Kultura21.cz

Série sborníků o éře komunistického režimu dospěla svým zacílením do druhé půle 60. let. Jeden z předchozích jsme recenzovali – viz http://www.kultura21.cz/film/12341-kniha-ceskoslovensko-v-letech-1954-1962-recenze Nyní následuje svazek příznačně nazvaný Předjaří. Zachycuje podobu Československa mezi roky 1963-1967. Začíná tedy prvními příznaky slibujícími větší společenské změny než jen kosmetické a uzavírá se těsně před plným rozkvětem obrodného procesu, zardoušeného vpádem „spřátelených“ vojsk. Na obálce se sice skví tehdejší gymnastický idol Věra Čáslavská, avšak o ní ani o sportu se zde kupodivu nedočteme ničeho.

Publikace se skládá z více než tří desítek někdy až příliš narychlo „spíchnutých“příspěvků. Rozčleněny jsou do čtyř tematických oddílů: první se zabývá kulturou, další zkoumá stav společnosti včetně působení církví v ní, poté následují okruhy věnované jednak průmyslu, potažmo hospodářské sféře a jejímu centrálnímu plánování, jednak politice a mezinárodním vztahům. Hned na počátku upozorním, že záběr jednotlivých studií je vskutku celostátní, tedy československý – vedle (převažujících) česky psaných textů nalezneme i několik slovenských. Společným rysem je tu přiblížení toho, jak postupně byly narušovány stávající mocenské jistoty, ba se zvětšovaly trhliny v dosud závazných ideologických mantinelech, jak se emancipovalo tehdejší myšlení, jak i mezi komunisty sílilo uvědomění, že dosavadní praktiky přestávají vyhovovat.

Tak se dočteme dosud málo známé podrobnosti, založené na průzkumu archivních pramenů, o konfliktu výbušného, zbytečně zbrklého spisovatele Jan Beneše s komunistickým režimem (soudní přelíčení s ním proběhlo v červenci 1967 a z vězení se dostal až o rok později). V době normalizace prý posloužil jako předobraz sebestředného zlotřilého básníka Daneše ve 30 případech majora Zemana. Přínosné postřehy se týkají činnosti Národní galerie v Praze, dění na poli české pop music či rockové hudby. Nahlédneme pod povrch Československé akademie věd i do vedení časopisu Dějiny a současnost. Také si připomeneme, jak se utvářel a vyvíjel rozhlasový večerníček přezdívaný Hajaja a spojený především se sametovým hlasem Vlastimila Brodského.

Široké spektrum témat nabídne rovněž okruh zaměřený na společnost. Autoři zmiňují záležitosti regionální, vytažené na světlo z kronik či dalších místních zdrojů (Českobudějovicko, Mělnicko, Kladensko), více si přirozeně všímají událostí se širším, celonárodním či celostátním dopadem. Nejde jen o další amnestii, která byla vyhlášena v polovině 60. let, novoroční prezidentské proslovy, o postoje dospívající generace k režimu, ale zejména o potýkání (katolické) církve s mocenským odmítáním – a to na pozadí reformních závěrů II. vatikánského koncilu. Dočkáme se rovněž úvahy o postavení Svědků Jehovových, dodnes vnímaných rozporně.

Studie, které odkazují k hospodářským či politickým aktivitám, často zkoumají, jak i osvícenější straníci si uvědomovali nutnost důsledných systémových změn. Opět se však různí autorský přístup: někdy převažuje zobecňující nadhled, někdy důraz na regionální či jinak omezené jevy, které lze ovšem také vnímat jako střípek osvětlující celou mozaiku. Vztah k zahraniční emigraci osvětluje zamyšlení na vztahem stranických autorit k prominentnímu intelektuálovi Pavlu Tigridovi (i v souvislosti s ním byl odsouzen výše zmíněný Jan Beneš, jenž se nabídl, že bude psát do jeho Svědectví). Zde mimo jiné dočteme, jak se režim snažil své politické protivníky pošpinit a ukázat je hlavně jako běžné kriminálníky. Ostatně sám Tigrid – samozřejmě v nepřítomnosti – byl odsouzen na 14 let za rozvracení republiky…

Na závěr ponechávám dvě stati věnované kinematografii. Jedna - z pera Petra Kopala - se týká historického filmu, který právě v této době dospěl k jednomu ze svých vrcholů (na plátna kin tehdy vstoupila díla jako Marketa Lazarová a Údolí včel, ale také třeba Atentát, jeden z prvních snímků, které nezaujatě zpodobnily činnost nekomunistického odboje, v tomto případě atentát na Heydricha). Obšírnější příspěvek Petra Bednaříka – stejně jako v předešlé knize – se vztahuje k tematice holocaustu, případně šířeji k osudu židovského obyvatelstva. Autor postupně rozebírá všechna takto zacílená díla, která ve sledované době - také na Slovensku - vznikla. Patří mezi ně i oscarová tragikomedie Obchod na korze (na snímku). Jedině ve své době důležitý dokument Město darované zdá se unikl jeho pozornosti.

S některými jeho zjištěními si však dovolím nesouhlasit. Vyčítám malou ochotu zaujímat vlastní postoj, formulovat názory podepřené zhlédnutím dotyčného filmu. Například u dramatu Námestie svätej Alžbety se opírá výhradně o dobové ohlasy i pozdější literaturu, aby vynesl z mého hlediska nespravedlivý odsuzující verdikt, podepřený i pochybným tvrzením, že film nedosáhl žádného mezinárodního úspěchu. Jiný příklad: Němcův snímek Démanty noci sice vypráví o uprchlících ze židovského transportu, avšak režisér svůj důraz vede jinam – v zobecňující poloze jej zajímá hlavně téma ponižování, pronásledování a bezvýchodnosti, které se pak bez pomocných berliček v úplnosti vylouplo v následujícím počinu O slavnosti a hostech. Autor si rovněž nevšímá mezinárodního kontextu, který by vysvětlil leccos z domácího dění – také u nás až na jedinou výjimku vznikaly snímky se židovskou tematikou jen do poloviny 60. let, neboť záhy nato zesílí antisemitské postoje i na vládní úrovni (v Polsku je zakázána Dlouhá noc, v Sovětském svazu Komisařka) a zájem o židovské etnikum je vnímán jako nežádoucí. Zbývá doplnit, že roku 1967 – na samém sklonku sledovaného období – začala Československá televize natáčet publicistickou (komentovanou) rekonstrukci proslulé Dreyfusovy aféry, která se na sklonku 19. století odehrála ve Francii. Trojdílná minisérie byla ovšem uvedena až na jaře 1968.

Pokud Bednařík zmiňuje diváckou návštěvnost, vychází z nejdostupnějšího zdroje, a sice z Březinova Lexikonu českého filmu. Jenže ten byl vydán až v 90. letech a shrnuje návštěvnost pouze v českých zemích – a to včetně diváckého přírůstku poté, co filmy znovu nasazeny do kin v obnovené premiéře, v některých případech (jako u Obchodu na korze) ještě před pádem komunistického režimu. Za vhodnější tedy považuji užití Havelkových soupisů, jmenovitě Čs. filmového hospodářství 1966-1970, kde lze dohledat dobové distribuční výsledky v českých zemích i na Slovensku. Není tudíž pravda, že by např. Obchod na korze vidělo v československých kinech 693 000 lidí, jak tvrdí Bednařík – tento počet se týká pouze Česka a vztahuje se až k datu vydání Březinovy knihy (1997). Ve skutečnosti tento film vykazuje už v době premiérového uvedení, tedy o tři desetiletí dříve, a v doložitelně celostátním nasazení více než osm set tisíc diváků. Jsou to sice drobnosti, avšak zbytečně kazí tento sumarizující článek.

Jiří Petráš, Libor Svoboda (eds.): Předjaří. Československo 1963-1967

Vydaly Ústav pro studium totalitních režimů a Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích, 2016

408 stran.

Hodnocení: 70%