940), Paličova dcera (1941) nebo Za tichých nocí (1942).

Poté působila v Itálii, kde do konce druhé světové války natočila sedm snímků. Ve své době byla jednou z nejkrásnějších filmových hereček evropského formátu, zajímal se o ni dokonce Hollywood. Krásu a půvab si ostatně udržela do poměrně vysokého věku.

A největší chyba jejího života? V této klíčové otázce se herečka musela vrátit do roku 1937, kdy dala přednost práci v Německu před nabídkou z Hollywoodu: "Když jsem natáčela na Barrandově Panenství, přišli za mnou dva muži od společnosti MGM a ptali se mě, jestli bych nechtěla do Ameriky. Já však měla závazky k berlínské společnosti UFA, byla jsem mladá a tenkrát, v roce 1937, jsem nevěděla, co se stane, že bude válka. Nikdo mi tehdy neřekl: Vezmi si to nejnutnější a honem koukej být pryč! To považuji za největší chybu svého života," přiznala herečka.

Na otázku Pavla Vojíře, jestli nebylo krásné být ve své době evropskou hvězdou, zase odpověděla: "Jenže já chtěla do Ameriky. Představovala jsem si cestu z Berlína do Hollywoodu - a to se mi nepodařilo. A protože jste četl moji knihu, víte proč. Protože jsem byla blbá. Strašně blbá."

Kvůli obvinění ze spolupráce s nacisty se herečka dostala až do kriminálu, kde strávila osmnáct měsíců. Po emigraci z Československa (1948) příležitostně točila, ponejvíce s italskými filmovými tvůrci. Nechyběl mezi nimi ani proslulý režisér Federico Fellini, který ji obsadil do snímku Darmošlapové (1953).

Tehdy jí nebylo ještě ani čtyřicet. O slavném Fellinim se herečka rozvyprávěla i v rozhovoru, který s ní vyšel v časopise Reflex: "Toho jsem poznala v Římě na Via Vittorio Veneto. Vídali jsme se velmi často. Pořád mi opakoval, že se mu líbím. Tak jsem mu jednou řekla: Poslyš, já bych s tebou hrozně ráda dělala nějaký film. - A on na to, že se mu do jeho filmů nehodím, protože jsem příliš krásná. A tak jsem slibovala, že se udělám ošklivou, ale na to řekl, že to nedokážu... Až jednou přišel s tím, že má pro mne roli. A hned první filmovací den mi oznámil, že se nesmím nalíčit... Hrála jsem ženu, která je po celý film velmi obyčejná, ale pak přijde na večírek nalíčená, v nádherných šatech - a je nádherná. Ale je to jako přelud, protože hned druhý den už je zase obyčejná. Fellini byl moc příjemný. Po letech jsem ho potkala. Seděla jsem kdesi v Římě, on se tam objevil a sedl si vedle mne. Díval se chvíli a pak řekl: Ještě pořád jsi krásná..." Využívali toho i další režiséři. Její krása odcházela velmi pomalu. Poslední film natočila herečka v roce 1957 ve Španělsku - snímek se jmenoval Batalion stínu a spolu s ní se v něm objevil Rolf Wanka.

V šedesátých letech, kdy už žila v rakouském Salcburku, se věnovala divadlu. Účinkovala v desítce zájezdových inscenací (zahrála si například i titulní roli v Čapkově hře Věc Makropulos), které byly k vidění na jevištích v Rakousku, Německu a Švýcarsku. Je zajímavé, že jedním z režisérů, s nimiž tehdy spolupracovala, byl režisér dnes kultovních inscenací a filmů Rainer Werner Fassbinder. "Ano, to byla krásná práce. Dokázal člověka povzbudit. Jednou na nějaké zkoušce řekl, že jediný, kdo pořádně uhraje pauzy mezi větami, je Baarová," vzpomínala herečka na Fassbindera.

Vdaná byla Lída Baarová dvakrát. Poprvé se provdala v roce 1947 za loutkáře Jana Kopeckého, s nímž emigrovala do Rakouska, podruhé za rakouského lékaře Kurta Lundwalla. Dohromady s ním žila v Salcburku více než pětadvacet let, ale vzali se až v roce 1969. Teprve až s ním se dočkala klidu a smíření s vlastní minulostí. Zemřela před patnácti lety - 27. října 2000, bylo jí tehdy šestaosmdesát let.

Vedle několika knih o ní vyšly i hereččiny memoáry, které nazvala Života sladké hořkosti. Letos o ní natočil režisér Filip Renč celovečerní film, který by měl mít premiéru začátkem příštího roku.

Robert Rohál
Foto archiv autora

< Předchozí		Další >