Poutavá a křivolaká je historie našich jmen, zvláště pak příjmení. V časech od nás vzdálených více než tisíciletí, kdy převažovaly latinské písemnosti, se s českými výrazy často setkáváme v latinizovaném přepisu - stačí se podívat do franckých kronik nebo později do zdejší Kosmovy. Například jednoho z bratrů svatého Vojtěcha, Pobraslava, nalezneme psaného jako "Bobrazlau". O tom všem, o nejstarších dokladech i následných proměnách, pojednává kniha Jany Pleskalové Vývoj vlastních jmen osobních v českých zemích v letech 1000 - 2010. Ačkoli nese vročení 2011, na pulty knihkupectví se dostala až o dva roky později.

Pokud pomineme jména související s cizokrajnými vlivy (například Havel souvisí s Galií, je to vlastně obyvatel Galie), nejstarší pojmenování svého nositele zpravidla nějak charakterizovala - jaké má vlastnosti, jak vyhlíží, čím se živí, odkud pochází, čím se vyznačuje ve vztahu k rodině, vrchnosti, svatým i k samotnému Bohu. Z posledně jmenované skupiny pocházejí např. jména se základem Bog/Boh-, Jan- apod.

Význam některých výrazů je dnes zatemnělý: třeba jméno Kochan označuje ve staročeštině milence (v polštině by tomu rozuměli snáze - tam se dodnes vyskytuje „kochanek“ ve stejném významu). Lidé zpravidla mívali jedno jméno, někdy však provázené blíže charakterizujícím dovětkem, který vysvětloval jejich profesi, původ, místo apod. Rychle narůstala mnohost používaných tvarů odvozených od vlastních jmen (například Michal, Jan, Pavel…), protože různými příponami vznikala další.

Časté byly koncovky -ek (i mezi dnešními filmaři nalezneme tvůrce jako Michálek, Janek...), hojně se vyskytovalo zakončení na -š s různorodou předchozí samohláskou. Například pisatel těchto řádků zjistil, že jeho dávný předek z první poloviny 16. století se psal toliko Jaroš (podle Pleskalové odvozeno ze slova Jaroslav) a teprve o století později začalo být tato označení vnímáno jako dědičné příjmení, doplněné samostatným křestním jménem. Od 16. století se rejstřík jmen nadále rozšiřuje: přibývají jména zakončená na -ec a -ák, také -a, -ch nebo -n; mnohá vycházejí z přídavných jmen nebo ze slovesných minulých časů (dnes např. spisovatelé Páral, Hrabal, Nepil…).

Kniha probírá vývoj jmen napříč sociálním rozvrstvením společnosti, všímá si šlechty, církevního stavu, městského i venkovského obyvatelstva. A táž kriteria pro tvorbu jmen uplatňuje na rozličná časová obdobní, aby doložila mohutnící košatost užívaných variant. Načrtává, jak se utvářela nynější podoba jmen, jak se původně nezávazná, doplňující či upřesňující příjmí, jen dočasně provázející svého nositele, měnila v dědičná příjmení.

Například z Jakuba krčmáře, nazvaného tak proto, že provozoval krčmu, se v budoucnu stane Jakub Krčmář, byť by změnil profesi. Z Tomáše rváče se stane Tomáš Rváč, i kdyby se už nikdy v životě nerval. Z roku 1786 totiž pochází císařské nařízení, že jména lidí musí být dvojslovná, skládající se z křestního jména a příjmení. Ale třeba na vesnici se až do dvacátého století - a někde dodnes - udržel zvyk pojmenovávat hospodáře na usedlosti nikoli matrikovým příjmením, nýbrž podle toho, komu původně patřila: říkalo se tomu „jméno po chalupě“.

Autorka se věnuje také podobě ženských příjmení. Čtenáře (a myslím tím čtenáře obojího pohlaví) určitě zaujme, že v minulosti se žena určovala výslovně popsaným vztahem k muži - v knize nalezneme konkrétní doklady: Alžběta Matouše Vejrycha dcera je po sňatku jmenována jako Alžběta žena Matouše Hilšara, poté eventuálně Alžběta Hilšara, Hilšarova, případně Hilšarová nebo dokonce Hilšarka. Přivlastňovací koncovka -ova/ová převažuje, též se vyskytuje zakončení -ů (Hilšarů) nebo -ic (Hilšarovic), rovněž -á (Široká) a -í (Hořejší) u původně přídavných jmen. A docela by mě zajímalo, jak by pan Mokrej nazýval svou ženu či dceru: zda Mokrejová nebo Mokrá.

Marně bychom hledali zmínku o dalším ženském přechýlení pro dcery, byť dávno zaniklém, a sice zakončeném na -ovna (viz ženy z přemyslovského rodu Anežka Přemyslovna, Eliška Přemyslovna...). Tato varianta je dodnes živá v Polsku, přetvořená do podoby -ówna. Například polská filmová teoretička Grażyna Stachówna se do češtiny převádí jako Stachová - viz její stať v knize Tvořivé zrady. V ruštině se stejná koncovka vztahuje k takzvanému otěčestvu, k prostřednímu jménu převzatému ze jména otcova. Například první ruská kosmonautka Valentina Těreškovová se rusky nazývá Valentina Vladimirovna Těreškova. (Mužská otěčestva končí na –ič, viz Anton Pavlovič Čechov.)

Jana Pleskalová nastudovala obšírnou odbornou literaturu, nahlíží do (zpravidla již zpracovaných a vyhodnocených) starých záznamů, do matrik, urbářů a gruntovních knih. Zabývá se též vlivy na vybírání křestních/rodných jmen pro děti. Doklady nachází i ve starší české beletrii. Načrtává široký obraz probírané problematiky, zabrousí do německého jazyka i židovských zvyklostí. Avšak její výklad je pedantsky suchopárný, nezáživný, dokonce bych řekl úmorný.

Schází mi v něm čtenářské osvěžení, které by třeba dokládalo rozvernou necudnost táhnoucí se dějinami. Vždyť by bylo potěšením přečíst si něco o Tomáškovi řečeném Prdel, o pánu, jehož postihla jistá nesnáz - a od té doby byl znám jako Nasralvhrnec. Nebo o jihočeském rodu Uchcanejch, kteří si kvůli posměchu okolí zvolili jiné příjmení. (O tom všem se naopak zmiňuje Dobrava Moldanová v knize Naše příjmení.)

I když Pleskalčina zjištění jsou zajisté spolehlivá, občas zanechávají otazník: pochybuji třeba, že syn císařovny Marie Terezie se jmenoval František Josef II. Když cituje údajný odkaz na něho nalezený v jedné povídce Vlasty Pittnerové, aby objasnila oblibu jmen František a Josef, obávám se, že zmíněná spisovatelka měla na mysli vladaře zcela jiného…

Jana Pleskalová: Vývoj vlastních jmen osobních v českých zemích v letech 1000 - 2010.
Vydala nakladatelství Host a Masaryková univerzita.
Brno 2011, 204 stran.
Hodnocení: 70 %

Foto: kniha

< Předchozí		Další >