Highway 61 Jazz & Blues Club

Highway 61 Jazz & Blues Club

Tisk


hw200† 31. 1. 2016 Není to ani měsíc, co nás Rene Trossman vyprovázel svým posledním koncertem z klubu Highway 61 a už se mi po té bluesové dálnici stýská. Definitivní tečku pak zapsal v sobotu 16. 1. Roman Dragoun. Hotovo, najíždíme na exit. Dál HWY 61 zatím nevede.

 

Když jsem po představení Reneho fotil s Pavlem Doležalem u loga ve vstupní hale klubu, měli oba v očích pramínky Mississippi River. Do řeči jim moc nebylo. A nejen jim. Stačilo mávnout rukou vzduchem a cítili jste mezi prsty Blues.   Pokud máte možnost prohodit pár slov po koncertech s tou nekonečnou řadou muzikantů, co tady hráli, tak Vám každý na baru u sklenky štiplavého moku s očima zapíchnutýma do kostky ledu foneticky zašeptá jakoby tajemně to samé. Tady to má prostě bluesové koule jako prase. Ano, i takhle mi to řekla dokonce jedna dáma z kolébky bluesové. Všichni žasli nad tím, jak je možné, navodit naprosto reálnou atmosféru klubů táhnoucích se z Chicaga přes Memphis až do New Orleans. Často mi naznačovali něco v tom smyslu, „nebyl on ten Karel tenkrát s Robertem na té křižovatce 61 & 49? A neupsal se tam taky tomu rohatýmu?“ Já jsem přesvědčen, že ano a že z tohohle klubu tam bylo víc lidí. Každému, koho jsem přivedl na tohle místo vyjmuté z časoprostoru definovaným Albertem Einsteinem a má rád život v taktu „dvanáctky“, spadla brada už jen z interiéru klubu.

hw

Ty vibrace byly už v těch stěnách, všechny ty nástroje, obrazy a fotky bluesmanů na stěnách, tu určitě jamovaly, pokaždé když bylo zavřeno.
Blues. Co to vlastně je? Muzika? Pocit? Nejsem hudební znalec, kritik, historik a už vůbec odborník na tenhle druh hudby. Ale mám ji zažranou hluboko pod kůží. Nevím, jak se tam dostala, prostě tam je, občas svrbí a je třeba podrbat. Kdysi jsem viděl rozhovor s Johnem Lee Hookerem a tam se ho bílá reportérka ptala, jak by definoval blues. On se jen krátce zamyslel, pohladil svou kytaru a bez rozpaků na ní zapěl. „Baby, blues je, když se dobrej člověk cítí mizerně. Je v něm bolest, ale hned vedle stojí neukojitelná radost ze života“. Tahle definice se mi líbí. Ano, spousta lidí mi řekne, „co to posloucháš za smutnou muziku?“ Jo, možná je navenek smutná, ale když se do ní ponoříte, už Vás nepustí. Táhnete se za ní, jako za nohatou sukní a chcete prozkoumat všechny její zákoutí. Každý muzikant do ní vloží tu svou vnitřní bolest a životní příběh. A o tom to je.  Znáte ten pocit, jak Vám vstávají chlupy po těle a zimou to není?! Tak tohle jsem zažíval na pravidelných vyjížďkách po téhle dálnici 61. Chodil jsem tam nejen fotit, ale hlavně sosat plnými doušky tu úžasnou energii nejen z muziky, pivka a rumíčku lékařského, ale i z ikonických postaviček co tam pravidelně docházeli. Žádná velká filozofie. Dát si pivko před muzikou, poklábosit na baru o „ničem“ a počkat si, až se chloupky natáhnou. Prostě pohoda. Opravdová.

hw2


Je nás fakt hodně komu to bude chybět. Většina doufá, že to Martina s Pavlem Doležalů dlouho nevydrží a vyasfaltují nám další, již třetí pokračování téhle parádnické bluesové Route 61, na jejímž začátku v roce 2006 stál Karel Machart. Nemůžou nám přeci vzít tu jedinou jistotu v tomhle pomateném světě. Nedopustí snad, že bychom se nemohli scházet a u baru si při produkci porovnávat husí kůži. To přeci není možné!? Bohužel je.  Apropó. Martina a Pavel. Uvědomil si někdo z nás, že v téhle káře, co si tak krásně fičí a občas si dvanáctkrát drcne do taktu po černočerné HWY 61, jsou i věci oku skryté? Že aby to vše klapalo jak má, je zapotřebí dát věci o dost více než je většina lidí si ochotná jen připustit, natož věnovat? Nechodili jsme tam taky, kvůli nim? Nebyl to i ten jejich věčný úsměv za barem, co dělalo tenhle klub tak výjimečným a naplňoval ho něčím specifickým? Ano i oni sami Vám řeknou, že se mohli více věnovat finanční stránce věci a shánět různé dotace jako třeba jazzová sekce klubu. Jenže to by museli opustit místo za barem a přenechat ho nějakým krásným lidským obalům bez uší. Den má totiž stále 24 hodin a to i tady v blueslandu. Jak by to asi dopadlo?!

hw6

Když bych přišel ve čtvrtek po sauně na jedno, vinula by se klubem jedna bluesová, rocková pecka za druhou, nebo bych si dal jedno hořké za poslechu rádia s dvoutaktní duc duc muzikou? Pokud by se našel nadšenec, co by byl schopen nasměrovat kanálek zlaťáků tím správným směrem a nechtěl za to jeho polovinu, tenhle báječnej klub by frčel dál. Ale to se nestalo. Ne, opravdu nejsem zastáncem bruselského modelu podnikání. Buď si na to vydělám anebo jdu od válu. To ale funguje jenom tehdy, když to tak dělají všichni. Pokud se však nepřizpůsobíte všeobecným pravidlům společnosti, tak zahynete. I když do věci vkládáte srdce a všechen volný čas. Ukončit jízdu takhle rozjetou si žádá možná větší odvahu, než jí začít. A toho si cením. Myslím, že si Martina s Pavlem zasloužili slýchat to prosté díky. Jsem přesvědčen, že ač jsme to většina tak cítila, málo jsme to říkali. V našich zeměpisných šířkách ostatně platí, že lidé mluví o věcech, o kterých by měli mlčet a o záležitostech o kterých mají co říci, nehovoří, neboť se stydí a nechtějí být za blbce. Přeji jim do budoucna, ať blues poslouchají, ale nežijí. A snad někdy, na další štaci ahoj.

hw8


Takže za nás všechny postavičky pravidelné :)
DÍKY!!!!!!
 Martino a Pavle Doležalů

                                       


 

Přihlášení



Martin Němec o svém otci, kterému věnoval knihu Josef Němec – Obrazy a kresby

Košatost a význam umělecké tvorby zobrazuje kniha s názvem Josef Němec – Obrazy a kresby, která současně přiblíží pracovní i soukromou tvář pražského výtvarníka. Jeho synem je Martin Němec, dnes renomovaný malíř a hudebník, duše rockových kapel Precedens a Lili Marlene, jenž potvrzuje, že jablko nepadlo daleko od stromu. Právě on je spolutvůrcem zmiňované výpravné knihy. A protože ji čeká 18. dubna pražský křest v Galerii Malostranské besedy, tak nevím, kdo by o knižní novince, o Josefu Němcovi a o jeho tvorbě povyprávěl víc než jeho syn Martin.

Sebepéče pro pečující

Spousta z nás se může ve svém životě dostat do situace, kdy bude potřebovat pomoc nebo se ocitne v roli pečujícího, ať už na osobní úrovni, nebo té profesionální. Ve společnosti je často zmiňována a probírána role potřebného, ale již se opomíjí myslet na roli pečovatele. I pečující osoba je pouze člověk, se svými silnými i slabými stránkami, který na sebe převzal neuvěřitelný závazek a zejména velkou zodpovědnost. Je potřeba si uvědomit, že i on má svůj soukromý život, své limity a omezené zásoby energie, zvláště v případě, kdy nemá z čeho čerpat.

Banner

Hledat

Videorecenze knih

Rozhovor

CLARINET FACTORY: NEUSTÁLÉ HLEDÁNÍ NOVÝCH CEST

ClarinetFactory perexClarinet Factory patří k souborům, které vždycky něčím překvapí. Nikoliv virtuózní bravurou, o té už každý dávno ví, ale třeba propojováním žánrů a oblastí, ve kterých se doká...

Daliborovy dubnové tipy. Co pěkného si přečíst?

Možná jsme podlehli neoprávněnému dojmu, že léto tento rok dorazilo dříve. Jenže příroda změnila názor. Takže co s pošmournými, chladnými a deštivými večery? Máme pro vás opět Daliborovy knižní tipy, které se určitě budou hodit!


Literatura

Dandyové a morálka anglické společnosti

dandy perexPrvních devatenáct let ve dvacátém století, převratná doba, kterou Jan Guillou pokračuje ve své sérii Velké století. Mladý pár právě dostudovaných inženýrů začíná svůj společný život na anglickém panství Manningh...

Divadlo

Nekonečno snů Michala Nesvedy

nekonecno snu200Bez mučení přiznávám, že jsem v neděli vstupovala do Vinohradského divadla v Praze poněkud skepticky. První, čeho si ovšem k mému velkému překvapení všímám, je velké množství lidí, které se tu ten den sešlo. Hmatatelné napětí prostupuje ...

Film

Dokument NOVÁ ŠICHTA má šanci získat „evropského Oscara“

nova sichta 200Snímek Jindřicha Andrše o horníkovi, který se rekvalifikuje na programátora, pokračuje v úspěšném festivalovém tažení. Čerstvě se dostal do širšího výběru na Nejlepší evropský dokument roku, který vyhlašuje Evropská filmová akademie (EFA)...