František Šmahel (narozen 1934) patří mezi přední znalce středověku. Soustředil se zejména na období husitských bouří, avšak záběr měl daleko širší. Zkoumal mezinárodní kontext husitství, pronikání humanistických idejí do dosud strnulé středověké společnosti, dotkl se proměn mentalit, zabýval se školstvím a vzdělaností na pozadí reformace, přiblížil dobové dvorské rituály i každodenní existenci.

Ve své nejnovější knize Diví lidé (v imaginaci) pozdního středověku se zaměřil na podivuhodný fenomén oněch dob, a sice na přítomnost divých lidí, stojících mimo společnost.

Vynořovali se z lesů jako cosi děsivého, nejspíš exotického, a proto vzrušujícího, co však lze zkrotit a podmanit si. Nebyli to divoši ze vzdálených končin, jak je popisovaly tehdejší zpola vybájené cestopisy (například Mandevillův).

Jednalo se o bytosti, které se mohly kdykoli vynořit v naší blízkosti. A vztahuje je zejména ke kultuře urozenecké, dvorské, vlastně nevíme, jak je vnímali - pokud je vůbec vnímali - poddaní, ponoření do vlastního světa magie a pověr. Dozvíme se třeba, že velmoži si na divé lidi s oblibou hráli, při dvorech se pořádala svého druhu divadelní představení, v nichž se namaskovaní herci do nich stylizovali - a někdy tyto zběsilé reje, v nichž se stírala hranice mezi fikcí a realitou, končily tragicky.

Šmahel svou knihu rozdělil do osmi kapitol, v nichž doslova v celoevropském měřítku probírá jednotlivé aspekty svého tématu. V první se věnoval dějinám výskytu divých lidí, jak je líčili pohanští i křesťanští autoři, obhlédl rozpaky nad každým, kdo se vymykal "běžnému vzhledu", ať již svým vzrůstem nebo tělesnými či psychickými deformacemi. Například Tomáš z Cantimpré (13. století) je katalogizoval do mnoha druhů a poddruhů. Již v této úvodní kapitole se základní předností ukazují být početné barevné reprodukce často vzácných ilustrovaných rukopisů, které poskytují názornou vizualizaci středověkých představ.

Druhá kapitola nazvaná Diví lidé - odkud přišli, kde se vzali? zahrnuje literární nakládání s nimi, původně zřejmě vnímanými jako děti přírody, v idylickém společenství žijící společně se zvířátky. Šmahel tu zmíní babylónský epos o Gilgamešovi i řecké dionýské mýty, doplní, že v Novém zákoně se setkáváme se zdivočelým naháčem, který bydlel v hrobech, zjevně posedlý démony (s porušením "záhrobních" tabu se setkáváme i dnes, stačí připomenout bezdomovce uhnízdivší se v hrobce, jak dokládá filmový dokument Láska v hrobě).

Další kapitoly se věnují krocení divokosti, která vzchází z divoké přírody, zejména lesů, všímají si vstupu divých lidí do služeb mocných, byť jakkoli zprostředkovaně v podobě erbů, znaků a pečetí. Ostatně na velkém státním znaku Dánska podnes spatříme rovnou dva urostlé divousy, kteří jej jakoby střeží (na snímku). Mnohé středověké rukopisy, ale také tapiserie (textilní závěsy), pracující s motivem divých lidí, provázejí početné výjevy, které svou syžetovou sousledností nemají daleko k dnešním comicsům, dokonce obsahují "mluvící pásky" s texty přisouzenými jednotlivým zúčastněným postavám.

V českém prostředí zaujímají zcela mimořádné postavení iluminované rukopisy patřící králi Václavi IV. Zařazení početných obrazových příloh včetně detailů reprodukovaných obrázků dovoluje Šmahelovi, aby se ve svém výkladu odvolával právě na ně, čtenáři průběžně zpřístupňuje výtvarný odkaz. Na prvním místě je třeba jmenovat nádherně vyvedenou Bibli, z níž pocházejí veškeré připojené obrázky a která - jak se dozvídáme v páté kapitole - je celá protkaná tajuplným světem divých mužů a lazebnic. Šmahel píše: "Při pozorném zkoumání iluminovaných stran záhy padne do oka množství lazebnic, s nimiž diví muži laškují nebo je střeží, a malých ptáčků zobrazených tak věrně, že v nich lze rozpoznat dnes už vzácné ledňáčky".

Možná právě zde někde vzklíčila milostná historka vážící se ke krásné lazebnici Zuzaně, která se zapletla se samotným vladařem - jak ji později sepsal Václav Hájek z Libočan v bájivé Kronice české. Příběh začal žít vlastním životem: Alois Jirásek jej zařadil do Starých pověstí českých, v televizi se dočkal zpracování z pera Zdeňka Mahlera pod názvem Píšťalka pro dva. Bůhví, jaké historické jádro se v dojemné zápletce skrývá, Šmahel připomíná, že Václav IV. navštěvoval lázně docela často...

Diví lidé (v imaginaci) pozdního středověku
Autor: František Šmahel
Vydalo nakladatelství Argo, Praha 2012, 304 strany

Hodnocení: 100%

Zdroj foto: kniha, www.kvmuz.cz

< Předchozí		Další >