Pod dojmem stále živých hrůz, které vyhřezly ve 20. století, ať již diktované rasově, etnicky nebo třídně, ustupují do pozadí neméně děsivé jevy, které se děly v předešlých časech, často po celá dlouhá staletí. Avšak ty vstoupily do dějepisných učebnic jako cosi vzdáleného a odtažitého, co už přestalo oslovovat. Patří mezi ně také otroctví: nebyly na něm založeny jen antické společnosti, až do nedávna - v historickém měřítku - z něho těžily evropské mocnosti ve svých koloniálních državách, kde přetrvávalo i poté, co získaly samostatnost. Nyní se touto problematikou zabývá Markéta Křížová v knize Otroctví v Novém světě od 16. do 19. století.

Autorka hned v úvodu upozorňuje, že se zdrží morálního hodnocení zkoumaného jevu z pozic dnešního pojetí lidských práv a lidské důstojnosti. Otroctví kvetlo v dobách, kdy demokracie platila jen pro svobodné občany - a nikoli pro bytosti, které nebyly považovány za plnohodnotného člověka, a tudíž jim lidská práva ani nepříslušela. Antika považovala otroka za pouhý výrobní nástroj a křesťanství otrocký úděl převzalo, když vyzývalo otroky, aby své pány poslouchali s uctivou pokorou.

Ani průkopníci novodobých lidských svobod a ideje rovnosti, ať již je nalézáme v Nizozemí nebo ve Spojených státech, nebrali otroky v potaz, z jejich pohledu nebyli lidmi. Například Thomas Jefferson, jenž v americkém Prohlášení nezávislosti hodlal pranýřovat britského krále za podporu otroctví, sám vlastnil několik stovek otroků obdělávajících jeho rodinné plantáže. (s.230-231)

Ve středověké i novověké Evropě se rozšířilo pojetí otroka jako cizince, odlišného „od nás“ svým vzhledem, zvyky i vírou, tedy zejména africké černochy - a bylo uplatněno téměř výhradně v zámořských územích, které evropské státy (Španělsko, Portugalsko, Francie, Anglie, Nizozemí...) ovládaly. Závislost kolonií na otrocké práci se zvyšovala a tehdy také začal růst dovoz „černého zboží“ z Afriky. Pracovní určení bylo jednoznačné: plantáže na obdělávání náročných plodin, například třtinového cukru nebo bavlny.

Čekal je bezprávný osud pracovního nástroje, do něhož majitel investoval peníze, a tudíž neměl zájem na jeho zbytečném porouchání. Pokud ovšem otroci odmítali podřídit se svému údělu nebo se dokonce bouřili, čekalo je, jak Křížová uvádí, utínání prstů, končetin, kastrace či utýrání hladem a žízní v železných klecích vystavených na veřejném prostranství, což byly ne snad běžné, ale rozhodně nijak vzácné tresty ukládané černým otrokům. (s.111) A zmiňuje leckteré paradoxy: například v Jižní Americe se leckteří kněží stavěli proti zotročování Indiánů... a navrhovali jejich nahrazení černochy.

Do amerických kolonií připlulo v průběhu dějin – podle autorčina odhadu - přinejmenším 11 milionů černých otroků, nepočítaje v to ztráty během plavby. Jejich „sociální smrt“ (termín Křížové) začínala únosem nebo zajetím v nitru afrického kontinentu a strastiplným přesunem k pobřeží. Vzájemně znepřátelené a spolu válčící domorodé kmeny se pro obchodníky staly bezednou zásobárnou „černého zboží“. Z četných dokladů o poměrech na plantážích vyplývá, že většina otroků umírala před dosažením padesátého roku věku a po velkou část svého života měla podlomené zdraví, že existovala obrovská dětská úmrtnost.

I osvícený majitel, jenž požadoval, aby se s otroky zacházelo humánně, přiznává, že „černoši mají takový odpor k práci, že jsme je k ní skoro nikdy nebyli schopni přinutit jinak než nátlakem, dokonce i ty, kteří byli k práci vychováni.“ (s.144) Bezvýchodná situace je mnohdy hnala do povstání a vzpour, zpravidla brutálně potlačených. Jen málokde se vzbouřenci - zejména v málo přístupných oblastech - udrželi po delší dobu, jen výjimečně si vymohli uznání nezávislosti (roku 1804 vznikla černošská republika Haiti).

Křížová sepsala publikaci velice čtivou, přehlednou, spolehlivou v předestření historických údajů a zejména dobového myšlenkového kontextu, aniž by zabředávala do soucitného rozhořčení nad krutým osudem otroků. Probírá v chronologickém uspořádání jednotlivé koloniální državy, od španělských a portugalských kolonií v Jižní Americe až po Spojené státy: ty se jako vzor demokracie osamostatnily od anglické nadvlády na sklonku 18.století, avšak ke zrušení otroctví došlo až o bezmála století později, a to ještě zásluhou občanské války.

Autorka oživuje početnými ilustracemi i mapami, do svého výkladu vkládá typem písma odlišené pasáže. V nich přibližuje některé výmluvné detaily, ať již se jedná o jedince spjaté s otroctvím, kteří o něm zanechali důležitá pojednání, nebo různé jevy s ním související, vysvětlení termínů, úryvky ze zpráv a jiných dokumentů. Nechybějí ani zmínky o soudobém literárním zpracování otroctví (Chaloupka strýčka Toma, Dobrodružství Huckleberryho Finna), o pozůstatcích otrocké éry přežívajících do současnosti (karneval v Riu de Janeiru), o „roztančeném“ prožívání křesťanské věrouky, o hudebních aktivitách (reggae), o jazykových odlišnostech. Dočteme se, že ne všichni černí obyvatelé Ameriky se s africkými kořeny ztotožňovali, značná část se spíše pokoušela co nejrychleji vřadit do většinové společnosti.

Je jen škoda, že autorka více pozornosti nevěnovala právě druhotné (sebe)reflexi otrocké minulosti, její případné mytizaci, jak se odráží zejména ve filmovém zpracování. Podle prý autobiografické románové ságy Kořeny vznikl stejnojmenný seriál. Ovšem přístupy se různí: nalezli bychom pohledy romantické (brazilský snímek Sinha Moca) a naivně dobrodružné (němečtí Otrokáři, nejnověji americký western Nespoutaný Django), ale také výpovědi modelově předvádějící porobené obyvatelstvo jako oběť mocenských svárů koloniálních velmocí (italský Ostrov v ohni) nebo soudní drama (americký Amistad). A známe rovněž polohu podobenství, jak dokládá kubánská Poslední večeře. Každopádně bezprávné postavení otroků rezonuje podnes…

Markéta Křížová: Otroctví v Novém světě od 15. do 19. století.
Vydalo Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2013, 350 stran.
Hodnocení: 90%

Foto: kniha, www.fineartamerica.com, www.picsbox.biz, www.national-geographic-cz

< Předchozí		Další >