Jak to u nás vyhlíželo těsně po druhé světové válce
Banner

Jak to u nás vyhlíželo těsně po druhé světové válce

Email Tisk

altVojenský historický ústav vydal sborník příspěvků věnovaných různorodým aspektům těsně poválečného vývoje u nás, zvláště pak druhé půle 40. let. Nazval jej Od svobody k nesvobodě 1945-1956 a vedle širokého vějíře textů zaměřených převážně na dějiny společnosti a politických i vojenských tlaků v ní tam nalezneme i studii Terezy Czesany Dvořákové nazvané poněkud kostrbatě Česká kinematografie v průniku totalit. Dis-/kontinuita vývoje českého poválečného filmu.

Na zhruba deseti stranách se autorka pokusila nastínit především organizační, a potažmo hospodářské uspořádání čerstvě osvobozené kinematografie, jejíž zestátnění - promýšlené již za německé okupace - už v srpnu 1945 podepsal prezident republiky Edvard Beneš; byla tak prosazena jako zákonná norma, že natáčení, nakupování i distribuce filmů (s výjimkou amatérských) nesmí být předmětem soukromého podnikání, ale stává se výhradně záležitostí státu. Zvláště za komunistického režimu pak převládlo tvrzení, že teprve zásluhou zestátnění se filmová tvorba vyšvihla k umělecké úrovni a zvláště že to byli hlavně komunisté, kdo se o ni zasloužili.

Komunistický režim (demagogické sliby komunistů oslovily značnou část společnosti a přispěly k jejich vítězství ve volbách 1946) využil znárodnění k tomu, aby vlastním cílům podřídil celou kinematografii i tvůrce v ní pracující. Czesany Dvořáková zjišťuje, že náběhy k centralizaci a státnímu dohledu se vyskytovaly už ve 30. letech a zesílily zvláště pak za nacistické okupace, byť tehdy navázány na německý filmový průmysl. Avšak některá její tvrzení jsou sporná, ať již proto, že pocházejí z druhé ruky nebo proto, že zamlžují dobový kontext, nemluvě už o tom, že zcela pomíjí československý rozměr, když své postřehy vztahuje toliko k českému prostředí.

alt

Tak hned na počátku se dozvíme, že v knize Jaroslava Bočka Kapitoly o filmu (1968) se vyskytuje Bočkem citované tvrzení o tom, že historie československého filmového umění začala teprve znárodněním, ale již chybí dovětek, že právě Boček tato slova vzápětí zpochybňuje. O něco dále doporučuje zavrhnout tezi o padesáti letech chaotického filmového podnikání v éře první republiky, která se v roce 2002 (!) vyskytla v knize Antonína Navrátila Cesty k pravdě či lži. Jenže čtenář se již nedozví, že tato publikace poprvé vyšla před bezmála padesáti lety a zmíněnou větu nenapsal Navrátil, nýbrž oscarový režisér Elmar Klos, pamětník oněch meziválečných časů. Autorka se tak snaží dovodit, že odsudek kapitalistického podnikání je nespravedlivý a ahistorický.

alt

Studie se přitom nevěnuje ani tak filmové tvorbě, rozprostřené mezi koncem války a komunistickým převratem, jako proměnám ve struktuře zestátněné kinematografie. Zohledňuje rozporné náhledy na ni zaviněné komunistickou nadvládou, i když dosti zjednodušeně se odvolává téměř výhradně na výroky Jířího Purše, normalizačního ústředního ředitele Čs.filmu, trochu groteskně tu označovaného za "mocného ideologa". Pomíjí tak proměny režimní interpretace, neboť se zajisté odlišovala stalinistická 50. léta od uvolnění v desetiletí následujícím i od následného "bezčasí".

Z autorčiných řádků prosvítá, že si není jista, zda zestátnění filmu, jakkoli motivované ušlechtilými pohnutkami, jak přiznává, bylo skutečně onou zásadní proměnou k lepšímu. Je však nesporné, že bez ní by nikdy nenastala ohromující exploze talentů - počínaje Jiřím Trnkou - třeba v animovaném filmu. Vždyť do té doby veškerá animovaná tvorba splývala výhradně s reklamou.

alt

Když stručně charakterizuje filmovou těsně poválečnou tvorbu, zmiňuje návaznost na předválečné vzory (i když spíše než uváděné příklady vytanou na mysli Slavínského veselohry jako Právě začínáme), upozorňuje i na předjímání budoucího ideologického zaměření (drama z dělnického hnutí Siréna) i experimenty, kam lze jistě zařadit Krakatit, ale sotva Třináctý revír nebo Znamení kotvy. Přitom ne zcela důvodně tvrdí, že český film nebyl zasažen vlnou poválečného neorealistického proudu, jak prý tomu bylo v Německu oné doby - kde to ovšem byla krajně omezená položka. Navíc si nejsem jist, zda jmenované filmy vůbec viděla, když drama z počátků dělnického hnutí O ševci Matoušovi považuje za pohádku...

Od svobody k nesvobodě 1945-1956
Autor: Ivo Pejčoch, Prokop Tomek a kol.
Vydal: Vojenský historický ústav, Praha 2011, 327 stran.

Zdroj foto: kniha: blog.planeta-eden.cz, volny.cz


 




Přihlášení

Anketa


Partneři

Hledat

Čtěte také...

Jan Jesenius provedl v Praze před 415 lety první anatomickou pitvu

Jesenius 200První veřejná pitva se uskutečnila před 415 lety, 8. června roku 1600. Provedl ji lékař Jan Jesenus - Jesenský. Narodil se roku 1566. Studoval lékařství, zaměřil se anatomii a chirurgii. Publikoval řadu chirurgických prací; byl osobním lékařem ...

Z archivu...


Literatura

Třetina internetových Čechů čte e-knihy nejčastěji na počítači

book-829939Třetina čtenářů ( zhruba 36 %), tedy těch, kteří ročně přečtou alespoň jednu knihu, se v současnosti hlásí k četbě knih v elektronické podobě. Nejčastějším médiem k jejich čtení je počítač, ať už stolní, či notebook. Vyplývá to z výzkumu Internet...

Divadlo

THE IMPRO BIG BAND - unikátní improvizační show poprvé v Praze

big band„Sound painting“ je znakový jazyk, který se využívá k vytváření zcela improvizovaných scén v reálném čase a který kombinuje různé umělecké disciplíny. „Dirigent“ má k dispozici různé znaky, kterými řídí skupinu umělců, a jejichž prostřednictvím vytváří a skládá ...

Film

Zlobili by se řečtí bohové na film Hněv Titánů?

 Zlaté pravidlo Hollywoodu říká "Pokud byl film komerčně úspěšný, co nejdříve natočit jeho pokračování, bez ohledu na jeho kvality." A proto po dvou letech do našich kin dorazilo pokračování průměrného Souboje Titánů. První díl byl přijat značně kriticky, což producenty ve...