Marie Majerová vládla krásnou češtinou, z mužů si dokázala vzít to nejlepší – třeba impresionismus Fráni Šrámka. Rozuměla si i s ženami – například s feministkou a senátorkou Františkou Plamínkovou. Zmapování stop Marie Majerové (1. 2. 1882 Úvaly - 16. 1. 1967 Praha) nejen v Úvalech připravuje pro město historička Lenka Mandová. Její práce, která může zbořit různé mýty, by mohla vyjít i jako publikace.

 

„Maminka Marie Majerové, Barbora Jarošová, se narodila v horním mlýně, který se nacházel na rohu ulic Škvorecká a Riegrova, rodný dům Marie Bartošové (později Majerové) se nachází na dnešním úvalském náměstí Arnošta z Pardubic, číslo popisné 18, je beze změny, jen na konci 19. století došlo k jeho úpravám,“ uvedla Lenka Mandová. Vše vyhledala v mapách, které nelžou. Dnes je v přízemí rodného spisovatelčina domu trafika, kdysi tam bývaly Řeznictví a uzenářství, později Občanská záložna. Marie Majerová byla nejen spisovatelkou, ale také význačnou novinářkou. „Pracovala pro sociální demokracii ve Vídni a v Praze v Právu lidu, do roku 1929 v Rudém právu jako divadelní kritička a od roku 1929 v legionářské revui Čin jako šéfredaktorka. Tento post jí nabídl F. X. Šalda, který ji obdivoval o němž v roce 1937 napsala nekrolog. Je publikován i v jejím Volání s ozvěnou,“ uvedla Lenka Mandová. Marie Majerová vládla krásnou češtinou, z mužů si podle Lenky Mandové dokázala vzít to nejlepší – třeba impresionismus Fráni Šrámka. Rozuměla si i s ženami – například s feministkou a senátorkou Františkou Plamínkovou (1875-1942).

Spisovatelé jsou svědomím národa…
Marie Majerová spolupracovala s Československým rozhlasem a filmem, za zmínku stojí třeba film Otakara Vávry Panenství nebo film Karla Steklého Siréna, oceněný v roce 1947 Státní cenou. Ovládala několik světových jazyků, překládala z němčiny, francouzštiny, angličtiny a ruštiny. V roce 1956 byl v Úvalech tehdejší nevyvlastněný bývalý hostinec se státní správou přebudován na kulturní dům, dlouho nesl název Marie Majerové, po roce 1989 se z něj stala „tržnice“. „Marie Majerová do jeho vybudování přitom v 50. letech vložila 248 tisíc korun, a to v době, kdy průměrný měsíční plat byl kolem jednoho tisíce korun hrubého, lidé při budování kulturního domu odpracovali 30 tisíc brigádnických hodin,“ řekla Lenka Mandová. V poválečných letech Marie Majerová zasedala v akčních výborech. „Tehdy byli z veřejných organizací vylučováni její kolegové, kteří pak nesměli publikovat. Nenašla jsem žádné udání, spíše se snažila lidem pomáhat,“ dodala.

„V roce 1956 jí bylo vytknuto, že je moc pasivní. ÚV KSČ dlouze hodnotil II. sjezd Svazu československých spisovatelů, kde od Marie Majerové a Jaroslava Seiferta zaznělo, že spisovatelé jsou jako svědomí národa. Pro někoho to bylo ´revizionistické,“  připomněla Lenka Mandová. „Literární práce Marie Majerové je od 90. let 19. století do 40. let 20. století bohužel překryta její činností v ÚV Svazu československých spisovatelů, kde věrně vykonávala příkazy propagandistických oddělení ÚV KSČ,“ dodala. Při vyhledávání a zpracovávání informací k ní Lenka Mandová víc a víc nachází cestu, soukromě jí říká Mařka, jak ji oslovovali přátelé. „Jejím životem se neslo, že je potřeba vybudovat krásný svět, kde všechny děti i všichni dospělí budou mít dostatek jídla, a že je potřeba, aby ženy byly rovnocenné s muži,“ řekla.

Osud rodného domu…
Marie Majerová za svého života získala mnohá ocenění: Cenu české akademie za román Náměstí republiky (1914), Státní cenu za povídky Mučenky (1922), Cenu české akademie za knihu pro děti Brno (1931), Státní cenu za román Přehrada (1932), Jiráskovu cenu hlavního města Prahy (1936), stala se členkou České akademie věd (1940), získala titul národní umělkyně (1947) či Státní cenu za literaturu – za reportáže Zpívající Čína (1955). Pohřbena je na Olšanských hřbitovech, ve společném hrobě dvanácti osob spojených s komunistickou érou, její ostatky tam byly přesunuty z jiného místa na Žižkově.

Nedávno jsme si připomněli 135 let od jejího narození a 50 let od jejího úmrtí. Při této příležitosti se právě v Úvalech, u jejího rodného domu, uskutečnilo vzpomínkové shromáždění. Zazněl apel, aby v Úvalech, kde bylo v roce 1992 kupříkladu náměstí Marie Majerové přejmenováno na náměstí Arnošta z Pardubic, nebyl její odkaz úplne zlikvidován. Pro špatný stav má být totiž zbourán rodný dům, kde je umístěna pamětní destička, "vyrůst" tam mají městská knihovna a společenské centrum, je proto žádoucí, aby pamětní deska nezmizela... Věřme, že práce Lenky Mandové spatří světlo světa i pro veřejnost a Marii Majerovou se tak podaří dostat opět do povědomí lidí. Zaslouží si to!

Andrea Cerqueirová

Foto: Monika Hoření

Podobenka - zdroj: www.slovnikceskeliteratury.cz

< Předchozí		Další >