Zatímco v době vydání, což bylo v roce 2000, bylo CD Vodopád hodnoceno jako skvělé popové album, jeho čerstvá a novotou vonící reedice na vinylu má možná ještě větší kouzlo. Jednak má (jako tomu bývalo za starých časů) atraktivní rozevírací obal s krásnými fotografiemi zpěvačky, jednak nabízí písničky, které nestačily zestárnout či zevšednět. Jedním slovem jde o projekt, který je svěží a příjemně jedlý i po těch šestnácti letech od vydání.

Může za to nejen styl, kterým se tehdy Helena Vondráčková začala ubírat, ale díky belgickému studiu i perfektní zvuk - a samozřejmě nápaditá dramaturgie. Jednotlivé písničky (ač každá jiná) drží neobyčejně pohromadě a tvoří celek, který se jen tak neoposlouchá.

Vodopád není ani vyloženě taneční album, i když o taneční písničky tam nouze není, ale tahle deska má prostě náboj. V hudbě, textech a perfektním Helenině zpěvu, která tak prožívala jeden ze svých pěveckých i uměleckých vrcholů. Měla samozřejmě na čem stavět, protože repertoár, který se jí tenkrát sešel, nebyl žádným tuctovým zbožím. Už jenom úvodní skladba To tehdy padal déšť, titulní Vodopád , píseň Tvou vůni cítím dál či (dnes už nesmrtelná) diskotékovka Dlouhá noc dělají z alba kultovní záležitost. Přitom já sám mám ještě hodně rád i další velice nosné tituly jako Sen je lhář, Jsem tvým andělem, Jeho království a To jen se mi zdá...

Vodopád zkrátka přišel v pravou chvíli a přinesl to, co už zpěvačka naznačila na předcházejícím albu Nevzdám se hvězdám (1998) - moderní zvuk, mladistvou image a totální odklon od broadway glamour stylu. Nepodbízel se, neburcoval a přesto sváděl. Dodnes se dá poslouchat právě díky silným a nápaditým písním, které neodvál čas. Vodopád má pro mne dodnes své kouzlo, a pokud si ho pustíte z vinylu, pak je to opět velká poslechová záležitost, luxusní pop pro dospělé. A pak, že dvakrát do téže řeky nevstoupíš...

Foto archiv autora