Historik Jaroslav Čechura se u příležitosti svého životního jubilea (koncem loňského prosince oslavil šedesátiny) dočkal sborníku, který shrnuje jeho nevýznamnější, dosud jen časopisecky zveřejněné stati. Kniha nese název Sedláci si dělají, co chtějí a čtenář v ní nalezne reprezentativní průřez soubor studií o sociálních aspektech středověkých i raně novověkých dějin, ať již se jedná o 14. či 15. století, dobu předbělohorskou nebo selské bouře po násilné katolizaci i znevolnění podaného obyvatelstva.

Čechura patří mezi historiky, kteří se neomezují na popis politické sféry, ale naopak se zajímají o to, co se skrývá pod takzvaně "velkými dějinami", zkoumají řekněme mikrohistorii. Pátrá v archivech, aby zjistil, jak (si) žili obyčejní lidé, podřízení té či oné vrchnosti. Upřednostňuje přitom sociální rozměr jejich existence, proto zkoumá vývoje cen i obchodování, způsob hospodaření, postavení poddaného.

Otištěné studie, pocházející z let 1985 až 2011, jsou rozčleněny do čtyř oddílů. V prvním nalezneme texty s více či méně výrazněným teoretizujícím dopadem. Důležitým aspektem se tu vedle hospodářských aspektů stává také demografický zřetel, tedy zohledňování počtu obyvatel. Dovíme se tu třeba, že při velkých morových ranách vymřely rozsáhlé skupiny obyvatelstva, a to v celoevropském kontextu, například v polovině 14. století mohla vyhynout až polovina obyvatelstva!
Vznáší otázku, zda křivolaký populační vývoj lze považovat za hlavní hnací sílu hospodářského vývoje ve sledovaném období.

Čtenářsky vděčnější budou zajisté texty o fungování velkostatků, shrnuté do dvou oddílů - jeden nahlíží do středověkých (předhusitských) Čech, druhý do raně novověké doby. Všímá si přitom konkrétních případů, ukazuje, jak církevní i světská vrchnost organizovala své podnikání. Často přitom vychází ze situace na jihu Čech. V prvním případě obhlíží například počínání města České Budějovice při vytváření a správě svého majetku nebo klášterní velkostatky. V druhém oddílu rozebírá zejména hospodaření šlechtických velkostatků v předbělohorském období, tedy před rokem 1620 - několikrát se vrací zejména k hospodaření Smiřických a Pernštejnů.

Závěrečný čtvrtý oddíl je věnován každodennímu životu nižších vrstev středověké a raně novověké společnosti. Na základě podrobného průzkumu archivních fondů načrtává, jaký podob nabývalo tzv. člověčenství, tedy vyjádření poslušnosti poddaných vůči vrchnosti, osvětluje mechanismus selských bouří a jejich rituály, v popředí zájmu se ocitnou i sexuální prohřešky. Na případu sedláků patřících osvícenému rožmberskému feudálu Petru Vokovi (na snímku) však také demonstruje prosperitu vesnického obyvatelstva, jen minimálně zatíženého poddanskými povinnostmi. Rožmberkům patřila rozsáhlá území na jihu Čech, mimo jiné i Třeboň, jejíž plán (na obrázku) posloužil jako podklad pro obálku knihy.

K nejzajímavějším a možná i nejprovokativnějším, protože boří ustálené představy, patří průzkumy toho, co vše obnášela robota, tedy nucené práce na panském. Čechura opakovaně (nejen v pojednání o Vokových poddaných) dospívá k závěru, že v předbělohorském období na mnohých místech téměř vymizela, nahrazena námezdním vztahem, že poddaní mohli vcelku snadno migrovat. Šlechtické dvory měly být soběstačné a potřebné práce zajišťovaly vlastními silami. Nachází v tom jakési zárodky budoucího kapitalistického uspořádání.

Už několikrát jsem se na tomto webu podivil, že tuzemští historici převážně studují poměry na šlechtických velkostatcích, a víceméně pomíjejí, jaká situace vládla na vsích poddaných mocným městům, mezi která například patřilo - mám-li zůstat v jižních Čechách - královské město Písek. Navíc vyvstává otázka, zda předkládaným zjištěním ohledně (ne)existenci roboty, případně jejího (ne)vymáhání, v předbělohorských dobách lze přisuzovat obecnější platnost, jak z Čechurových textů vysvítá.

Námitky vznášejí i autorovi kolegové - například Josef Grulich (v knize Populační vývoj a životní cyklus venkovského obyvatelstva na jihu Čech v 16. až 18. století) vznáší dotaz, zda tu není uplatněna spíše ilustrativní metoda, kdy jeden dílčí a omezený údaj je zobecněn, a zpochybňuje širší platnost jeho zjištění. Dokonce si není jist ani Čechurovou odbornou způsobilostí, když zmínku o jeho teoretických pracích klade do ironizujících uvozovek. Přinejmenším rozpačité stanovisko k Čechurovým vývodům Grulich ještě zostřuje příkrým odmítnutím přinejmenším jedné z diplomových prací, které Čechura jako pedagog na Filozofické fakultě UK vedl. Ostatně jejich seznam sborník přináší - nalezneme tu bezmála stovku položek.

Zbývá ocenit pečlivou přípravu dvacítky zařazených textů, kterých se jako editorky ujaly někdejší Čechurovy studentky Veronika Boháčová a Veronika Kucrová. Ověřily snad každé slovo, jak prozrazují i citační poznámky připojované k jednotlivým textům: pokud se v původním znění vyskytl odkaz na práci teprve chystanou k otištění, nyní jsou doplněny přesné bibliografické údaje.

Sedláci si dělají, co chtějí
Autor: Jaroslav Čechura; (eds. Veronika Boháčová a Veronika Kucrová)
Vydalo: Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2012, 451 stran.
Hodnocení: 90%

Zdroj foto: Nakladatelství Lidové noviny, stromytrebonska.cz

< Předchozí		Další >