Kultura21.cz

Svou dravost, zarputilost a výbušnost zdědil po své matce Annunciate Neapolsko-Sicilské, která pocházela z rodu Bourbonů a jejím otcem byl despotický sicilský král Ferdinand II (král Bomba). Ale také zdědil vášnivost, hněvivý výbuch, pýchu, aristokratickou povýšenost nesnášející odpor, který k tomu miloval umění, krásu, vkus. Měl sourozence Ottu, Ferdinanda Karla a Markétu Žofií, které po smrti jejich matky, získala třetí manželka jejich otce Karla Ludvíka, Marie Terezie z Braganzy. Ta byla jen o osm let starší než František Ferdinand, ale velmi dobře si s ní rozuměl a nazýval ji milou maminkou. Jak bylo u Habsburků „zákonem“ i on trávil celý den učením a to od 6 hodin ráno do 18 hodin večer. Náboženství, psaní, počty, zeměpis, dějepis, ale dbalo se i na jazykovou přípravu. Učil se latinsky, německy, francouzsky, anglicky, maďarsky (velmi nerad) i česky, ale i tělo dostalo zabrat při šermu, plavání, gymnastice a jízdě na koni (tu miloval).

Když mu bylo 12 let, stal se nejbohatším arcivévodou, protože arcivévoda František V. d´ Este odkázal své jmění nejvýše postavenému mladému Habsburkovi, Rudolf byl korunní princ a budoucí císař a František Ferdinand byl hned za ním. Podmínkou bylo i připojení d´Este k jménu, majetek byl tehdy odhadnut na 8 milionů zlatých. Další jeho léta jsou spojena s armádou, byl i se svým bratrem Ottou společníkem prince Rudolfa. Jako třináctiletý byl poručíkem císařské armády a jeho kariéra závratně stoupala, i když si spíše užíval života, vojenské povinnosti nebral vážně. Měl několik nemanželských dětí, skandály a aféry ho provázely až do roku 1889. V tomto roce se zastřelil korunní princ Rudolf a on se stal následníkem na trůn až po svém otci (stále však vládl císař František Josef). Jako plukovník byl převelen do Uher, k této zemi měl osobní averzi a Maďary považoval za nepřátele říše. Proto v roce 1892 již jako generálmajor odjíždí, ale inkognito, na cestu kolem světa. Vrátil se po 14 měsících, kdy 45 tisíc kilometrů strávil na moři a 25 tisíc na souši a po celou dobu si vedl deník. Neměl sociální cítění, rozčílila ho i zbytečně vydatná strava trestancům, bídu v Indii považoval za výsměch lidské důstojnosti. Jako vášnivý lovec spíše fanatik, se neomezoval ani na cestách. Dokázal postřílet hejna pštrosů emu, i když věděl, že jsou již na vymření i medvídky koaly. Z Japonska do Ameriky se plavil na kanadské lodi a cítil se utiskován, když se musel podřídit anglické disciplíně a nemohl na kapitánský můstek, střílet ptáky, ani se volně pohybovat po lodi. V Americe se mu nelíbilo pro zákazy kouření či bezohledné posunování vagonů (rozbily se mu lahve vína). V Kanadě ho rozlítilo kácení starých stromů (až 600 let staré cedry, túje, jedle), které sloužily jako topivo pro lokomotivy. Když nemohl v národním parku lovit (Yellowstonu), tak alespoň se svou výpravou klacky a kameny usmrtili veverky. Z cest si přivezl různé trofeje, vycpaná zvířata, zbraně a dva tisíce fotografií. Srovnával různé politické systémy vlád a také nutnost vybudovat silné válečné loďstvo. Do Uher se nechtěl vrátit, tak se měl, stěhovat do Čech (uváděl, že tam má část zděděného majetku). Vypukla u něho tuberkulóza, jeho matka na ni zemřela, ale nebyl trpělivým pacientem. Nehodlal se nechat ani lékařem omezovat a monotónní pobyt v Tyrolech, později i v Egyptě mu vadil. Uklidnila ho trochu návštěva nevlastní matky a chvíli trvalo, než pochopil, že musí být trpělivý. Maďarský tisk už ho pohřbíval a vážně nemocný otec ho povolal domů. Tam zjistil, že i rakouský tisk informoval, že jeho smrt se blíží, i když v té době byl skoro vyléčen. František Ferdinand byl také velmi podezíravý a věřil tomu, že ho zaživa pohřbívají ve prospěch jeho bratra Otty. Když na jaře 1897 definitivně vyhrál nad chorobou, jeho psychika byla narušena a nezapomněl ani neodpustil lidem, kteří mu před nemocí pochlebovali a v době jeho nemoci přešli k Ottovi.

V roce 1894 se údajně poprvé setkal s hraběnkou Žofií Chotkovou, ale už od roku 1888 si pravidelně dopisoval s její starší sestrou, takže se znali déle. Po prozrazení, že nejžádanější ženich císařství chodí s obyčejnou dvorní dámou, si matky vdavekchtivých dcer stěžovaly u císaře. Ten to bral jako normální užívání arcivévodů s dvorními dámami. Ale když v roce 1899 předstoupil František Ferdinand před císaře s žádostí, aby se s ní mohl oženit, dal mu rok na rozmyšlenou, ve kterém musel odolávat psychickému nátlaku od rodiny, církve i státních úředníků, na jeho straně byla pouze nevlastní matka. Nechtěl se vzdát ani trůnu, ani Žofie a oboje mít nemohl, rozhodl se pro Žofii. Císařský souhlas přijal i s podmínkami a před celým habsburským dvorem musel potupně uznat, že sňatek je stavovsky nerovný. Žofie se tak nikdy nemůže stát císařovnou a jejich děti nezískají dědická práva Habsburků.  Jak v dopise Žofií přiznal, byl to nejtěžší den v jeho životě. „Bylo to hrozné, ale pro Tebe učiním všechno“. Prvního července 1900 se na zámku v Zákupech, kde žila jeho nevlastní matka, konala malá svatba bez habsburských svatebčanů.  Habsburský dvůr odsunul Žofií mezi dvorní dámy, což Františku Ferdinandu vadilo. Své děti finančně zajistil a pro Žofii plánoval titul „manželka císaře a krále“, protože se zavázal, že v budoucnu nezmění rozhodnutí císaře. Jako svého nástupce chtěl oficielně prohlásit synovce Karla Františka (Karel I), kterému odkázal v závěti svou kazetu s plány a dokumenty. Konopiště považoval za své „rezidenční sídlo“, vykupoval ostatní pozemky, nechal zrušit veřejné cesty, které protínaly jeho panství, celou oblast oplotil ostnatým drátem. Získal pověst náladové cholerika a tyrana a celé okolí se před ním třáslo. Svou zatvrzelost, neústupnost, nadřazenost i lakotu dával najevo i obyvatelům v okolí zámku Konopiště. V ryze českém prostředí požadoval dvojjazyčné označení vozů velkostatků s němčinou na předním místě. Pokud od něho lidé chtěli práci, žádost pouze v němčině, účty v němčině atd. Dobře věděl, že okolí je na něm ekonomicky závislé.  O jeho lakomosti hraničící až s malicherností, se vyprávěly vtipy a většina z nich byla pravdivá. Na jedné straně velkorysost, velké ideály i zdůrazňované křesťanství, na druhé malicherná lakomost, egoismus a necitlivost vůči ostatním lidem. Při velké povodni (1906) povolal vojsko, aby zachránilo jeho vinné sklepy, utrpení lidí, kteří přišli o vše, ho nezajímalo.  Když před vánocemi viděl malého chlapce jak nese uříznutý smrček, napadl ho, že ho ukradl a nic nedbal, že to je z jejich lesa. Donutil hajného uříznout lískové proutí a chlapce „odsoudil“ k 25 ranám. Protože se mu zdálo, že hajný se moc v bití nesnaží, vykonal to sám. Otec syna to dal k soudu, soud vyhrál, ti co svědčili v prospěch chlapce, byli bezmilosti propuštěni. Policejní stanice mu musela každý měsíc hlásit, prohřešky lidí, za to že vstoupili i jen omylem, na jeho majetek, či si jen utrhli květ plané růže. Vždy se mu zdálo, že viníci jsou málo potrestaní. Když muž, který měl k němu běžný přístup, nahlédl do dětského pokoje, ve kterém si hrál se svými dětmi, bičem ho hnal ze zámku.

Byl považován za muže války, chtěl nadnárodní celistvou armádu, tlak Maďarů ho přiváděl k nepříčetnosti. Války se však obával, věřil, že způsobí revoluci a zánik říše. Chtěl spojení s Ruskem, nechtěl válčit se Srbskem „pro pár koz“. Počítal s vytvořením Velkochorvadské říše a tím otupit sílu Maďarům a Srbům. Plánů měl dost, ale také si uvědomoval, že na své reformy (mj. zrušit dualismus) mu už moc času nezbývá. Bylo mu přes 50 let a stále byl jen následníkem. V roce 1913 v rozhovoru s Karlem a Zitou (poslední Habsburkové na trůně) řekl, že ví, že bude brzy zavražděn. Po prvním výstřelu, který zasáhl jeho manželku, pronesl „Žofinko, Žofinko, neumírej mi. Zůstaň pro mé děti“. Svého zranění si nevšímal. V poslední vůli si přál pochovat po boku své manželky v rodinné hrobce na zámku Artstetten, věděl, že ona by nemohla být pohřbena v Kapucínské kryptě mezi Habsburky.  Při rozloučení ve Vídni, byla její rakev umístěna níže a na víku byly černé rukavičky s vějířem, potvrzující, že umřela dvorní dáma. U obřadu v zámecké kapli Artstettenu byli jejich děti, Karel se Zitou i nevlastní matka s dcerami. Na zvláštní povolení mohl přijet i jeho zapuzený bratr Ferdinand Karel Burg.
Po roce 1920 byli děti nuceni opustit Konopiště, ze kterého si nesměli vzít ani fotografie svých rodičů, jejich majetek byl zabaven ve prospěch státu. Žofie zůstala v Československu, oba bratři odešli do Rakouska, kde jim část majetku zůstala, a vystudovali vysoké školy. Oba se politicky angažovali proti Hitlerovi a v roce 1938 byli deportováni do koncentračního tábora Dachau. Starší Max se vrátil v roce 1940 a Ernst až v roce 1943, oba s podlomeným zdravím.  Max zemřel v roce 1962, jeho mladší bratr již v roce 1953. Žofie se před válkou vdala za hraběte Nostitze, její dva synové zemřeli na frontě, po roce 1945 žila v Rakousku, kde zemřela v roce 1990.

Prameny: Osud trůnu Habsburského a Následník trůnu od Jana Gandauera; Vysoký pán konopišťský Vilém Němec
Zdroj foto: Wikipedie; z ústecké výstavy "Žofinko neumírej"