Někdy je zajímavé vydat se po stopách zlidovělých písniček, jenže onu Putimskou bránu bychom v Putimi marně hledali – stávala totiž v PÍSKU. V tamních hradbách byla jedním z průchodů, které střežily vchod do města (případně i východ z něho). Nazývala s tak podle směru, kterým vedla - k Putimi. Jenže dnes byste nanejvýš našli jen místo, kde se tyčívala: od jejího zbourání již uplynula bezmála dvě staletí. Pokud by někoho doopravdy zajímala leckdy pohnutá historie města, rozkmitnuvší se mezi pohromou (na počátku třicetileté války bylo téměř doslova vybito) a prosperitou (až do zrušení roboty vlastnilo na dvě desítky okolních vesnic), stačí nahlédnout do monumentálních dějin Písku, které poutavě sepsal August Sedláček.

Okresní (kdysi královské) město Písek můžeme považovat za jednu z jihočeských perel. Sice nedosahuje mezinárodního věhlasu jako Český Krumlov, kam se každodenně stahují mračna asijských cestovatelů (soudím tak podle pravidelně obsazených autobusových linek Regiojetu), avšak i v Písku, kde tyto autobusy rovněž zastavují, nalezneme cenné pamětihodnosti. Přinejmenším za pozornost stojí kamenný most lemovaný sochami svatých, nejstarší v Čechách a pocházející z dob samotného založení města, tedy z 13. století. V jeho blízkosti pak lze spatřit „tvrzené“ sochy z písku, i letos zasvěcené pohádkovým postavičkám, například loupežníku Rumcajsovi, Mance a Cipískovi. Deštivé počasí i prudký žánr však mají ničivý vliv, sochy všelijak opadávají, z jedné – pokud ovšem vůbec někdy stála – zbylo jen pískoviště.

K atraktivním historickým pozoruhodnostem zajisté patří i zbytky kdysi rozlehlého hradu, v němž se nyní nachází muzeum (mimo jiné s cennou akvarijní expozicí jihočeských ryb). Určitě nebudeme litovat, když prošmejdíme historické jádro města, obě starobylá náměstí i přilehlé chrámy. A za zvážení rovněž stojí kruhové putování po místech, kudy se kdysi táhly hradby, z nichž se bohužel téměř nic nedochovalo. Nebo se můžeme inspirovat filmy, které se v Písku odehrávaly nebo se tam aspoň natáčely (ZDE ), případně si připomenut, kde všude se tam filmy promítaly (ZDE), a vydat se po stopách pohyblivých obrázků. Řekl bych, že takové trasy ještě nikoho z místních nenapadlo vypracovat. Pokud byste zatoužili nahlédnout do denního (i týdenního) tisku, stačí navštívit přívětivě zařízenou čítárnu v přízemí místní knihovny, umístěné v zachovalém empírovém domě v centru města. Nabídka čtiva je mimořádná, přehledně seřazená, doplněná několika PC; jen nechápu, proč knihovna neodebírá i sobotní, případně víkendové noviny. Alespoň to mi jinak vstřícná a veskrze milá slečna sdělila, když jsem se po nich sháněl.

Když však poutníka přesytí historické památky a jiné pozoruhodnosti, nezbude než ukonejšit i jiné potřeby těla. V časné ranní hodině, kdy hospody ještě nelákaly ke vstupu, jsem zabloudil do jídelny u Hlavínova řeznictví na menším (Alšově) náměstí. Za přesmíru vodnatou polévku s několika zbytky drštěk a hojnou kořenící příměsí si tam účtovali vskutku vysokohorskou cenu 29 korun. Když jsem své neblahé zjištění oznámil olysalému výdejci i pokladníku v jednom, odpovědí byl ďábelský smích, po jehož smyslu jsem raději nepátral. Musím ovšem přiznat, že lžíci tam měli úhledně zabalenu v ubrousku. Bohužel se mi zdá, že velkoměstské ceny, snad v očekávání movitých turistů, se ve městě zřejmě uhnízdily: v pekařství poblíž pošty si zase prodavačka účtovala za sotva kilový, navíc včerejší (či snad předvčerejší?) bochníček chleba 44 Kč. Aspoň že byl chutný, vláčný a nedrobivý…

I tak se přihodilo, že město toto, kdys oplývající umělci a básníky, prý i vlídnou pohostinností, jsem kvapem opustil, rozhodnut obědovečeři shltnout někde jinde…

Zdroj foto: otavinka.blog
Zdroje: Sochy v písku, Prácheňské muzem v Písku