Ve středu 24. června měla narozeniny zpěvačka Helena Vondráčková. I letos, kdy slaví neuvěřitelných osmašedesát let a padesát let umělecké kariéry, nemá o zajímavé pracovní nabídky nouzi.  Zasedla třeba do poroty oblíbeného televizní show Zpívá celá rodina, ale také má kapelu Charlie Band, se kterou čile koncertuje doma i na Slovensku. Po dvou "narozeninových" koncertech, které měla v minulých dnech v sále pražského Paláce Žofín stejně jako na slovenském hradě Budatín, ji na podzim uvidíme v muzikálech Romeo a Julie a Mamma Mia!

 

Už na začátku sedmdesátých let dosáhla met, přetěžko posunutelných dál. Ve svém žánru dosáhla pozice, u níž nikdy zcela jasně nešlo odhadnout, není-li právě tou první -  podle čeho se určuje nejlepší zpěvačka. Psali pro ni naši nejlepší autoři a jeden renomovaný zahraniční. Pod odborným vedením si vypěstovala jedny z nejcennějších tuzemských hlasivek, což ocenilo i zahraniční publikum. Jako první naše zpěvačka povýšila statické zpívání u mikrofonu na hodnotnou podívanou. 

Helena Vondráčková se narodila 24. června 1947 v Praze, ale celé své dětství a rané mladí  strávila ve východočeském městečku Slatiňany. Měla rok do maturity na chrudimském gymnáziu, když  v dubnu 1964 vyhrála v pražské Lucerně soutěž Hledáme nové zpěváky. "Tím vzaly všechny mé plány za své," vzpomíná dnes zpěvačka, "protože jsem si myslela, že bych třeba mohla studovat cizí jazyky, což mě vždycky bavilo. Taky jsem velmi slušně hrála na klavír, takže jsme se s rodiči bavili i o tom, že bych se mohla přihlásit na konzervatoř. Zároveň jsem už jako malá holka ráda a dobře zpívala, takže vítězství v soutěži pro mě nebylo až tak velkým šokem. Říkala jsem si než cvičit osm hodin denně na klavír a pak se stát učitelkou, tak to raději budu zpívat."

Krátce poté natočila svůj první hit - americkou lidovku Červená řeka, avšak teprve až po maturitě nastoupila do angažmá pražského divadla Rokoko, kde působila tři roky (1965 - 1968).  V Rokoku se naučila jevištní abecedě, ale hlavně měla obrovské štěstí na důležité lidi, ať už to byli kolegové z divadla, divadelní ředitel Rokoka Darek Vostřel nebo televizní režisér  Jaromír Vašta. Nepochybně i díky dalším osobnostem jako byli dirigent Josef Vobruba, skladatel Bohuslav Ondráček nebo textař Zdeněk Rytíř si vybudovala repertoár, který u publika zabodoval. Hodně jí dal také choreograf Luboš Ogoun nebo Frank Towen, který ji naučil stepovat a později jí stavěl taneční čísla. Mnohé pak překvapila, když po písničkách typu Pátá, Chytila jsem na pasece motýlka, Cink cink nebo Mám ráda cestu lesní zařadila i náročnější skladby jako Růže kvetou dál, Přejdi Jordán, Tvá malá Jane nebo Zpěv náš vezdejší. Vedle toho třeba natočila i pěvecký part Sněhurky pro českou verzi tehdy uváděné americké "disneyovky" Sněhurka a sedm trpaslíků...

Chcete-li vyjmenovat její tři největší úspěchy z éry Rokoka, tak to byly rozhodně Zlatý slavík za rok 1965, titulní role v hudební pohádce Šíleně smutná princezna a titul Miss festivalu, kterého se jí dostalo na písňovém festivalu Zlatý kohout v Riu de Janeiru, kde v roce 1967 soutěžila s písní Karla Svobody a Zdeňka Rytíře Vzdálený hlas.

Když se na podzim roku 1968 stala členkou tria Golden Kids, které tvořila s Martou Kubišovou a Václavem Neckářem, byl to prakticky první vrchol její kariéry. A i když skupina neměla - díky normalizaci a následnému zákazu veřejného účinkování Marty Kubišové - dlouhého trvání, její úspěch byl impozantní, a to nejen v tuzemsku, ale prakticky v celé tehdejší západní Evropě. Dokonce dvakrát (1968, 1969) vystoupila na prestižním veletrhu gramofonových společností MIDEM v Cannes, točila desky u Polydoru a ke třešničce na dortu by se dalo přirovnat i oněch pět týdnů, co měli Golden Kids na jaře roku 1968 angažmá v pařížské Olympii.

Dráhu sólové zpěvačky zahájila Helena Vondráčková v roce 1971 svou první samostatnou koncertní show Helena gala 71 – za zády měla tenkrát Orchestr Bohuslava Ondráčka a vokální kvartet Jezinky a během své show nejen zpívala, ale také moderovala, tančila, stepovala nebo hrála na klavír. Ostatně představu toho, co tehdy na koncertech uváděla, vystihuje "live" album Helena! Helena! Helena! (1972), které se natáčelo za účasti publika v červnu 1971.

Už předtím ale vyšlo nejen její první exportní album Isle of Helena (1971), ale také  první studiové album Ostrov Heleny Vondráčkové (1971), na kterém v několika písních ještě znějí - neboť nahrávka vznikala na přelomu let 1969 a 1970 - doprovodné vokály Marty Kubišové a Václava Neckáře. Po všech stránkách dotažené pop-rockově laděné album, které produkoval Bohuslav Ondráček, představilo Vondráčkovou v tom nejlepším světle. Na bookletu alba je uveden Orchestr Golden Kids, který se - na koncertech v roce 1971 - proměnil v Orchestr Bohuslava Ondráčka. Ale ani toto seskupení, v němž chvíli působil (než začal zpívat se skupinou Bacily) i Václav Neckář, nemělo dlouhého trvání - po ani ne dvou letech došlo ke změně a doprovodným tělesem Heleny Vondráčkové se stala kapela Strýci řízená klavíristou Luďkem Švábenským.

Přitom řadu nahrávek natočila Helena Vondráčková s Tanečním orchestrem Československého rozhlasu řízeným Josefem Vobrubou, Orchestrem Karla Vlacha, Orchestrem Československé televize řízeným Václavem Zahradníkem případně Orchestrem Václava Hybše. Její repertoár byl žánrově pestrý a zajímavý - jednak si uměla dobře vybírat ze zahraniční produkce, jednak pro ni psali špičkoví domácí autoři. Z úspěšných písní, které se hrály, možno vzpomenout tituly jako Archiméde, Nedovol mi spát, Adam, Dej svý děti spát, Jak mám spát, Má tě rád, Ptačí hnízda, Počítej do dvou, Moje říkánka nebo Pořád ráda vzpomínám.

Všestrannost, muzikálnost a vkus
V roce 1973 nazpívala  v češtině i angličtině několik písní (Vždycky mám kam jít, Já a táta, Lůžko z kopretin, Zas přijde červen), které pro ni zkomponoval anglický hitmaker Les Reed. Znali se už z Ria i z Athén a v roce 1972 se potkali na Bratislavské lyře. Ale její repertoár se rozšiřoval o další skladby, původní i převzaté ze zahraničí. Dneska už jen málokdo ví, že původně píseň Killing Me Softly With His Song s českým textem Zdeňka Borovce točila ve studiu jiná česká zpěvačka - jenomže pořád to nebylo takové, jak si dirigent Josef Vobruba představoval. Proto dlouho neváhal a zavolal Heleně Vondráčkové. Ta skladbu natočila - a najednou to bylo ono. Píseň se začala vysílat a vyšla na singlu v kombinaci s písničkou Pojď si hrát.

V hudebním časopisu Melodie, ve kterém každý měsíc kritici hodnotili desky legendárními hvězdičkami, nahrávka Dvě malá křídla tu nejsou zvítězila. Ostatně Vondráčková za ni získala i cenu Čepice slávy, kterou obdržela v televizním pořadu Písničky pod rentgenem.

„Ta věc není těžká rozsahem a tak, ale výrazově. Text Zdeňka Borovce je nesmírně náročný, takové neobyčejné téma, velice jemně zpracované... Sloky se od sebe odlišují, každá je také jinak odfrázovaná, musela jsem si nazpívat sama i další hlasy - jeden z nich natáčela ještě Svatava Černá, poněvadž do těch frází  by se pak těžko někdo strefoval. Bylo to pro mě dost neobvyklé, protože sborový part je nutno zpívat úplně jinak než sólo: rovným hlasem. Ale hrozně mě to bavilo,” řekla Vondráčková krátce po pořízení nahrávky v rozhovoru pro časopis Melodie č. 3/1974.

Od té doby má zpěvačka písničku ve svém stálém repertoáru a dodnes ji uvádí na koncertech - posluchači na ni jednoduše čekají. Během let písnička vyšla rovněž na několika kompilacích i "live" albech Vondráčkové. O mnoho let později natočila Helena Vondráčková písničku Dvě malá křídla tu nejsou znovu, aby vyšla na albu Nevzdám se hvězdám (1998).

Tehdy ale Helena Vondráčková uvedla v premiéře ještě další písničku, která patří k těm zásadním v její kariéře, a to písničku typickou českou - Malovaný džbánku. Poprvé zazněla tato půvabná píseň autorů Jindřicha Brabce a Jiřího Aplta na 9. ročníku mezinárodního festivalu populárních písní Bratislavská lyra, který se konal v květnu 1974. Písnička s quasilidovou melodikou moravskoslovenského původu ve verzi a polkově českého inspiračního zdroje v refrénu to vyhrála na celé čáře jak u poroty, tak u publika.

Tehdy v roce 1974 byly v domácí soutěži bratislavského festivalu uděleny zlaté lyry hned dvě - jedna připadla písni Malovaný džbánku, druhou přiřkla porota skladbě Zem pamätá, kterou interpretoval slovenský zpěvák Karol Duchoň. Stříbrnou lyru získala skladba Aleše Sikmunda Náměstí, kterou zpívaly Martha a Tena Elefteriadu, zatímco bronzovou lyrou byla oceněna skladba  Dobré ráno želám v interpretaci zpěvačky Evy Kostolányové. Když pak o tři roky později soutěžila Helena Vondráčková s písní Malovaný džbánku na festivalu v polských Sopotech, získala v obrovské konkurenci zahraničních interpretů hlavní cenu Grand Prix.   

„Udělala z té milé písničky Jindřicha Brabce a Jiřího Aplta, nově zaranžované Jiřím Svobodou, malé půvabné představení a dostala právě za ni nejvyšší cenu. Její vystoupení byla dokonalost sama. Po udělení ceny se vracela celkem čtyřikrát a celá přeplněná Lesní opera dávala pokaždé najevo své sympatie skandovaným potleskem do refrénu,” napsala ve své reportáži pro časopis Melodie č. 11/1977 textařka Jiřina Fikejzová, která tenkrát zpěvačku na festivalu doprovázela.

Písnička Malovaný džbánku, které je letos čtyřicet let, se dočkala německé a francouzské verze a Helena Vondráčková ji zpívala v řadě zemí. V tuzemsku vyšla poprvé na supraphonském singlu v roce 1974. V singlové recenzi, která vyšla v Melodii č. 12/1974, ji ocenil i kritik Jiří Černý: „Nebýt okatě účelové mezihry, mohl by Brabcův a Apltův Malovaný džbánek soutěžit s těmi hliněnými, tak je milý, prostý a chutný, asi vrchol spolupráce obou autorů.”

Se Strýci, kteří zpěvačku doprovázeli na koncertech prakticky celá sedmdesátá léta, procestovala takřka celý svět. Velká turné proběhla v Japonsku i tehdejším Sovětském svazu a řadě evropských zemí, neminula je země jako Kuba, Kanada (šlo o několik vystoupení v našem Art  Centru v Montrealu) nebo Jižní Amerika, kde koncertovali v brazilském Sao Paolu. S touto jazzem "načichlou" kapelou natočila studiové album Helena a Strýci (1975), které nabídlo vesměs původní písně z pera svého bratra Jiřího, Bohuslava Ondráčka nebo Luďka Švábenského.

Kritik Jiří Černý o desce  Helena a Strýci v Melodii č. 6/1975 napsal: "Všestrannost, muzikálnost, vkus a nepodbízivost Heleny Vondráčkové vzbuzují úctu, zvláště v českých hitových dostizích. Úctyhodné je i nové album, silně ovlivněné současnou doprovodnou skupinou naší nejtechničtější zpěvačky, jazzově orientovanými Strýci. Nakolik ve vás kromě úcty vzbudí i nadšení, záleží  hodně na vašem vztahu ke swingové a revuální písni, která se tu Vondráčkové nabídla v muzikantsky zažité, celistvé, takřka dokonalé formě, včetně textů (velmi dobré Borovcovy i ostatních, ale vůbec nejlepší - srostlý s lehkým rytmem i náladou hudby - od Helenina bratra, jinak spíš skladatele Jiřího, na Bacharachovo Jen dva ta loďka může vézt).  Ozvláštnit takový, už před třiceti lety rozvinutý styl není snadné. Dařívá se to skladateli Bacharachovi a zpěvačce Barbře Streisand. Těmi taky album měřím, nad českými pokusy Vondráčková a Strýci přečnívají o hlavu."

V rámci koncertů uváděla blok jazzových evergreenů, ale šlo jen o příjemnou žánrovou odbočku. Kapela ji v tom jen podporovala, přičemž zpěvaččino jazzové zpívání ocenili i mnozí kritici. Vedle dvojnásobné  účasti v televizním Hudebním studiu M, kde zpívala jazzové skladby, došlo i na vystoupení na Mezinárodním jazzovém festivalu v Praze (1978).

V době spolupráce se Strýci vzniklo také album S písní vstříc ti běžím (1977) přinášející opět původní repertoár. Vedle toho vzešlo i pár singlových hitů - vedle nové verze starého hitu Chytila jsem na pasece motýlka to byly ještě písničky jako Ty jdeš a já se vznáším, Tentokrát se budu smát já nebo Málo mám lásky tvé.  Velkým překvapením pro fanoušky i kritiky bylo pop-jazz-rockové album Paprsky (1978), které však Helena Vondráčková nenatočila s kapelou vedenou Luďkem Švábenským, nýbrž s jazzmanem Martinem Kratochvílem a jeho skupinou Jazz Q.

"Nemáme mnoho interpretů - ani ve světovém měřítku jich moc není -, o nichž je možno říci, že mohou zpívat prakticky cokoliv. Helena Vondráčková jednou z nich je - má k tomu výsostnou muzikálnost, neselhávající techniku, kterou je schopna aplikovat na různě žánrové oblasti, a v neposlední řadě i mimořádnou píli. Zde se pouští s razancí do interpretace rychlých skladeb, žádajících si deformaci tónu, vystihuje jazzrockovou lyriku s její typickou nostalgickou atmosférou, realizuje nejkrkolomnější vícehlasy a falzetově hvízdá na pomezí vrcholu dvoučárkované a spodní části trojčárkované oktávy. Přitom i zde zůstává Helenou Vondráčkovou s typickými znaky jejího hlasového projevu," napsal Leo Jehne  v článku, který vyšel v časopisu Melodie č. 8/1979.

Maximálně nabité období, do něhož patřily nekonečné koncertní šňůry doma i v zahraničí, účast na festivalech (o nichž bude ještě řeč), několik televizních medailonků nejen pro naši televizi, stejně jako dva celovečerní filmy Romance za korunu (1975) a Jen ho nechte, ať se bojí (1978) zpěvačku unavilo. Třináct let od Červené řeky stála na další křižovatce co a jak dál.

Své tehdejší rozpoložení vyjádřila i v rozhovoru pro Melodii č. 3/1977: "V současné době cítím, že mi to nejde jako dřív. Vlastně nemám odvahu vám o tom vyprávět. Momentálně si nevím rady, jak dál. Nemohu najít skladatele, hudebníka, textaře, jenž by mě trochu dirigoval, a já jsem ten typ, který ho potřebuje. Umím si samozřejmě spoustu věcí udělat sama, ale přece jen je dobré mít nad sebou nějakou kontrolu. Ta určitá krize je zaviněna i tím, že pořád koncertuju. To je věčný koloběh. Z pódia do hotelu, z hotelu do auta... Stále jezdím, vybaluju kufry - a to nikam nevede. Vidím, že mi všechno zoufale utíká pod rukama, že nemám čas pracovat sama na sobě. Pořád v jednom kole, pořád se rozdávám, rozmělňuju, co ve mně je, a nečerpám ze žádné studně. Tak uvažuju o spolupráci s nějakým divadlem - jiné prostředí, jiní lidé, trošku volno a hlavně nové nápady. Za tu dobu, co se v popu pohybuju, jsem získala schopnost perfektně ovládat hlas. Ale zpívání, dobré zpívání, nevyplyne jen z techniky, z řemesla. Důležité je zvládnutí výrazu a porozumění obsahu textu. To především. Těžiště musí být v textu, jinak se píseň stane obyčejnou kulisou, třeba při vaření. Musím přiznat, že jsem teď neměla štěstí na hodnotné texty. Nevšimli si toho pouze kritici. I v dopisech fanoušků čtu, proč někdy zpívám povrchní slova."

Kýžená změna ale nepřišla v roce 1977, což byl mimochodem v její kariéře jeden z nejúspěšnějších - kromě toho, že na sopotském festivalu získala cenu Grand Prix, a v letech 1978 - 1979 natočila dvě alba v němčině - Unter der Asche meiner Liebe ist noch Glut a Helena singt Billy Joel - pro gramofonovou společnost Teldec, ale až o dva roky později. Tehdy se s kapelou Luďka Švábenského definitivně rozloučila a začala působit více na televizní obrazovce a s jinými orchestry. Právě vítězství v Sopotech jí přineslo řadu dalších příležitostí v zahraničí, písnička Malovaný džbánku se dočkala německé i francouzské verze. Kromě toho, že Helena Vondráčková moderovala a uváděla několik dílů hudebně zábavného pořadu Haló, tady Orchestr a balet Československé televize, navázala spolupráci se skladatelem Vítězslavem Hádlem. Byl to on, kdo razantně ukončil její jazzové období i repertoárové tápání a kdo ji dovedl k popovému, respektive tanečnímu albu Múzy (1979).

"To už není činnost skladatelská, ale spíše dramaturgicko-producentská. Já třeba takto spolupracuji s Helenou Vondráčkovou, a s ní se dělá dobře - je to člověk tvárný a má v sobě ještě zásoby, které nikdo neobjevil. Proto jsme se na nové LP domluvili, že ubereme, že méně je více, že není účelem rozbít mikrofon. Tím se totiž ve studiu docílí daleko silnější výraz. Když křičíš, zvukař tě stejně stáhne - tím vzniká šeď a všechny nuance zmizí. Zatímco když skoro šeptáš, každé slovo má svou váhu,"  nechal se tehdy slyšet Vítězslav Hádl.

Koncem roku 1979 se podívala opět do Japonska, kde se s anglickou verzí písničky Když zabloudíš tak zavolej představila na festivalu populárních písní Yamaha v Tokiu. I když žádnou z hlavních cen nezískala, publiku se líbila. Poprvé se na tomto festivalu představila už v roce 1970, kdy soutěžila s písní Ostrovy pokladů. V obrovské konkurenci skončila na třináctém místě a vedle toho získala zvláštní cenu poroty za pěvecký výkon. Přesto svým způsobem zvítězila - krátce po festivalu totiž absolvovala po Japonsku rozsáhlé turné a firma Nippon Columbia s ní natočila dodnes ceněné album Film Melodies a několik singlů.

Barbra Streisand východu?

Osmdesátá léta pro ni začala mimořádně úspěšně, a to několika vystoupeními v Kanadě. Čtyři vyprodané koncerty, které Heleně Vondráčkové připravil producent Jean - Yves Hardy, proběhly v březnu 1980 v Montrealu, Ottawě, Torontu a Quebacku, a jak známo, naše zpěvačka - doprovázená tamními hudebníky - na nich slavila mimořádný úspěch, dočkala se i standing ovation. Kanadská kritika ji dokonce přirovnávala k Američance Barbře Streisand.

Autor článku, který vyšel v listu Otawa Journal, mimo jiné napsal: "Diváci, kteří se onoho chladného a deštivého večera vypravili na koncert, viděli opravdovou osobnost. Mnohostranný talent zpěvačky, která se s lehkostí pohybuje v mnoha hudebních žánrech, je obdivuhodný. I když za jejím  zpěvem a jevištním vystupováním jsou určitě stovky a stovky hodin dřiny, na pódiu všechno vypadá samozřejmě, lehce a nestrojeně, zpěvačka plynně přechází z jednoho jazyku do druhého, má smysl pro humor a z jejího projevu cítíte nespoutanou radost. Helena Vondráčková předvedla osobité verze známých populárních písní, zaujala francouzskými baladami, překvapila mnohými českými skladbami i nápaditými verzemi lidových melodií. A to nemluvím o jejím tanečním projevu a stepu, který vypadal stejně samozřejmě jako ten déšť venku."

Domácímu publiku se v rámci koncertů představila až v následujícím roce, kdy s Jiřím Kornem a za doprovodu Orchestru Gustava Broma nastudovali společný program Já na bráchu blues. Po premiéře, která proběhla v pražské Lucerně, Helena Vondráčková řekla: "Pravidelný kontakt s posluchači mi začínal chybět, a proto jsem začala uvažovat o "návratu" na pódium. Byl jsem si dobře vědoma toho, že diváci chtějí od zpěváka žánru, kterému se věnuji, už také něco víc než jenom zpívání. Hledala jsem tedy partnera, se kterým bych mohla na jevišti nejen zpívat, ale také tancovat a stepovat a který by měl navíc na písničky podobný názor jako já. Volba byla nakonec jednoduchá - Jiří Korn. Vystupovala jsem s ním několikrát v televizi, natočili jsme na desky pár duetů - a podle ohlasu se zdá, že se líbily. Navíc jsme s Jirkou stejná skupina, tedy krevní. Mám ráda pracovité lidi, kteří se dokáží  pro něco nadchnout a jsou ochotni tomu obětovat maximum. A potom - rozumíme si i mimo jeviště, a to je neméně důležité."

S úspěšnou show zavítala dvojice Vondráčková-Korn  nejen do řady velkých měst v tehdejším Československu, ale v průběhu tří let také do Rakouska, Polska nebo na Kubu. Později dvojice připravila obdobný společný pořad také pro německé publikum. Pořad vznikl ve spolupráci Pragokoncertu a Umělecké agentury Berlín, ve kterém oba naše zpěváky doprovázela německá skupina ETC. Tu si "půjčovali" od svého německého kolegy Franka Schöbela.

Co se týče gramofonové produkce  Heleny Vondráčkové, tak ta pokračovala ve spolupráci s Vítězslavem Hádlem. Spolupracovala s ním už na albu Múzy, ale teprve až na čtyřech dalších albech - exportním výběru v angličtině I´m Your Song (1981), Sblížení (1981), Zrychlený dech  (1983) a Ode mne k tobě  (1984) doznala jejich fúze tvůrčího vrcholu. Navíc se na posledním z nich objevuje jako autor hudby (Čas je proti nám) i první zpěvaččin manžel - německý hudebník  Hellmut Sickel, za kterého se provdala v roce 1983. Ten se pak na chvíli stal baskytaristou v Orchestru Gustava Broma.

V kůži a s Bacily za zády

K dalšímu velkému překvapení došlo v září 1985, kdy se Helena Vondráčková představila v pražské Lucerně v pořadu Velká neonová láska. Na sobě měla černou kůži a za zády skupinu Bacily, čímž byl dán i celkový sound a styl. Na programu byly písně z posledních alb, ale nemohly samozřejmě chybět ani tituly z tehdy aktuálního alba Sprint (1985).

Proč ta změna, proč už ne Bromův big band? "Byla to velice krásná spolupráce," nechala se tehdy slyšet Helena Vondráčková, "ale Bromův orchestr jde nakonec svou nezaměnitelnou cestou a my zpěváci se musíme dostat trochu blíž k současnosti. Pravda je, že s Jirkou Kornem  jsem vždycky ráda pracovala a budu také ráda vystupovat dál - čas od času doma nebo v Německu. I když to bylo fajn, tehdy mě také napadlo, že v nejlepším je třeba přestat. Navíc mě lákalo zpívat zase s malou kapelou, zkusit něco pro mladé publikum, protože mám pocit, že mu stále ještě nejsem lhostejná. Tak vznikl nápad využít skupiny Bacily, která běžně doprovází řadu let Vaška Neckáře, s nímž jsem kdysi začínala. Dohodli jsme se s Vaškem, že budou Bacily střídavě vystupovat se mnou i s ním. Fakt, že se o jednu skupinu dělí dva zpěváci, má své výhody. Máme volnější ruce pro celou řadu dalších projektů, zatímco kapela má navíc nazkoušené dva programy, a má tak možnost hojně vystupovat..."

V moderním duchu se nesla i zpěvaččina gramofonová produkce, což bylo znát na albech Sólo pro tvé oči (1987) a Skandál (1988), které hudebně připravil Hellmut Sickel coby hlavní autor a aranžér. Něco jiného pak bylo půvabné "retro" album Helena zpívá Ježka (1987) s nabídkou slavných písní legendárního tria Ježek-Voskovec-Werich, které Helena Vondráčková natočila s Orchestrem Karla Vlacha. Nepořídila ho ale na jeden zátah. Naopak - její verze slavných písniček vznikaly postupně a po několik let v rozhlasovém studiu. Zpočátku prý nebylo ani záměrem vydat LP, spíše šlo o jakési zpěvaččino vybočení z běžné produkce, vlastně by se to dalo nazvat zpíváním pro radost... A to je důležitý moment, který je znát.  

Ttím končí výčet zpěvaččiných uměleckých aktivit z let osmdesátých. Pochopitelně toho bylo mnohem více - například její spolupráce s taneční skupinou UNO, s níž připravila řadu choreograficky působivých písniček, několik hudebně-zábavných televizních pořadů s Jiřím Kornem, které vznikaly v koprodukci s TV-studiem v Baden-Badenu  a v režii Jaromíra Vašty (Romance v Savoy baru, Gute Lanne Music, Schlager Olympiade), nebo řada písní, které se objevily až na různých kompilačních CD až v dalším desetiletí. Patří k nim třeba skladba Rozloučím se s ním z repertoáru Barbry Streisand, kterou otextovala Jiřina Fikejzová. Ta pro ni otextovala během let více textů, například také  písničku z polské produkce, kterou Helena Vondráčková nazpívala pod názvem To se zvládne.

Hvězda na export

Renomé vynikající zpěvačky získala vždy krásně upravená a elegantní Helena Vondráčková na festivalech v Riu de Janeiru nebo v Tokiu, o nichž už byla předtím řeč. Ale to byly jen začátky, tehdy skutečně začínala. K jejím dalším velkým úspěchům patří například cena Stříbrný jelen na festivalu Zlatý jelen 1971 v rumunském Brašově (Ostrovy pokladů), účast na mezinárodním písňovém festivalu v Athénách 1971 v Řecku (Mámin první bál), účast na mezinárodním písňovém festivalu ve Splitu 1972 v tehdejší Jugoslávii (Cestou poslední), cena publika na mezinárodním písňovém festivalu Zlatý Orfeus 1973 v Bulharsku (Nedovol mi spát), zlatá bratislavská lyra v národní soutěži festivalu Bratislavská lyra 1974 (Malovaný džbánku), stříbrná bratislavská lyra v národní soutěži Bratislavské lyra 1975 (Láska zůstává dál), titul Hvězda roku 1976, kterou jí udělil britský hudební časopis Music Week, cena publika na mezinárodním festivalu v tureckém Istanbulu 1976 (Až půjde déšť do trávy spát), hlavní cena Grand Prix na festivalu v polských Sopotech 1977 (Malovaný džbánku a Lásko má, já stůňu), účast na festivalu Yamaha Tokio 1979 (Když zabloudíš, tak zavolej), stříbrná bratislavská lyra v mezinárodní soutěži festivalu Bratislavská lyra 1982 (Sblížení), zlatá děčínská kotva na festivalu Děčínská kotva 1982 (Tančit prý je krásné, duet s Jiřím Kornem), udělení titulu Zasloužilá umělkyně (1982) nebo Jantarový slavík za přínos polské populární hudbě (2000).  

Přitom ohromný úspěch měla Helena Vondráčková nejen v Polsku či v dlouhodobějších angažmá třeba zrovna v Německu (v berlínském Friedrichstadt-Palastu byla jako doma), ale i s deskami, které vznikaly u zahraničních nahrávacích společností  (Tonpress, Amiga, Teldec, Polydor, Nippon Columbia a další) a na kterých Helena Vondráčková zpívá anglicky, německy, francouzsky, italsky, polsky, rusky, chorvatsky,  italsky a dokonce i japonsky. Byla to právě zahraniční kritika, jež ocenila zpěvaččin hlas a techniku stejně jako žánrový záběr sahající od popu a kantilény přes šanson, baladu, muzikálové evergreeny až po swing či jazz. V sedmdesátých letech se jí dostalo dokonce nabídky od v té době velice populární skupiny Les Humphries Singers, ale nepřijala ji.

Co se týče už zmíněných festivalů, nejčastěji zpívala Helena Vondráčková na Bratislavské lyře. Už v roce 1966 vyzpívala s písní Oh, baby, baby společně s Martou Kubišovou stříbrnou lyru. O rok později soutěžila v Bratislavě s písní slovenských autorů Klúč pod prahom, ale bez úspěchu u poroty.  V pořadí druhou stříbrnou lyrou byla oceněna v roce 1968  píseň To se nikdo nedoví, kterou zpívala s Waldemarem Matuškou. V roce 1969 odjela do Bratislavy s písní Bonbón, ale žádná cena z toho nebyla. V následujícím roce se objevila na Lyře s blokem svých písniček jako host, což se opakovalo i v letech 1972 a 1973. Zatímco zlaté lyry - jak bylo napsáno předtím - se dočkala v roce 1974, stříbrnou lyru získala ještě dvakrát (1975 a 1982). V letech 1977 a 1978 se představila na Lyře v exhibičním recitálu, a v roce 1982 soutěžila v mezinárodní soutěži s písní Sblížení - a tehdy získala stříbrnou lyru. I v později, v letech 1985 a 1997, vystoupila na Lyře jako host.

Vedle řady zlatých a stříbrných desek, které obdržela v období let 1968 - 1988, a doslova plejády stříbrných a bronzových slavíků se jí dostalo pozornosti i z řad filmových diváků. Po pohádce Šíleně smutná princezna (1968), která oslovuje již několikátou generaci diváků, hrála a zpívala v hudebním filmu Zpívající film (1972), o dalších filmech už byla řeč.

Velké příležitosti dostala v televizních muzikálech Příliš krásná dívka (1973), Letní romance (1976) a Zpěváci na kraji nemocnice (1981), ale bylo tu také množství hudebně-zábavných pořadů či medailonků a recitálů doma, v Polsku nebo Německu, kde byla hlavní protagonistkou.V Berlíně třeba moderovala v roce 1983 jedno vydání mezinárodně oblíbené televizní show Ein Kessel Buntes...

Velké úspěchy slavila Helena Vondráčková, jak známo, i v dalších dekádách, ať už šlo o účast v muzikálech Les Misérables (Bídníci), Cats (Kočky) nebo Hello, Dolly!, dvě ceny Anděl za rok 2001 - titul Zpěvačka roku a uvedení do Síně slávy, další zlaté a platinové desky nebo dvě vystoupení s Karlem Gottem v newyorské koncertní síni Carnegie Hall (2000, 2005) - to už byl jejím manželem a současně i manažerem Martin Michal. Ostatně zpěvaččinu uměleckou kariéru mapuje i jedna  z kapitol knihy Legendy československé populární hudby, kterou před pár měsíci vydalo nakladatelství Grada Publishing.

Z dalších zpěvaččiných úspěchů možno zmínit dvojnásobnou účast v taneční soutěži Let´s Dance v Bratislavě a ve Varšavě či její "dvojnici" vystavenou v pražské pobočce pařížského muzea voskových figurín Musée Grévin - ale to už jsme se ocitli v současnosti, kdy má před sebou jednak roli chůvy v chystaném muzikálu Romeo a Julie, jednak postavu Donny v dalším muzikálu Mamma Mia!

Foto Tomáš Svoboda a archiv autora
www.helena50.cz
www.vondrackova.cz
www.helenastar.cz

< Předchozí		Další >