Clive Ponting se zabývá zelenými dějinami světa

Clive Ponting se zabývá zelenými dějinami světa

Email Tisk

zelene dejiny sveta perexUž leckteří historici připouštějí, že do lidských dějin zasahovaly v posledních tisíciletích přírodní faktory, ať již je člověk ovlivnil či nikoli. Vysýchání pevniny či naopak zdvihnutí mořského hladiny, ničení životního prostředí a hrozba hladomorů, to všem přispívalo k masivním přesunům obyvatelstva – a děje se tak podnes. Vším tím se zbývá Clive Ponting v knize ZELENÉ DĚJINY SVĚTA, opatřené výmluvným podtitulem Životní prostředí a kolaps velkých civilizací.


Není to přitom publikace, která by nějak demagogicky obviňovala lidstvo, že vše, co činí, činí špatně, není psána z pozice fanatického „ochranáře“, který kvůli zachování čolků (či nějaké jiné havěti) odmítá brát do úvahy zdraví a bezpečnost lidí – třeba při stavbě dálnic. I když na druhé straně musím připustit oprávněnost jedné hořké sentence: kdo seje auta, sklízí autostrády…

Ponting, jehož knihu ohlásilo nakladatelství Karolinum už před čtyřmi roky, se tak konečně dostává i k českému čtenáři, který jistě ocení změněný úhel pohledu. Pisatel nepojednává o slavných osobnostech ani o bitvách či revolucích, nýbrž o tlaku sotva změnitelné každodennosti, zvláště vykazuje-li stále se zhoršující tendenci. Nyní, když civilizace – byť v různém stupni vývoje a v rozličných podobách – pokrývá celý svět, není příliš pravděpodobné, že by určitý civilizační segment civilizace vyhynul a vymizel, spíše je pravděpodobnější, že po tom, kdo ve svém úsilí o sebezachování (mnohdy vlastní vinou) selhal, bude nahrazen někým či něčím životaschopnějším., byť třeba primitivnějším. Takové zákruty známe od starověku, stačí připomenout osudy faraonského Egypta, říše římské i byzantské, zvraty v Číně a Japonsku, rozpad koloniálních impérií.

Knihu začíná připomínka Velikonočního ostrova, který doplatil na svou izolovanost: tamní „civilizace“, po níž zůstaly vztyčené obrovité kamenné sochy, zanikla, jejíž její příslušníci (jejich množství se mohlo počítat řádově v tisících) zcela vyčerpali přírodní zdroje. Netušili, že si tím podřezávají větev: když Velikonoční ostrov, skutečně ztracený v nedozírných mořských dálavách, navštívili první evropští mořeplavci, nalezli tam již beznadějně skomírající, naprosto rozpadlou společnost. Podobný osud potkal také mayskou civilizaci ve střední Americe.

Příklady jsou to ovšem výlučné: ve světě provázaném bezpočtem kontaktů je taková izolace vlastně vyloučena. Zánik by hrozil jedině společnostem naprosto uzavřeným do sebe a bez spojení s vnějškem, pokud by se dopustily osudových přehmatů. Spíše lze očekávat převzetí moci a nadvlády jinými národy či etniky. Jenže hrozivé příznaky možné krize bývají vládnoucími elitami trestuhodně přehlíženy a ignorovány – přesně podle pořekadla, že kapři si rybník sami sobě nevypustí. V dávných dějinách ovšem k takovým situacím docházet mohlo, a Ponting se obhlíží do minulosti vzdálené i deset tisíc let. Samozřejmě nikdo netuší nic o konkrétních událostech, avšak nastoupené trendy (třeba v souvislosti se sběračtvím, pastevectvím či lovem) lze rozpoznat. Je třeba myslitelné, že by některá mohutná pravěká zvířata - jako mamuti, jeskynní medvědi nebo šavlozubí tygři - byla jednoduše vybita?

Ponting vytyčuje jako jeden z ohrožujících faktorů nadměrné spásání zatravněných ploch, které pak snadno podléhají erozi a ztrácí schopnost obnovovat se. Dnes je stěží představitelné, že pouštní oblasti severní Afriky (a Egypta jmenovitě) bývaly obilnou zásobárnou, natolik byly úrodné. Ale možná se o to zasloužily důmyslné zavlažovací systémy, jejich opuštění vedlo ke katastrofě. Nemá-li totiž stát dostatek potravinových zdrojů pro své armády, jeho síla i schopnost bránit se přirozeně ochabuje.

V knize se ustavičně zdůrazňují dva souběžně fungující jevy – jednak lidský podíl, jednak dopad přírodních jevů člověkem sotva ovlivnitelných, ať již to bylo šíření epidemií nebo změny podnebí. Chladnější období pravidelně střídala teplejší staletí, vždyť i dnes zaledněné Grónsko ve svých jižních oblastech umožňovalo zemědělskou činnost (což ostatně nasvědčuje i název Greenland neboli Zelená země). Studenější časy, někdy označované za malou dobu ledovou, trvaly bezmála půl tisíciletí, od patnáctého století do poloviny předminulého věku.

Ochlazování a s tím související obtížněji sehnatelná rostlinná potrava vedly ke snížení počtu obyvatelstva: kolem roku 1100 žilo na Islandu asi 77 tisíc lidí, koncem 18. století jejich množství pokleslo na polovinu. Na druhou stranu: méně lidí spotřebovalo méně potravy… Avšak i v kontinentální Evropě stačilo několik neúrodných let (třeba kvůli dešťům), aby zavládl smrtonosný hlad, jaký vypukl např. v Irsku v letech l845-1847, vystupňovaný ještě lhostejnosti, ba bezohledností anglické správy.

Ponting zkoumá i rozvoj měst: rozvoj říší, v nichž se rozvíjela, vedl k jejich překotnému nárůstu, avšak rozpad států vedl i jejich zanikání, protože nebyla soběstačná: když říše římská byla na vrcholu moci a prosperity, v jejím hlavním městě žilo na půl milionu lidí. Po jejím zhroucení jejich počet klesal až méně než pouhou desetinu původního počtu. A podobně tomu bylo kdekoli jinde na světě, pokud udeřila obdobná pohroma. Teprve průmyslové aglomerace, dusící své obyvatelstvo smogem, přinesly zásadní proměnu. V moderní době naopak dochází k až obludnému nárůstu právě v těch nejchudších koncích světa: v nigerijském Lagosu žilo v roce 1931 126 tisíc obyvatel, zatímco nyní se jejich počet zvýšil více než stonásobně. Hygienické podmínky jsou zajisté příšerné. A nejspíš vždy byly, když se někde koncentroval nadměrný počet lidí. Narůstají problémy se získáním nezávadné pitné vody.

Autorova zjištění, která se dotýkají i globálního oteplování, sotva vedou k přehnanému optimismu. V závěru píše: „Zatím k žádnému kolapsu nedošlo, což ale nezaručuje, že se tak v budoucnu nestane. Nejedna dávná společnost se domnívala, že vede udržitelný způsob života, ale po čase se ukázalo, žen tomu tak nebylo. V okamžiku krize pak už v zájmu přežití nedokázala učinit nezbytná společenská, ekonomická a politická opatření.“ Spějeme k osudovému rozcestí nebo jsme se na něm již ocitli?

zelene dejiny sveta

Název: Zelené dějiny světa. Životní prostředí a kolaps velkých civilizací
Autor: Clive Ponting
Překlad: Jiří Hrubý
Žánr: odborný, historický
Nakladatelství: Karolinum
Rok vydání: 2018
Počet stran: 478
Hodnocení: 80 %
Zdroj foto: nakladatel
Web: http://karolinum.cz/ink2_stat/index.jsp?include=podrobnosti&;id=19337&jazyk=cs


 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit





Přihlášení

Anketa


Partneři

Hledat

Čtěte také...

Diví lidé (v imaginaci) pozdního středověku

divi lide smahelFrantišek Šmahel (narozen 1934) patří mezi přední znalce středověku. Soustředil se zejména na období husitských bouří, avšak záběr měl daleko širší. Zkoumal mezinárodní kontext husitství, pronikání humanistických idejí d...

Z archivu...

Nové komentáře


Literatura

Linda Kohanov: S koněm mezi světy

S konem mezi svety 200Nejen nejkrásnější, ale také nejmoudřejší úhel pohledu na svět je ze hřbetu či z oka koně…Možná to, co se jen těžko chápe z různých knih, dobře a jasně pochopíte po boku právě tohoto obrovského zvířete. Jako by v něm byla ...

Divadlo

Na road-movie? Jedině se slušným člověkem!

slusny-clovek200Jízda životem, i tak bychom mohli nazvat novou inscenaci Švandova divadla. Martina Krátká napsala a zrežírovala novou hru pro smíchovské divadlo na motivy novely Karla Čapka Obyčejný život. Nachystejte si jízdenky, revizor vašeho ž...

Film

Filmový festival inakosti v pěti městech už v březnu
ImageFilmový festival inakosti nabídne v březnu filmy o homosexuální menšině v pěti slovenských městech. Přehlídka startuje 1. března v Žilině, Bytči a Trenčíně. Opomenuta nezůstane ani slovenská metropole, kdy festival mohou diváci na...