Kultura21.cz

Rozhodnout, kterou osobnost si zvolit jako hvězdu minulosti v měsíci lednu, není jednoduché. Hned prvního ledna se narodil baron Pierre Fredi de Coubertin, zakladateli novodobých olympijských her by bylo 150 let.

Hudební velikáni jako Josef Suk, Wolfgang Amadeus Mozart, Franz Schubert se také narodili v lednu.

Z herců pak Hana Vítová, Terezie Brzková, Jana Brejchová, Adina Mandlová, Alan Alda, Paul Newman a z režisérů Roger Vadim, Elmar Klos, Sergej Michaljovič Ejzenštejn. Nelze zapomenout na krále rokenrolu Elvise Presleyho či na holanského malíře van Goyena. Co jméno, to zajímavý osud a o každém z nich se toho dá napsat i napsalo dost.

Nejpočetnější zastoupení mají však spisovatelé. Někteří již upadli v zapomenutí jako Raisovi Zapadlí vlastenci (162 let od jeho narození) ,160 let uplynulo od narození kubánskému spisovateli José Martimu a nositel dvou Pulitzerových cen Norman Mailer by oslavil devadesátku.

Jiní již představují klasiku naší i světové literatury - Karel Čapek, Jack London, Moliére, Edgar Allan Poe, Fráňa Šrámek, Romain Rolland.

Díky filmovému a televiznímu zpracování stále žijí Lidé z maringotek Eduarda Basse (125 let), Jirotkův (102 let) Saturnin, který v roce 2003 vyhrál čtenářskou anketu Kniha mého srdce, Čechovův Medvěd s hereckým koncertem Jana Wericha a Stelly Zázvorkové. S jinými díly Antona Pavloviče Čechova (153 let) o zbytečných lidech, Tři sestry nebo Višňový sad se můžeme pravidelně setkávat v divadlech.

Znovuobjevení se dočkal John Ronald Reuel Tolkien (121let) a jeho Pán prstenů a Hobit. A i naše děti znají Medvídka Pú spisovatele Alana Milneho, od jehož narození uplynulo 131 let.

Mojí lednovou hvězdou se ale stává osoba, od jejíž narození uplynulo právě 230 let. Pod nevázanými a cynickými postoji skrývala romantickou citovost, milovala lásku, slávu, velkorysost, intenzivně toužila po opravdovém štěstí a neustále hledala pravdu. Francouzský romanopisec, literární kritik, autor cestopisů, představitel kritického realismu a mistr psychologického románu Stendhal.

Narodil se 23. ledna 1783 v Grenoblu jako Henri Beyle v zámožné měšťácké rodině. Matka brzy zemřela a on od útlého věku se bouřil proti otci, tetě Séraphii i proti svému domácímu učiteli abbému Raillanovi, kterého považoval za tyrana. Nejblíže měl ke své sestře a miloval svého dědečka, který ho přivedl k filozofii Gagnona. Studoval matematiku a kresbu, ale hlavně toužil po dobrodružném životě a tak v sedmnácti letech odchází do Paříže studovat. Brzy ale nastupuje vojenskou dráhu a s napoleonskou armádou jako intendant, tedy vojenský zásobovač, se zúčastňuje tažení do Ruska a zažívá i porážku u Moskvy.

V letech 1814 až 1821 žije v Miláně, kde se věnuje životopisům malířů a ve spisu Dějiny malířství v Itálií začíná používat jméno Stendhal. To si vypůjčil název německého města, rodiště historika umění Johanna Wickelmanna (zemřel 15 let před narozením Stendhala) .

Opět žije v Paříži, kde vydává svůj spis O lásce (1822) bez většího zájmu veřejnosti. Ve spise rozeznává čtyři druhy lásky – vášnivou, tělesnou, z marnivosti a podle vkusu. Jeho zrození lásky se odehrává v sedmi krocích a za nejdůležitější považuje krystalizaci, skutečný psychologický zákon. Později se spis stává oblíbeným čtením a za znovuobjevení tohoto díla mohl děkovat profesoru estetiky a umění Tainovi.

Jeho nejslavnější dílo Červený a černý vychází v roce 1830 a jeho hrdina Julien Sorel, syn venkovana, se dává do služeb náboženství, kterým opovrhuje. Je to ale cesta ke kariéře, po které touží. Jeho ctižádost ho žene do milostných dobrodružství, a když se konečně dostává do vysoké společnosti, postřelí jednu z lásek, která mu k tomu dopomohla a on končí před soudem. Milost od společnosti, kterou neuznává, odmítá a umírá na popravišti.

Také v dalším románě Kartouza parmská je hrdinou mladý ctižádostivý muž, který touží po skutečném životě, boji, odvaze a přímosti. Muž s touhou po lásce, který se ale střetává s omezujícím vlivem společnosti, proti které se může vzbouřit a zahynout, nebo se přizpůsobit a zvítězit nad ní přetvářkou.

Hrdina dalšího románu Lucien Leuwen je rozčarován poměry v armádě i na ministerstvu a jediné co mu zbývá, jsou vzpomínky na neplněnou lásku zmařenou měšťáckou závistí.

Co mají Stendhalovi hrdinové společné je marnost obrany proti společenským normám, když pochopí, že je to zbytečné, prohrávají. Podléhají společnosti, opouští své ideály a začínají se učit přetvářce, aby získali obdiv okolí. Všichni hrdinové se mu podobají, dotváří si je, soudí i laskavě se jim posmívá, ale také drtí svým pohrdáním. Za jeho autobiografii se pokládá román „Život Henriho Brularda“, kde hrdina, mimo jiné, říká „Obvyklý můj stav byla nešťastná láska, obdivování hudby a malířství, což mi přináší potěšení, nikoliv pokusy o neobratné tvoření. Krajiny rozehrávaly mou duši jako smyčec a stejně i pohledy, o nichž dosud nikdo nepsal“.

Ve svých Egoistických vzpomínkách uvádí „Nikdo nemůže dosáhnout velkého úspěchu bez jistého stupně nestydatosti. Člověk může poznat vše, jen ne sebe“.

Stendhal nepatřil v době kdy žil mezi známé spisovatele, nebyl pro společnost čtivý, on sám předpovídal, že bude objeven a pochopen až po roce 1880. Román Červený a černý byl přeložen do češtiny v roce 1899, Kartouza Parmská v roce 1905.

Stendhal do svých románů vybíral skutečné události, které rozvíjel dál v prostředí, jež dobře znal. Nejraději a nejčastěji žil v Itálií, ale zemřel v Paříži při jedné ze svých cest 23. března 1842.

Prameny: Wikipedie, Lagarde „ Francouzská literatura 19 století“