Kultura21.cz

V poslední době vyšly tři knihy, zdánlivě sice odlišné, rozdílně zacílené, avšak lze u nich nalézt společného jmenovatele – proč lidé nesouznívají s tím, podle čeho by se měli řídit (eventuelně, co by si měli myslet), proč se uchylují k předsudkům, i když někdy lze pochybovat, zda se skutečně jedná o předsudky nebo o předvídavé vnímání hrozivé reality. V rámci olbřímího projektu Velké dějiny zemí Koruny české vznikl monografický svazek zaměřený na právo a také tak nazvaný. Další kniha se vcelku výmluvně nazývá Život na československých hranicích a třetí publikace se honosí pojmenováním Inventura předsudků. Podívejme se na ně blíže.

I.

Objemný svazek Právo, stejně jako jiné monografie v této dějepisné řadě (Stát, Lidová kultura, Cestovatelství, Architektura…) vydaný nakladatelstvím Paseka, zkoumá dějiny práva v maximálně širokém záběru od nejstarších českých dějin. Autoři se své pojednání rozčlenili do dvou základních bloků: v prvním zkoumají vývoj právních systémů až do počátku moderního práva, to znamená někam k přelomu 18. a 19. století, kdy se i v rakouské – později rakousko-uherské monarchii – rodí občanská společnost, v prvopočátcích zejména zásluhou pronikavých proměn, překotně prosazovaných císařem Josefem II. Druhý blok se věnuje modernímu právu a právní vědě, postupně čtenáře seznámí s jednotlivými, přesně kodifikovanými oblastmi (se soudnictvím, s právem občanským, trestním, pracovním, rodinným, také obchodním). Všímá si přitom rozdílů za mocnářství, samostatné republiky masarykovské, komunistické i nynější, samozřejmě vynecháno není ani období nacismu. Tušili jste třeba, že ještě před půldruhým stoletím se v továrnách pracovalo i více než čtrnáct hodin denně?

Dovíme se, že středověké či raně novověké právní kodexy (v podstatě až do 18. století!) přísnými tresty, zpravidla hrdelními, stíhaly především delikty protivící se Bohu, církvi a světským vrchnostem, potažmo státu zosobněného panovníkem. Základním důkazním prostředkem bylo mučení obžalovaného za účelem jeho bezvýhradného přiznání (což později s úspěchem uplatňovala jak nacistická, tak komunistická justice). Platilo přitom, že obžalovaný byl považován za vinného, pokud se mu nepodařilo prokázat nevinu. Břímě dokazování bylo přeneseno výhradně na něho, nesměl mít ani obhájce. Teprve Josef II. uplatnil osvícenské ideje, když vycházel z rovnosti lidí před zákonem, z presumpce neviny a z nového pojetí trestů, které již neměly být (po)mstou, nýbrž především výchovným opatřením.

Předmoderní období je pojednáno přehledně, krátké kapitolky proberou jak druhy práva (nejen rodinné, dědické, ale také horní, lenní, mlynářské, viničné, cechovní atd.), tak soudní uspořádání (soud zemský, dvorský, komorní, městský, vrchnostenský aj). Čtenář jistě ocení, že probleskne i několik zmínek o tzv. právu první noci, skrze které si sexuchtivá vrchnost měla činit nároky na poddajnost svých poddaných i v té nejintimnější oblasti. Však to dobře znáte z Figarovy svatby…

Výklady týkající se moderního pojetí práva – řekněme období posledních dvou století – pokrývají celé dvě třetiny z celkových 750 stran. Také jsou mnohem podrobnější, členěné do kratších časových úseků buď podle změn v právu samotném, nebo podle vnějších politických přeryvů. Cenné je, že pojednání se vztahuje nejen k proměnám práva, ale také k osobnostem, které je promýšlely a uplatňovaly. Tak se dovíme podrobnosti o význačných historicích i teoreticích, zpravidla spjatých s vysokými školami, případně státními úřady.

Knihu provází značné množství ilustrací, ať již jsou to portréty, záběry ze soudních přelíčení nebo titulní (i jiné) strany důležitých právních dokumentů, dokonce nalezneme i karikatury. Je přirozené, že samotný předmět pojednání skýtá málo příležitostí k nějakému čtenářsky atraktivnímu povyražení, avšak čtení je to poučné, byť ne vždy povznášející.

II.

Sborník Život na československých hranicích (s dovětkem „a jejich překračování v letech 1945-1989“) si všímá nejrůznějších aspektů spojených s tematikou hranic jako zablokovaného předělu mezi světem míru, jak tvrdívaly komunistické režimy, a světem imperialistických štváčů, kteří nemyslili na nic jiného než jak škodit. Knihu, kterou společnými silami vydaly Ústav pro studium totalitních režimů a Technická univerzita v Liberci, je rozdělena do tří oddílů. Příspěvky zahrnuté do prvního přibližují každodennost, tak říkajíc všední život v příhraničních oblastech, kdy lidé si mnohdy na různě omezovanou existenci zvykli a nevnímali ji jako něco nenormálního, i když se samozřejmě vyskytovali jedinci, kteří naopak pociťovali svazující omezení.

Nejvíce studií si v druhém oddílu všímá pokusů překonat hraniční zábrany – elektřinou nabité dráty i střílející pohraničníky, avšak vyskytly se také případy, kdy samotní vojáci se pokusili zběhnout do kapitalistické ciziny. Některé texty ovšem celou problematiku nahlížejí takříkajíc z většího nadhledu a zamýšlejí se nad zodpovědností vládních i stranických špiček za události, které se na hraniční linii odehrávaly. I na hranicích se totiž uplatňovaly právní normy, jakkoli pokřivené. Třetí oddíl se zabývá jednak výukou „janičářské tematiky“ na školách, jednak jejím filmovým zpodobněním, plně podřízeným propagandistickým cílům. A záleželo na úrovni a přesvědčivosti zpracování. Primitivní, neuměle vyprávěné historky, jakých byla většina, sotva mohly někoho přesvědčit, avšak případná mistrovská díla jako Král Šumavy (1959) naznačují, že publikum mohla oslovit a zaujmout, i když v první řadě mohlo být vnímáno nikoli politikum, nýbrž dobrodružná zápletka. Cíl byl jasný: každému diváku muselo uvědomit, že i ochránci hranic se beze zbytku řídí právními opatřeními, vydávanými na ochranu socialistického státu, jak se tehdy tvrdívalo.

III.

S dodržováním právního systému souvisí i třetí publikace Inventura předsudků, kterou vydala Academia. Naznačuje, že šíření některých zvlášť nevhodných či bezpečnost ohrožujících předsudků může být i trestné! Autoři svou pozornost zacílili na tři skupiny obyvatelstva, vůči nimž se běžná populace nejčastěji vymezuje. Vedle bezdomovců (potažmo žebráků), kteří byli přidáni takříkajíc „do počtu“, se jedná především o romské etnikum a přistěhovalce, zejména ty z islámského světa zaplavující Evropu.

Průzkumy postojů, inspirované metodologií amerického vědce Gordona W. Allporta (česky vyšel jeho spis O povaze předsudků), se nejčastěji dějí skrze rozmluvy s vybranými respondenty, kteří jakoby zastupují průřez společností, a zjištěné údaje se pak třídí a katalogizují. Jenže samotnou volbu slova „předsudek“ považuji za zavádějící. Předsudkem by jistě byla stigmatizace každého člověka určité barvy kůže (segregace černošského obyvatelstva v USA) nebo podle etnické, rasové, náboženské nebo ideologické příslušnosti (zbezprávnění židů v nacistickém Německu; dnes tento rys jistě splňují mnozí účastníci nenávistných internetových diskusí), avšak stěží lze označovat za předsudek postoj odůvodněný letitou, konstantní zkušeností. Mám-li osobní zkušenost s tím, že určitá vrstva lidí pravidelně zničí byty svěřené jim do užívání, je odmítnutí dalších takových zájemců předsudkem? 

Zajisté se lze shodnout, že existují tři základní typy reakcí na určitou zkušenost: první skupinu tvoří ti, kteří opakovaně činí tytéž chyby, jichž se už dříve dopustili, aniž by si to byli schopni uvědomit (třeba ve výběru partnera nebo volbě politické strany), do druhé skupiny náleží ti, kteří se dokáží poučit z vlastního omylu a propříště se mu vyhnout, třebaže zevšeobecnění dílčí zkušenosti může být také zavádějící. Do třetí skupiny pak lze zařadit ty, kteří umí zužitkovat i zkušenost někoho jiného a vyvarovat se jeho chyb. Ti pak často bývají označováni za výstředníky, když varují před něčím, co se u nás ještě (naštěstí) nevyskytuje. Klesá-li např. porodnost původního (bělošského) obyvatelstva a stoupá-li několikanásobně natalita muslimských přistěhovalců, přimknuvších k islámu i v dalších generacích a zavrhujících principy demokracie západního typu, kam takový vývoj, pokud nedojde k nějaké změně, povede dejme tomu v horizontu jednoho století?

V knize nalezneme hodně grafů a tabulek, přehledně členících jednotlivé názory, míra souhlasu či nesouhlasu s určitými tvrzeními je vyjádřena i číselně. Postřehneme i snahu zpochybňovat legitimitu zjištěných výsledků jako důsledek malé informovanosti, neboť se neshodují se žádoucími postoji. Výslovně se dočteme: „Jak ale ukazují výrazné rozdíly mezi laickými a expertními odhady, ve zlepšení znalostí se skrývá jistý potenciál. Strach má velké oči, dalo by se říci s využitím lidového přísloví. A strach plyne často z neznalosti.“ (s.117) Jenže není to zastírání skutečného stavu útěšnou fikcí, jak se v dějinách už mnohokrát přihodilo?  Bezbřehá vstřícnost může být odlišným civilizačním (mentálním, náboženským…) okruhem vnímána jako slabost či projev podřízenosti…

Zajímavá je tabulka sympatií, jaké Češi projevují k ostatním národnostem. Dle očekávání vedou Slováci a Poláci, výmluvné je, že i Vietnamci a Číňané předstihli v míře obliby Ukrajince či Rumuny. Bezkonkurečně největší odmítání se váže k Romům, kteří v tomto ohledu  nechali za sebou dokonce i i Araby. Zejména Vietnamci byli opakovaně dáváni za příklad relativně dobře integrovaných, byť do svých komunit často uzavřených cizinců, kteří nežebroní o sociální dávky, vyznačují se pracovitostí a od druhé generace i zájmem o vzdělání. Každopádně platí, že jakákoli menšina si svůj obraz, podle kterého bývá posuzována, vytváří sama – a často je v tom mimořádně důsledná ať již v kladném či záporném smyslu. Žádná právní úprava (třeba ve smyslu tu či onu menšinu zvýhodňující „pozitivní diskriminace“) bohužel nic nevyřeší…

Karolina Adamová, Antonín Lojek, Karel Schelle: Velké dějiny zemí Koruny české – Právo.

Vydala Paseka, Praha 2017. 752 stran.

Hodnocení: 100 %

Kateřina Lozoviuková, Jaroslav Pažout (eds.): Život na československých hranicích a jejich překračování v letech 1945-1989.