Kultura21.cz

Až se budete toulat po jižních Čechách a ocitnete se na Písecku, zavítejte rovněž do Putimi. Ano, to je ta vesnice, která vstoupila i do literatury. Dotkli se jí dva známí romanopisci: zatímco Jindřich Šimon Baar vyportrétoval do podoby zářného ideálu skutečného sedláka Jana Cimburu (1817-1898), Jaroslav Hašek učinil Putim středobodem budějovické anabáze fiktivního vojáka Švejka.

Ostatně Švejka zatkl taktéž smyšlený strážmistr Flanderka, jenž jej - na rovněž neexistující - četnické stanici podrobil křížovému výslechu, ježto věřil, že má před sebou ruského špióna. Příslušná epizoda, zahrnutá do filmu Poslušně hlásím, se v Putimi skutečně natáčela- a na domečku (nalezneme ho v blízkosti kamenného mostu), který posloužil jako kulisa, dnes ční pamětní cedulka.

Zato od Cimburova narození uplynula letos rovná dvě staletí. Byl by zajisté dávno zapomenut stejně jako sousedé a vrstevníci, kdyby mu Jindřich Šimon Baar nezajistil věčnou slávu. Jenže stvořil mýtus – oslavu katolického selství, hrdého na svůj původ. Románový Cimbura byl dokonce schopen obhájit své smýšlení a své postoje před samotným knížetem Schwarzenbergem (jehož poddaným ovšem nebyl, Putim vlastnilo královské město Písek)

Podobně jako Božena Němcová stvořila ideální prototyp laskavé stařenky, také Baar nabídl vzor (jiho)českého sedláka, jenž si váží obdělávané půdy i svých bližních, nesmlouvavě vyznávaje takříkajíc „vyšší principy mravní“. Jenže zatímco skutečnost osobnost a osudy Němcové hrdinky podrobně prozkoumal profesor Václav Černý v Knížce o Babičce, Jan Cimbura na takové přiblížení doposud čeká. Zatím jsme se dočkali jedině filmového ztvárnění, které vzniklo za německého protektorátu a bylo jím poznamenáno.

Ale ponechme stranou literární tradice, které jsou podstatně širší, neboť Putimí se zabývali jak další prozaici, tak básníci, a vypravme se za nejdůležitějšími památkami. Pokud přijedete vlakem, budete do vesnice přicházet po hrázi rozlehlého Podkostelního rybníka, věnčené staletými duby. Stromy jsou to na první pohled mohutné a nezničitelné, avšak ničivá vichřice dokázala některé z nich nejen vyvrátit z kořenů, ale dokonce přelomila jeden mohutný kmen vejpůl, jako kdyby to byla pouhá sirka. Dodneška jsou tam následky ničivého řádění živlů patrné. Když však pohlédneme na rybník, uzříme, jak se nad jeho hladinou vypíná (a někdy se na ní i zrcadlí) kopcovitá panorama osady s tyčícím se kostelem svatého Vavřince.

Pokud se zaměříme na tamní památky, na prvním místě samozřejmě pozornost přitáhne kostel. Je rozvržen netradičně, má totiž dvě lodi (namísto obvyklého lichého počtu) a váže se k nim pověst, že v předbělohorských dobách se v jedné scházeli katolíci, v druhé se sloužily mše "pod obojí". Jeho jádro pochází z časů gotických, konečný vzhled získal až v 15. století, při raně renesanční přestavbě.

A poutníky zajisté přiláká i nenápadná, za kostelem skrytá kostnice, zaplněná prý ostatky francouzských vojáků, kteří měli někdy v půli 18. století - za válek o dědictví rakouské - podlehnout nějaké zhoubné epidemii, když se usadili v blízkosti Putimi. Považuji však za sotva myslitelné, že by někdo z místních později vykopával hromadné pohřebiště, které navíc není jinak doloženo, aby nalezené kosti uložil do přilehlé (a dnes ji nepřístupné) kostnice. Spíše se jedná o kosti vyzvedávané po mnoho staletí z opakovaně používaných hrobů putimských obyvatel.

Na hřbitově obepínajícím kostel nalezneme i starobylé, jednoduché, jen zatravněné hroby, mezi jinými Jana Cimbury; na kříži se podnes tyčí tabulka s pověstným epitafem, že to byl sedlák bohatý a pilný... Však to znáte z Baarova románu.

Naproti kostelu se vypíná rovněž gotická fara, možná bývalá tvrz, v jejímž okolí archeologové našli pozůstatky raně slovanského i raně středověkého pohřebiště. Pokud byste se dostali dovnitř, mohli byste obdivovat třeba zachovalý gotický portál, kamenný oblouk, jímž se vstupuje do historické síně, která dnes slouží pro kulturní, najmě hudební pořady. Má nádhernou akustiku.

Obdivovat však lze i lidovou architekturu: v těsné blízkosti kostela nalezneme roubenou stodolu (pamatující přinejmenším dvě staletí) s trámy vsazenými mezi kamenné sokly i nenápadnou sýpku, jejíž větrací otvory, pokud bychom do ní vstoupili, připomínají střílnová okénka. Při čelním pohledu (ten je ovšem možný jen ze dvora přilehlého domu) připomíná kapli, dominuje tu mohutný vstupní oblouk, na Moravě nazývaný žudro, zde však nijak.

Na návsi se dochoval vysoký renesanční špýchar s restaurovanými fragmenty dávných venkovních maleb, po několika málo letech od oprav opět omšelý a opršalý. A také nepřehlédněme dvě kapličky, tyčících se poblíž silnice protínající obec, jedna při vjezdu, druhá při výjezdu. Za pozornost ještě stojí oba mosty, přetínající místní říčku Blanici - jeden kamenný, druhý železný. Ačkoli zejména ten kamenný, pnoucí se nad mlýnským náhonem, vyhlíží starobyle, oba pocházejí z druhé půle předminulého století. Olbřímí záplavy v roce 2002 je vážně poškodily, kamenný most, v jehož těsné blízkosti se nyní tyčí socha dobrého vojáka Švejka, se dokonce ocitl celý pod vodou.

Putim, dnes osada se zhruba pěti stovkami obyvatel, patří mezi obce s dějinami ztrácejícími se v nedohlednu věků, přivlastňovací koncovka -im naznačuje starobylost (stačí připomenout obdobně zakončené názvy Kouřim nebo Chrudim). Každopádně vznikla před založením královského města Písku, který ji po dlouhá staletí vlastnil - ona pověstná Putimská brána, kterou známe ze zlidovělého popěvku, se nacházela právě v něm a nazývala se tak podle směru, kterým vedla. Takže není vyloučeno, že Putim mohla existovat třeba už v 10. století, i když první písemná zmínka pochází až z doby o sto let pozdější.

Dějiny Putimi, ač archivně doložené jen útržkovitě, jsou bouřlivé, zničující požáry dřevěné zástavy se střídaly s hladomory, epidemiemi či válčením - a můžeme si o nich přečíst v obsáhlém rukopisném pojednání, které před téměř devadesáti lety sepsal obyčejný venkovský učitel Josef Koch (1863-1938). Když odešel do výslužby, nechtěl zahálet, takže se začal věnovat historii obcí, kde působil (kromě Putimi detailně prozkoumal i blízkou obec Kluky).

Vzniklo fascinující dílo, jehož autorem je v zásadě diletant bez jakékoli odborné průpravy, ale s ohromujícími znalostmi tehdy vydaných pramenů i vědeckých pojednání Zíbrtových, Winterových či Kroftových, se schopností zpracovat dostupné archivní fondy a přečíst starobylé záznamy v gruntovních knihách i jiných dokladech. Koch přiblížil dění v Putimi nejen skrze osudy celé obce, skrze vrchnostenská rozhodnutí (třeba v souvislosti s tamním, dávno již zaniklým pivovarem), ale také skrze jednotlivé usedlosti, každému ze starousedlíků věnoval samostatnou kapitolku.

Barvitě a na mnoha příkladech postihl všední život vesnice zejména v dobách nevolnictví a roboty. Upozornil přitom na hříšné sklony navenek pobožných lidiček, třeba na cizoložství a jeho postihy. Ze zapomnění vytáhl fascinující doklady o duchovním obzoru, mentalitě a skutcích, o právních úkonech dávných předků, o jejich všední, každodenní existenci, tedy zvolil tentýž mikrohistorický přístup, který teprve dnes uplatňují profesionální historici.

Jistě, Kochovu krasopisně vyvedenou knihu můžeme považovat za pouhé výpisky poutavých jednotlivin, za prostoduchou a naivní, názorově ovlivněnou nadšením, že vznikem samostatného státu konečně skončila třísetletá poroba, jak se tehdy tvrdívalo. Avšak cenné je, že se vyslovil i k tomu, sám zažil nebo vídal. Například k literárnímu pojetí Jana Cimbury, jehož osobně znal. Ač si románu samého vážil, spisovateli vyčítal, že „udělal z Cimbury člověka vynikajícího ve všem nad spoluobčany“ a že „vypravování o něm a o Putimi neodpovídá z velké části pravdě.“

Ostatně v Kochově pozoruhodném spisu, který i v líčení historie nejednou prozrazuje osobní zaujetí (třeba do pouhých iniciál halí totožnost kdysi vyšetřovaných smilníků a popis jejich hříchů rovnou začernil, aby hanba nepadla na jejich vzdálené potomky) si můžete zalistovat sami, je dostupný ve zdigitalizované podobě – viz ZDE.

Zdroje: Wikipedie, Putim

Zdroj foto: Zputimi.webz