Drsní chlapci z kapely Sólstafir, v doprovodu německých The Ocean a japonské bandy Mono, zavítali do alternativního Berlína. A hned bylo vyprodáno! Prahu v rámci celoevropského turné bohužel vynechali, ale letos jste se s nimi mohli setkat v Jaroměři na festivalu Brustal Assault.

 

 

Sólstafir svou hudební pouť započali už v roce 1994, ale do povědomí metalových fans se dostali až deskou Masterpiece of Bitterness a zejména kritiky chváleným Köld. Do tvorby promítají náladotvornost a atmosféru islandských plání, což z jejich skladeb činí mimořádně originální kousky. Během své formace si prošli black metalovou epochou a vlivem vikinské kultury, což je znát z desky Til Valhallar. V posledních letech pak zaujali ambientnějšími alby Svantir Sandar (2011) a Ótta (2014). Ve skladbách gradují nálady různého zabarvení a melancholické pasáže.

 

Solstafir při závěrečných ovacích

 

Na letošní turné se však vydali bez zakladatele a bubeníka Guðmundura Óliho Pálmasona, se kterým na začátku roku po osobních rozepřích kapela rozloučila. Dále pokračují jako trio s hostujícím Karlem Peturem Smithem. Ale i přesto berlínské vystoupení ocenila nejen nekonzervativní část metaláků. Sólstafir byli vynikající! Nikdy před tím jsem je naživo neviděla a měla strach, že budou melodramaticky uondaní. Ale naopak! Hráli velmi svižně a kontaktně s publikem. Frontman a zpěvák Aðalbjörn Tryggvason sice místy vypadal, že toho má „dost“, ale do vystoupení dal vše. A to během koncertu pouze popíjel z petky vodu, i když při některých kontaktnějších momentech jen tak tak balancoval na hraně podia. Vrcholem večera byl song Goddess of the Ages, při kterém seskočil mezi dav slečen a srdceryvně se s nimi objímal. Kapela zahrála průřez své tvorby. Objevily se zde nálodotvornější kousky, ale i hity, které na žádném koncertu nesmí chybět. Za velkého nadšení zazněla Fjara, dále třeba Pale Rider nebo Ljós í Stormi či Lagnaetti.

Předkapela The Ocean měla na domácké půdě poměrně velký kotel fanoušků, ale jejich vystoupení bylo průměrné. Zpěv by mohl být lepší, ale zároveň žádný průser. Zpěvák Loïc Rossetti si málem rozbil hubu, když celou dobu vydával zvuky za kytaristy a pak se rozeběhl a skočil do davu, který měl co dělat, aby zareagoval. Chválu sklidila cellistka Dalai Theofilopoulou, která s The Ocean hraje od roku 2010. Bohužel během koncertu až na dvě sóla zanikla v převaze elektrických kytar, ale ve studiové verzi zní velmi dobře a naživo i velmi dobře vypadá.

 

Němečtí The Ocean

 

Velkým překvapením, alespoň pro mě, byli japonští Mono. Na první pohled tři mlaďoučtí hoši a mezi nimi stará mladá Tamaki Kunishi v růžových šatech s černou krajkou, působili rozporuplně. Jejich skladby jsou ryze instrumentální, bez zpěvu. To působilo na začátku divně, jakoby publikum stále očekávalo, že se křehká Japonka chopí mikrofonu a začne do něj blejt. Berlínské publikum právem ocenilo výjimečnou originalitu velkým potleskem. Mono je přesně ta kapela, kterou si sice nepustíte každý den, ale nesplyne s desítky dalších. Skladby přesahují i patnáct minut, ale nenudí. Jediné, co by se dalo koncertu vytknout je, že Mono hráli déle než hlavní star večera, kterou ani řev publika nepřemluvil k hudebnímu přídavku.

 

Japonský instrumental rock band: Mono

Solstafir + Special Guest: Mono & The Ocean: 23.10.2015, Heimathafen Neukölln, Berlin

Foto: http://itsonlymusicbutlive.com

< Předchozí		Další >