Sborníky, které zpravidla shrnují kratší příspěvky, lze rozčlenit do dvou základních skupin: buď vznikají kvůli uctění jubilea nějaké významné osobnosti, nebo je sjednocuje předem nějaké vymezené téma. Také členění však nic nevypovídá o jejich přínosu. Mohou být veskrze zbytečné, když obrazně řečeno mlátí prázdnou slámu, stejně tak jako objevné (to když se dotýkají málo probádaných oblastí nebo uplatňují nový pohled). Ale většinou vykazují prvky obého – některé texty skutečně rozšiřují obzory poznání, i kdyby nabídly toliko stručný popis, zatímco jiné spíše jen přemílají (eventuálně přežvykují) dřívější poznatky.

 

U příležitosti šedesátin profesora Václava Bůžka, význačného jihočeského historika, jenž se zabývá především předbělohorským obdobím, vyšla kniha Symbolické jednání v kultuře raného novověku. Obsahuje dvaadvacet studií, rozčleněných do několika skupin. Zkoumají konkrétní, přesně vymezené případy, rozpřažené napříč společností od panovnické úrovně až po znevolněné obyvatelstvo. Autoři si všímají, jak jejich protagonisté dbají na svou reprezentaci a rovněž na uchování dobré pověsti, zvláště pokud dojde k přestoupení závazných společných tabu, jakými jsou třeba nevěra nebo utajované (nemanželské) těhotenství, často vedoucí k zavraždění nechtěného novorozence.

Zatímco v případě nevěry – jmenovitě v aristokratickém prostředí -  mnohdy nastupovaly symbolické tresty (v podobě zazdění!), na vesnici představovala násilná smrt nekřtěňátka hrdelní zločin. Vražednice se neprovinila jen usmrcením svého dítěte, ale zejména tím, že mu upřela křest (a tím pádem Boží spásu), jeho duši odsoudila k věčnému zatracení.  Ve šťastnějším případě se obtěžkaná dívka provdala za svého svůdníka; není ostatně vyloučeno, že se mohlo jednat i o poněkud riskantní strategii milenců, kteří by „za svobodna“ jen stěží mámili po vrchnosti souhlas k sňatku. Z dávných zápisů prosvítá, že sexuální prohřešky (dobovým termínem smilstvo) nebyly nijak vzácné, že dokonce prožívání tíživé situace spojené s nechtěným těhotenstvím, dopolední chvíle často zapíraným, nebylo nijak zvlášť traumatizující.

V knize nalezneme početné příklady reprezentace coby rituálu, zvláště pak v souvislosti se slavnostními panovnickými vjezdy, s korunovacemi, ale také s úředními ceremoniály (například s příjímáním zahraničních vyslanců). Zajímavé příspěvky se rovněž týkají řekněme symbolického významu rekvizit (např. v pohřebnictví, ve výtvarném umění apod.) i jednotlivců posuzovaných jakoby zprostředkovaně – to lze vztáhnout na úspěšného vojevůdce Dona Juana de Austria, vítěze nad Turky v námořní bitvě u Lepanta, jak byl zpodobněn v dobových psaných i tištěných zprávách a letácích, nebo také na pozdější literární zobrazení císaře Rudolfa II., tentokrát v německém písemnictví.

Druhý sborník nazvaný Pochopit vteřinu vychází z pravidelných sympózií, každoročně pořádaných v Plzni a zasvěcených nejrůznějším aspektům kultury předminulého věku.  Už se jich – od počátku 80. let minulého století – konalo 38 a z převážné většiny z nich máme k dispozici tištěný záznam jednotlivých přednášek. Loňské shromáždění se týkalo prožívání času v české kultuře 19. století, jak ostatně zní i podtitul knihy.

Rozsah pětadvaceti zařazených textů se pohybuje většinou mezi deseti až patnácti tiskovými stranami. Mnohdy se tudíž jednalo o stručný vhled do zvolené problematiky, zpravidla psaný tak, aby práce na něm nezabrala příliš mnoho času ani námahy. Autoři zkoumají, jak bylo plynutí času vnímáno v každodennosti všedních osudů, a to napříč společenským spektrem, pozastaví se u vnuceného dodržování časových limitů třeba u předem stanovené pracovní doby (na úřadech, v továrnách…). A na vesnici byl jistě přelomovým okamžikem přechod od dosavadního cyklického pojetí času, tedy opakujících se ročních období, k lineárně napřímenému, určovanému nikoli vegetativními proměnami, případně náboženskými svátky, nýbrž letopočtem. Nebyl náhodné, že ještě v 19. století lidé na vesnici mnohdy nevěděli, kolik let přesně jim je. Nepovažovali to za důležité…

Neméně inspirativní jsou příspěvky, které zkoumají stylizované plynutí času v jednotlivých uměnách – v próze, poezii, v divadelních hrách (ať na jevišti provedených nebo v podobě literního dramatu), také na fotografii a ve výtvarném umění. Není od věci si připomenout prý naivní výtku operní konvenci, kdy ohrožený, případně umírající hrdina dlouho a z plna hrdla pěje, jako kdyby zastavil čas, aniž by pomyslel na svou záchranu.  Ačkoli operním zvyklostem, jak je zrodilo právě 19. století, se tu dostává obhajoby (však autor pochází z Divadelního ústavu), už po drahně dlouhou dobu jsou oprávněně širokou – i uměleckou - veřejností vnímány jako cosi nepřirozeného, směšného a zmrtvělého. Vždyť už před bezmála celým stoletím se jim vysmáli takoví tvůrci jako René Clair (Milion, 1931) nebo klaunská sestava bratří Marxů (Noc v opeře, 1935).

Zároveň je však zvláštní, že v období němého filmu – orientačně před rokem 1930 – vznikaly přepisy slavných oper, soustředěné přirozeně na zveličené dění, nanejvýš provázené klavírními či orchestrálními výtahy z původního díla. U nás se jedná např. o Prodanou nevěstu, jednou v podobě nedochovaného záznamu operního představení (1913), podruhé v necitlivě šklebném, do soudobé Prahy zasazeném příběhu (1922). Zmiňují ji hned dva texty!

Jen zvolna se zfilmovaná (neřkuli původní filmová) opera propracovávala k osobitému vyjádření – z dob novějších lze zmínit například počiny Franca Zeffirelliho nebo Carlose Saury, byť toho posléze uhranul především tanec. Ovšem překvapivého zdaru ve svébytné filmové interpretaci dosáhl Max Ophüls již v raném zvukovém období (1932), když v německé produkci citlivě i nápaditě inovoval právě Smetanovu Prodanou nevěstu. Přestože titulní roli zpívala česká pěvkyně Jarmila Novotná (ovšemže v němčině), povyk tuzemských národovecky smýšlejících kruhů vedl jedině k tomu, že ve zdejších kinech  - a ani později v televizi či na videu - jsme tuto novátorskou, až neuvěřitelně rozpohybovanou a současně hravou verzi nikdy neviděli…

Symbolické jednání v kultuře raného středověku (eds. Josef Hrdlička, Pavel Král, Rostislav Smíšek)
Vydalo Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2019. 356 stran
Hodnocení: 80 %
www.nln.cz/knihy/symbolicke-jednani-v-kulture-raneho-novoveku-venovano-vaclavu-buzkovi-k-jeho-zivotnimu-jubileu/

Pochopit vteřinu. Prožívání času v české kultuře 19. století (eds. Martin Hrdina, Kateřina Piorecká, Eva Bendová)
Vydala Academia, Praha 2019. 378 stran
Hodnocení: 70 %
www.academia.cz/pochopit-vterinu-prozivani-casu-v-ceske-kulture-19-stoleti--hrdina-martin--academia--2019

< Předchozí		Další >