Clive Ponting se zabývá zelenými dějinami světa

Clive Ponting se zabývá zelenými dějinami světa

Email Tisk

zelene dejiny sveta perexUž leckteří historici připouštějí, že do lidských dějin zasahovaly v posledních tisíciletích přírodní faktory, ať již je člověk ovlivnil či nikoli. Vysýchání pevniny či naopak zdvihnutí mořského hladiny, ničení životního prostředí a hrozba hladomorů, to všem přispívalo k masivním přesunům obyvatelstva – a děje se tak podnes. Vším tím se zbývá Clive Ponting v knize ZELENÉ DĚJINY SVĚTA, opatřené výmluvným podtitulem Životní prostředí a kolaps velkých civilizací.


Není to přitom publikace, která by nějak demagogicky obviňovala lidstvo, že vše, co činí, činí špatně, není psána z pozice fanatického „ochranáře“, který kvůli zachování čolků (či nějaké jiné havěti) odmítá brát do úvahy zdraví a bezpečnost lidí – třeba při stavbě dálnic. I když na druhé straně musím připustit oprávněnost jedné hořké sentence: kdo seje auta, sklízí autostrády…

Ponting, jehož knihu ohlásilo nakladatelství Karolinum už před čtyřmi roky, se tak konečně dostává i k českému čtenáři, který jistě ocení změněný úhel pohledu. Pisatel nepojednává o slavných osobnostech ani o bitvách či revolucích, nýbrž o tlaku sotva změnitelné každodennosti, zvláště vykazuje-li stále se zhoršující tendenci. Nyní, když civilizace – byť v různém stupni vývoje a v rozličných podobách – pokrývá celý svět, není příliš pravděpodobné, že by určitý civilizační segment civilizace vyhynul a vymizel, spíše je pravděpodobnější, že po tom, kdo ve svém úsilí o sebezachování (mnohdy vlastní vinou) selhal, bude nahrazen někým či něčím životaschopnějším., byť třeba primitivnějším. Takové zákruty známe od starověku, stačí připomenout osudy faraonského Egypta, říše římské i byzantské, zvraty v Číně a Japonsku, rozpad koloniálních impérií.

Knihu začíná připomínka Velikonočního ostrova, který doplatil na svou izolovanost: tamní „civilizace“, po níž zůstaly vztyčené obrovité kamenné sochy, zanikla, jejíž její příslušníci (jejich množství se mohlo počítat řádově v tisících) zcela vyčerpali přírodní zdroje. Netušili, že si tím podřezávají větev: když Velikonoční ostrov, skutečně ztracený v nedozírných mořských dálavách, navštívili první evropští mořeplavci, nalezli tam již beznadějně skomírající, naprosto rozpadlou společnost. Podobný osud potkal také mayskou civilizaci ve střední Americe.

Příklady jsou to ovšem výlučné: ve světě provázaném bezpočtem kontaktů je taková izolace vlastně vyloučena. Zánik by hrozil jedině společnostem naprosto uzavřeným do sebe a bez spojení s vnějškem, pokud by se dopustily osudových přehmatů. Spíše lze očekávat převzetí moci a nadvlády jinými národy či etniky. Jenže hrozivé příznaky možné krize bývají vládnoucími elitami trestuhodně přehlíženy a ignorovány – přesně podle pořekadla, že kapři si rybník sami sobě nevypustí. V dávných dějinách ovšem k takovým situacím docházet mohlo, a Ponting se obhlíží do minulosti vzdálené i deset tisíc let. Samozřejmě nikdo netuší nic o konkrétních událostech, avšak nastoupené trendy (třeba v souvislosti se sběračtvím, pastevectvím či lovem) lze rozpoznat. Je třeba myslitelné, že by některá mohutná pravěká zvířata - jako mamuti, jeskynní medvědi nebo šavlozubí tygři - byla jednoduše vybita?

Ponting vytyčuje jako jeden z ohrožujících faktorů nadměrné spásání zatravněných ploch, které pak snadno podléhají erozi a ztrácí schopnost obnovovat se. Dnes je stěží představitelné, že pouštní oblasti severní Afriky (a Egypta jmenovitě) bývaly obilnou zásobárnou, natolik byly úrodné. Ale možná se o to zasloužily důmyslné zavlažovací systémy, jejich opuštění vedlo ke katastrofě. Nemá-li totiž stát dostatek potravinových zdrojů pro své armády, jeho síla i schopnost bránit se přirozeně ochabuje.

V knize se ustavičně zdůrazňují dva souběžně fungující jevy – jednak lidský podíl, jednak dopad přírodních jevů člověkem sotva ovlivnitelných, ať již to bylo šíření epidemií nebo změny podnebí. Chladnější období pravidelně střídala teplejší staletí, vždyť i dnes zaledněné Grónsko ve svých jižních oblastech umožňovalo zemědělskou činnost (což ostatně nasvědčuje i název Greenland neboli Zelená země). Studenější časy, někdy označované za malou dobu ledovou, trvaly bezmála půl tisíciletí, od patnáctého století do poloviny předminulého věku.

Ochlazování a s tím související obtížněji sehnatelná rostlinná potrava vedly ke snížení počtu obyvatelstva: kolem roku 1100 žilo na Islandu asi 77 tisíc lidí, koncem 18. století jejich množství pokleslo na polovinu. Na druhou stranu: méně lidí spotřebovalo méně potravy… Avšak i v kontinentální Evropě stačilo několik neúrodných let (třeba kvůli dešťům), aby zavládl smrtonosný hlad, jaký vypukl např. v Irsku v letech l845-1847, vystupňovaný ještě lhostejnosti, ba bezohledností anglické správy.

Ponting zkoumá i rozvoj měst: rozvoj říší, v nichž se rozvíjela, vedl k jejich překotnému nárůstu, avšak rozpad států vedl i jejich zanikání, protože nebyla soběstačná: když říše římská byla na vrcholu moci a prosperity, v jejím hlavním městě žilo na půl milionu lidí. Po jejím zhroucení jejich počet klesal až méně než pouhou desetinu původního počtu. A podobně tomu bylo kdekoli jinde na světě, pokud udeřila obdobná pohroma. Teprve průmyslové aglomerace, dusící své obyvatelstvo smogem, přinesly zásadní proměnu. V moderní době naopak dochází k až obludnému nárůstu právě v těch nejchudších koncích světa: v nigerijském Lagosu žilo v roce 1931 126 tisíc obyvatel, zatímco nyní se jejich počet zvýšil více než stonásobně. Hygienické podmínky jsou zajisté příšerné. A nejspíš vždy byly, když se někde koncentroval nadměrný počet lidí. Narůstají problémy se získáním nezávadné pitné vody.

Autorova zjištění, která se dotýkají i globálního oteplování, sotva vedou k přehnanému optimismu. V závěru píše: „Zatím k žádnému kolapsu nedošlo, což ale nezaručuje, že se tak v budoucnu nestane. Nejedna dávná společnost se domnívala, že vede udržitelný způsob života, ale po čase se ukázalo, žen tomu tak nebylo. V okamžiku krize pak už v zájmu přežití nedokázala učinit nezbytná společenská, ekonomická a politická opatření.“ Spějeme k osudovému rozcestí nebo jsme se na něm již ocitli?

zelene dejiny sveta

Název: Zelené dějiny světa. Životní prostředí a kolaps velkých civilizací
Autor: Clive Ponting
Překlad: Jiří Hrubý
Žánr: odborný, historický
Nakladatelství: Karolinum
Rok vydání: 2018
Počet stran: 478
Hodnocení: 80 %
Zdroj foto: nakladatel
Web: http://karolinum.cz/ink2_stat/index.jsp?include=podrobnosti&;id=19337&jazyk=cs



Související články:
Nejnovější články:
Starší články:

 





Rozhovor

Tanečník Štěpán Pechar: „Nežli sen tančit určité role, je mým větším snem je vymýšlet.“

pechar stepan 200Čas na odpovědi pro náš web magazín si v denním shonu našel mladý Štěpan Pechar, stálý člen souboru Laterny Magiky. Momentálně tancuje hlavně v nastudování Havlových kreslených básní Antikódy<...

Hledat

Chaty s osobností

Příběhy Elišky, Vítka a Čenišky (28)

Čtěte také...

Vykvetl akademický trojlístek zajímavých knih

200litNakladatelství Academia vydalo trojici velice cenných knížek, které lze dokonce stavit do jakéhosi volně provázaného pořadí. Na počátku stojí Akademická příručka českého jazyka, která přehledně shrnuje nejčastější potíže související hlavně s pravopisem (n...

Z archivu...


Literatura

Poněkud děsivá vize nesmrtelnosti

budeme zit vecne perexBudeme žít věčně? Nejen tuto otázku kladou autoři stejnojmenné knihy, spisovatel Tobias Hülswitt a fyzik Roman Brinzanik, vědcům z nejrůznější...

Divadlo

Pavilon

pavilon200Divadlo DISK uvede 16. prosince 2016 světovou premiéru autorské inscenace PAVILON. Na jejím vzniku se podílejí studenti DAMU ze 4. ročníku katedry alternativního a loutkového divadla.

...

Film

Vybíjená jako ze školy

vybijenaperexFilm Vybíjená (2015) je jakýmsi pokusem o realistickou komedii. Všechno je v ní znázorněné dost natvrdo, ale zároveň se nic z toho příliš neřeší.

C...