Kultura21.cz

Dokumentární postřehy o všelijakých zajímavostech kolem sebe pořizovali filmaři od samotného zrodu kinematografie, jako první u nás Jan Kříženecký. Zájem se však převážně soustředil na Prahu, kde jednak první „kinooperatéři“ žili a jednak se tam soustředilo nejvíce atraktivních památek. Mimo hlavní město se pozornost mužů za kamerou (po dlouhou dobu se její provoz skutečně zajišťoval onou pověstnou klikou, kterou se muselo až do zemdlení otáčet) šířila pozvolna a samozřejmě se týkala v první řadě přírodních i stavebních atrakcí. Hojně byly navštěvovány lázně, proslulé hrady a zámky, historická jádra měst, přitahovaly krajové pozoruhodnosti - na jižní Moravě to byly krojované národopisné výjevy, v jižních Čechách zase upoutávaly plochy rybníků.

DOKUMENTY

Například o různých jihočeských lokalitách vznikla už během "němých" 20. let řada dokumentů včetně souhrnných (například Cesta kolem republiky, 1923; Jižní Čechy, 1927; Poznej svou vlast, 1938), takže není vyloučeno, že se v nich vyskytují zmínky též o jedné z tamních perel, bývalém královském městu PÍSEK, jak známo zrcadlícím se ve stříbropěnné řece Otavě. Ovšem přinejmenším dva tituly byly zasvěceny přímo Písku. Již v roce 1925 natočila pražská firma Favorit snímek Město v lesích Písek a učinila tak na objednávku píseckého Klubu čs. turistů. Délka dokumentu se blížila celovečerní metráži, promítání trvalo kolem 55 minut.

O čtyři roky později ještě přibyl patnáctiminutový dokument nazvaný už prostě Písek (1929) - už nepředával místopisné informace, nýbrž zkoušel jakousi "pocitovku", snažil se zachytit náladu píseckých uliček, ať se vinuly středem města nebo přiléhaly k řece. S lyrickými akcenty zvěčňuje okouzlení, jaké město v návštěvníku mohlo zanechat. Obraz Písku jako poetického místa, kde se kulturní vyspělost mísí s bubláním splavu a básněmi, pokračuje i nadále.

Například režisér Oleg Reif natáčí v roce 1973 doslovně básnivou poctu nazvanou A zní vítr stříbrný, věnovanou nejen městu, ale v menší řadě též Fráňu Šrámkovi. A následují další: třeba Zdeněk Troška, dnes poutající zájem Kameňáky a Babovřesky, se vyznal ze svého obdivu ve snímku Hudební Písek (1992). Z téhož roku pochází i další impresivní výpověď nazvaná Zlatý Písek. A pozornost Písek přitahuje podnes, ať již to zavinily povodně nebo podmanivá krása jeho opraveného zevnějšku.

HRANÉ FILMY DO ROKU 1945

Písek - jako lokalita zajímavá jak stavebními památkami, tak přírodními krásami - začal lákat i tvůrce hraných filmů. Poprvé se vynořuje v dojemném melodramatu Hudba srdcí (1934), kde si "zahrálo" písecké vlakové nádraží. Písek je tu výslovně jmenován, neboť hlavní hrdinka přijíždí za proslulým houslovým pedagogem Otakarem Ševčíkem, aby se ještě zlepšila v ovládání svého strunného nástroje. Ševčíka si tehdy zahrál Jaroslav Průcha jako laskavého, nicméně přísného pána, který ovšem hrdinčin talent bez zaváhání ocení. A předpremiéra filmu - byť zhruba jen týden před pražským uvedením - se navíc uskutečnila právě v Písku. Kdybyste si nalistovali písecké noviny či časopisy z konce září 1934, možná byste tam objevili nějakou zmínku.

To, že by Písek byl výslovně jmenován jako dějiště, je však spíše výjimka. Častější byly případy, kdy Písek tvořil jen kulisu nějakého fiktivního (někdy bezejmenného) místa, i když občas byly odkazy na reálný stav jasně čitelné. Mám na mysli zejména režiséra Václava Kršku, rodáka z nedaleké Heřmaně (i ta si zahrála v jednom z jeho filmů - Kde řeky mají slunce, 1961) a vášnivého píseckého ochotníka. Zvláště přepisy Šrámkových předloh, filmové i televizní, nenechávají nikoho na pochybách, k jakému městu se vztahují.

Další průhledy na Písek přišly až během okupace, kdy filmaři zdůrazňovali malebnost české krajiny i starobylost zdejších památek. V Ohnivém létu (1939), poetickém obrazu nesnadného dopívání i prvního erotického okouzlení, si vydobyl rozhodující postavení motiv řeky skvoucí se ve slunci. Toto bylo první dílo, které Krška (tehdy ještě společně s Františkem Čápem) natáčel v Písku a jeho okolí. Ohnivé léto vzniklo na základě Krškovy prózy, vydané o několik let dříve.

Další poetický zpěv Pískem inspirovaný přibyl zásluhou filmu Kluci na řece (1944), opět režírovaného Krškou, tentokrát ve spolupráci s Jiřím Slavíčkem. Ve filmu jsou zachycena místa dnes již neexistující, zejména zbourané domečky kolem řeky i ostrůvek v ní. Ostatně k Písku, respektive k jedné jeho čtvrti, odkazuje i pojmenování jedné z klukovských part - Portyčáci. K tomuto filmu se váže i přiložené černobílé foto.°

A "písecká" řeka Otava se pak ještě rozlévala v dalším poetickém Krškově filmu Řeka čaruje (1945), jehož realizace započala ještě za války. Tentokrát ovšem malebný jihočeský tok i písecké okolí zastupují jinou lokalitu, a sice Sázavsko, kde hlavní hrdina, předčasně zestárlý a rezignovaný, doslova omládne nejen fyzicky, ale hlavně duševně - dokonce natolik, že jej ani jeho vlastní, notně panovačná manželka nepozná a distancuje se od něho. Také Wassermannova budovatelská komedie Plavecký mariáš (1952) částečně zužitkovala píseckou krajinu (například Svatou Annu u Zvíkovského Podhradí), aby doplnila nejspíš rovněž sázavské dějiště.

Písek se ovšem mihne, ať již je k rozpoznání či nikoli, i v dalších filmech vyrobených za protektorátu. V Čápově melodramatu Noční motýl (1941) vystupuje písecký hřebčinec a Písek sám se změnil v "posádkové městečko", jakkoli vytvořené hlavně v barrandovských ateliérech. Okolí Písku zužitkoval rovněž Vladimír Borský v přepisu Tylovy povídky Paličova dcera (1941), i když exteriéry převážně natáčel na Českomoravské vysočině. Právě tento snímek lze předložit jako typickou ukázku zcela fiktivního prostoru poskládaného z nejrůznějších míst, která ve skutečnosti nemají žádné společné vazby.

Podobným způsobem však postupoval i František Čáp, když nachystal dodnes pověstný přepis Baarova románu Jan Cimbura (1941). O složitých tlacích, které vznik filmu provázely (mimo jiné začlenění antisemitského motivu se židovským krčmářem), jsem ostatně na tomto webu psal. Nyní se věnujme tomu, jak režisér stvořil prostředí, které se - s výjimkou Cimburových jízd do Prahy - odehrává mezi vesnicemi Semice, odkud titulní hrdina pocházel, Hradiště, kde sloužil u sedláka Kovandy, a Putim, kam se posléze přiženil.

V Putimi sice vzniklo několik ojedinělých záběrů, také Písek coby správní střed se tu mihne, avšak namísto Hradiště a Semic jsou využita jiná místa, která nabídla přitažlivější vzhled (Albrechtice, Jiřetice, také Bavorov, Jindřichův Hradec, Tábor a Strakonice). Režisér tak stvořil jakousi ideální podobu jihočeské vesnice a jejích obyvatel, opět poskládanou z několika vzájemně nesouvisejících lokalit. Na znamení díků za služby, které Písek poskytl, se v polovině listopadu 1941 uskutečnila předpremiéra filmu právě zde.

POVÁLEČNÁ OSLAVA KRÁS

Písek se v poválečném období proměnil v oblíbené filmařské místo, a to zejména zásluhou Václava Kršky, jenž sem a do okolí umístil řadu svých filmů. Nejznámější jsou dva přepisy Fráni Šrámka - Měsíc nad řekou (1953) a Stříbrný vítr (1954). Oba zdařile evokují reálie maloměsta někdy z přelomu 19. a 20. století, vypomáhají si průhledy do starobylých uliček, chybět nemůže kamenný most a samozřejmě ani splavem napěněná řeka. Krškovi se podařilo věrohodně propojit exteriéry pořízené v ulicích města s ateliérovými dotáčkami, které se týkaly bytů a interiérů vůbec. Na fotografii vidíme jednu ze starobylých uliček, Drlíčov, kde se oba filmy natáčely.

V obou snímcích, natáčených již barevně, Krška postihl i v tlumených, zadumaných odstínech melancholický podtext vyprávěných příběhů, ať již se týká pocitu promarněného života, který bezúčelně protekl skrze prsty, nebo křehkého dospívání, vystaveného přetvářce a pokrytectví dospělých. Zachycení prchavých nálad podporuje i procítěné herecké ztvárnění, mazlivá výslovnost básnivě stylizovaných rozmluv, kterým režisér dokázal vtisknout rozměr všednosti. Oba snímky - ještě jednou připomínám, že vznikly v první půli 50. let! - se zcela oprostily od tehdy povinného třídního boje i budovatelských klišé, zacílily se na přiblížení snadno zranitelného lidského nitra. Kvůli tomu měl zejména Stříbrný vítr potíže, trvalo dva roky, než byl uvolněn do kin.

Krška měl Písek a vůbec jižní Čechy v oblibě - a pokud to bylo možné, situoval tam aspoň částečně i další filmy. Ve smetanovském projektu Z mého života (1955) využil písecký most pro pěší korzo, v dalším životopisu Mikoláš Aleš (1951) vyhledal Mirotice a Zvíkov. Sociální drama Kde řeky mají slunce (1961) natáčel v rodné Heřmani, vesničce od Písku vzdálené jen několik kilometrů. A s Pískem či šířeji Píseckem jsou spojeny i poslední dva Krškovy televizní snímky - Odcházeti s podzimem (1965) a Popel (1969).

Oba vycházejí z milovaného Šrámka: Krška se vrátil k impresivní poetice svých prvních šrámkovských přepisů, opět zdůrazňuje prchavost citových vzplanutí i osudové důsledky ostychu či váhání. Smyslem pro obrazově básnivé postižení promarněných šancí, které se již nikdy nevrátí, se tak Krška přihlásil k dobové zálibě v takto orientovaných látkách - připomenu aspoň některá díla Otakara Vávry (Zlatá reneta, Romance pro křídlovku).

Prosluněné krajiny Písecka - a dodejme, že přirozeně nejen Písecka - přímo vybízely k zobrazení idylickému, krásnému na pohled a uhrančivému svou malebností. Krška nebyl jediný, koho okouzlily. Aspoň okrajově se Písku dotkli i jiní tvůrci, které si podmanil. Vojtěch Jasný v druhé, milenecké povídce Touha (1958), programově poetickém čtyřpovídkovém projektu, rozpřaženém mezi jednotlivými ročními obdobími i mezi dětstvím a stářím. Karel Kachyňa pořídil na Písecku několik záběrů do okupačního, z dětského pohledu nahlíženého dramatu Ať žije republika (1965). Přitom původ těchto záběrů je záměrně potlačený, použité obrázky se podílejí na vytvoření fiktivního blíže neurčeného prostoru (v Touze) nebo dokonce napomáhají konstrukci "typického" jihomoravského venkova, kde se příběh prvoplánově odehrává (Ať žije republika).

POEZIE VŠEDNOSTI

Písek ovšem neposloužil jen jako výtvarně působivá kulisa, například v Balíkově dramatu Bomba (1957) vidíme město - aniž by bylo blíže specifikované - oprýskané, zahalené v blátivých plískanicích, prostě nevzhledné. Nebyl to samozřejmě nějaký pomlouvačný záměr, nýbrž zprostředkování pracovního tématu. Pozornost je upřena na těžká nákladní auta, zajišťující provoz mezi lomem a stavbou, i chlapy, kteří vykonávají náročnou fyzickou práci. A zápletka se točí kolem nálezu nevybuchlé bomby, nalezené na staveništi, kterou muži převážejí z města ven.

Balík tu docela dobře postihl obavy obyvatel skrytých za okny svých bytů, když liduprázdnými ulicemi náklaďák projíždí. Takto vystavěný prostor tudíž získává novou, drsnější dimenzi. Naopak na zlověstné pohádkové kulise, ve výsledku dosti umělohmotné, se Písecko, jmenovitě okolí Ražic, podílelo u pohádky Strakonický dudák (1955). Přiznávám ovšem, že případné záběry z Písecka tam jen stěží rozpoznáme. Různorodých použitých lokalit - i z jižních Čech - nalezneme dlouhou řadu, avšak měly by spíše odkazovat k západočeské oblasti, soudě tak podle titulových dud.

Zbývá ještě přidat další dva slavné filmy, které souvisejí s Píseckem. Otakar Vávra inscenoval v Janu Žižkovi (1955) bitvu u Sudoměře v autentických reáliích, v týchž rybnících, kde se před šesti stoletími odehrála. Musel dávat jen pozor na to, aby se v záběru neocitla v blízkosti stojící olbřímí Žižkova socha.

Karel Steklý natáčel putimskou epizodu v druhém dílu švejkovské komedie Poslušně hlásím (1956) také v Putimi: hlavní hrdina si vesnici prohlíží jak zdáli, tak se pohybuje přímo v ní. V blízkosti mostu přes říčku Blanici si filmaři vybrali domek, který z vnějšku posloužil jako četnická stanice (vnitřky se pochopitelně pořídily v barrandovských ateliérech). Dnes je na domě umístěná pamětní deska, sdělující, že právě tam se příslušné záběry natáčely.

Oproti dřívějším vizuálně působivým krajinomalbám začaly od 60. let převažovat pohledy protokolárně strohé, které žádné zvláštní emoce vzbuzovat neměly, vlastně jen dokreslovaly podobně vyprahlé či zmatené duše tam se vyskytujících lidí. Nebylo přitom rozhodující, zda se jedná psychologická dramata, dokonce snad pošilhávající po rozměru podobenství o marném hledání smyslu žití, nebo o více či méně rozverné komedie.

K vážně míněným výpovědím o stavu současnosti patří například Bloudění (1965) Antonína Máši a Jana Čuříka - dotýká se rozčarování starší generace, bolestivě se vyvazující ze svého podílu na zločinech stalinistické éry a navíc roztrpčené, že dospívající děti toto zpytování svědomí ani v nejmenším nezajímá. Ty totiž řeší vlastní, aktuálně pociťované problémy a minulost považují za mrtvou. Písecké reálie tu zaujímají drobnou roli - jako ubytovací zařízení se tu mihne někdejší hotel Otava.

Podobně postupoval Pavel Juráček v Případu pro začínajícího kata (1969), swiftovské alegorii zasazené tak říkajíc mimo čas a prostor, když pro zpustle vyhlížející stavby hledal souznějící krajinné motivy. Výsledná podoba málo vzhledného venkova s neposekanými travními porosty se rovněž skládá z bezpočtu dílčích plošek, natáčených na nejrůznějších místech.

VESELE DO SVĚTLÝCH ZÍTŘKŮ

Ani veselohry se nevymykaly z naznačeného trendu. Připomenu neškodnou podvodnickou komedii Mezi námi zloději (1963), která se odehrává v zemědělském družstvu okrádaném tamními ziskuchtivci, kteří se vetřeli do jeho vedení - film se natáčel ve vesnici Plástovice a okolí Písku se tu doopravdy jen mihlo. Zmínit ještě mohu prostřední část homolkovské série Hogo fogo Homolka (1970), kde se Jaroslav Papoušek vrátil k jihočeské rybníkářské krajině jako čemusi očistnému, zvláště pak pro domýšlivé Pražáky. Ostatně rázovitou jihočeskou vísku, jakkoli vyhlíží jako kýčovitá a papundeklová pouťová atrakce, stvořil s velkou vervou také Zdeněk Troška - kdysi to byl cyklus komedií Slunce, seno… (1983/1991), poté "jihočeské" pohádky a nejnověji Babovřesky (2013). S tím ovšem Písek ani jeho nejbližší okolí nemají naštěstí nic společného.

Spíše opatrně a málo nápaditě Písek zužitkoval Zdeněk Podskalský při natáčení filmu Ženu ani květinou neuhodíš (1966). Použité průstřihy tu zastupují místa zájezdu jednoho pražského orchestru, s nímž cestuje i smolařsky vyhlížející flétnista (Vlastimil Brodský). Vymstí se mu, že z vrozené slušnosti nedokáže odmítnout místy až mateřskou péči dlouhého zástupu žen, které se vtírají do jeho přízně. A nezůstalo při jediné návštěvě: v bláznivé komedii Trhák (1981) všímavější diváci zajisté rozpoznali, že letní kino, v němž vichr rozerve plátno a téměř zničí slavnostní premiéru právě dokončeného filmu, je právě to písecké.

Ostatně lze tvrdit, že umělci, kteří jednou Písek navštívili, se do něho rádi vraceli. Dotvrzuje to třeba Karel Kachyňa, jenž v okolí Písku i ve městě samém natočil několik filmů (Už zase skáču přes kaluže, 1970; Láska, 1973; Duhová kulička, 1985; Dobré světlo, 1986). Možná tak činil i proto, že jedním z jeho scenáristů byl písecký rodák Karel Čabrádek. Během 70. a 80. let se v Písku vystřídala řada filmařů, někteří zanechali až dokumentárně cenné záznamy o podobě některých budov (například vnitřek divadla zachytil Václav Matějka v Návratech, 1972). Písecká kasárna poznáme v komedii Stanislava Strnada Kluci z bronzu (1980), vyprávějící o tom, jak vojáci nadšeně nacvičovali náročnou pohybovou skladbu pro spartakiádní vystoupení.

Oblíbeným obrazovým motivem býval také most, který zapracoval nejen Jiří Svoboda do dramatu Dívka s mušlí (1980), tklivém příběhu o mladičké dívce, která se namísto věčně opilé matky obětavě stará o své mladší sourozence. Nebyl jediný ani první: mnozí filmaři, kteří využili písecké reálie, právě most volili jako dominantu města při pohledu zespoda od řeky.

Okolí Písku, byť mnohdy nerozeznatelně, se prolnulo do vícera snímků, ať podnes patří k oblíbeným diváckým evergreenům (Jáchyme, hoď ho do stroje, 1974) nebo naopak k dílům dnes již téměř zapomenutým (Proč nevěřit na zázraky, 1977; Všichni proti všem, 1977; Má láska s Jakubem, 1982). I televizní tvůrci si Písek oblíbili a nechali ho "hrát" v řadě inscenací. Koncem 60. let využil písecké scenerie Zdeněk Podskalský při natáčení zábavního písničkového cyklu Bejvávalo.

Z pozdějších děl připomenu aspoň Lístek do památníku (1975), kde František Filip s melancholickým nádechem, ale bez slzopudných sklonů, vylíčil jeden příliš opožděný vztah, nutiv protagonisty, aby prochodili bezmála celé město. Režisér oproti zvyklostem natáčel některé interiérové výjevy v autentických prostorách (například v hospodách) - a prý je ponechával v původním stavu. S Pískem souvisí i další Filipův televizní počin, mikrokomedie Bohoušův syn (1976), navazující na dnes již legendárního Bohouše, která se natáčela na Živci v Píseckých horách.

Ani nyní si Písek na nezájem filmařů nemůže stěžovat. Vypravili se sem tvůrci seriálu Cukrárna (2011), aby pořídili několik exteriérových dotáček, také Bohdan Sláma ve Čtyřech sluncích (2012) zachytil některé jeho části. Avšak největší roli Písku nabídl Brabcův pohádkový muzikál V peřině (2011), jehož tanečky rozhýbaly historická prostranství, od kostela až k parku. Ani zde však není Písku přiznána jeho identita, vystupuje jako snad trochu bizarní, ale každopádně barevně pestré, oduševnělé městečko, kde se však mohou odehrávat tajemné, snad až magické události. Pokud do Písku zavítáte, zjistíte, že takovým místem beze sporu je.

Foto: www.kfilmu.net, www.iprima.cz, www.icpisek.cz, Hollywood Classic Entertainment, www.pisek.org, www.mesto-slavicin.cz, www.hamix.rajxce.idnes.cz