Reklama
Banner

Božská Ema poznala slávu i zmar

Email Tisk

ema200Umělecké počátky jedné z nejslavnějších světových sopranistek všech dob Emy Destinnové, která se narodila 26. února 1878 v Praze, se v mnohém podobají osudům současných mladých talentů. I ona si musela nejprve vydobýt slávu v zahraničí, aby si jí  všimli doma. I když zažila světový úspěch, smrt ji dohonila příliš brzo. Slavná operní diva zemřela 28. ledna 1930, bylo jí teprve dvaapadesát let.

 

Mladičká Emilie Pavlína Kittlová, jak znělo tenkrát její dívčí jméno, musela spolknout vůbec hned na začátku svého uměleckého snažení nejednu hořkou pilulku. Když se ucházela ve svých devatenácti letech – psal se rok 1897 - na místo sboristky Národního divadla, tehdejší ředitel F. A. Šubert jí chladně odmítl. Dokonce jí do očí řekl, že nemá hlas a že by si měla dávat ledové sprchy, protože se prý během zpívání rozčiluje

V Americe prosadila Smetanu

Z neúspěchu v Národním divadle se nesesypala a v duchu proklamace Co tě nezabije, to tě posílí zkoušela své pěvecké štěstí už mimo Prahu. Se svými ambicemi a dobrodružnou povahou zamířila přímo do Drážďan. Tam byla sice angažována k Dvorní opeře, ale nakonec se dozvěděla, že není muzikální. Její další cesta vedla do Berlína, kde se ucházela o angažmá v Theater des Westens, ale i tam narazila. Tentokrát jí bylo řečeno, že na dráhu operní pěvkyně není dost krásná.

Obrat k lepšímu na sebe ale nedal dlouho čekat. Dvorní opera v Berlíně ji přijala s otevřenou náručí a dvacetiletá pěvkyně se stává - řečeno dnešní terminologií - hvězdou této scény. Zasloužil se o to záskok v představení opery Sedlák kavalírem, kdy bez zkoušky excelovala v roli Santuzzy. To byl také čas, kdy přijala své umělecké jméno - Emmy Destinn. Zvolila si je po manželech Loewe-Destinnových, kteří byli jejími učiteli hudby a kteří ji „odhadli“ už jako čtrnáctiletou.

V berlínské Dvorní opeře působila jako primadona deset let. Její nádherný hlas miloval i samotný císař Vilém II., kterému musela jeden čas denně zpívat jeho oblíbenou árii z Figarovy svatby.

Když ji po hostování v Berlíně, Paříži a Praze, pozvali v roce 1904 do Londýna, čekal ji další mimořádný úspěch. Právě na scéně Covent Garden v Leoncavallových Komediantech měla za partnera Enrica Carusa. V následujících deseti letech předvedla před londýnským publikem všechny velké role svého repertoáru – Madam Butterfly, Carmen či  Salome nevyjímaje.

V New Yorku debutovala jako Aida ve stejnojmenné Verdiho opeře a už premiérové představení bylo velkým triumfem tria Destinnová-Caruso-Toscani. Když pak o rok později uvedla Metropolitní opera Prodanou nevěstu, kterou dirigoval Gustav Mahler, zaplesalo i u nás nejedno vlastenecké srdce. Postupně byla Smetanova opera uvedena v několika dalších amerických městech. Že to byla zásluha Emy Destinnové, která si zapívala Mařenku, nemůže být sporu. Ocenil to i recenzent New York Tribune, když napsal: „Učinila zde Smetanu slavným. Kdo z nás ještě před týdnem znal jeho jméno?“

Šampioni a milenci

První opětovanou láskou Emy Destinnové byl prokazatelně mladý cyklistický závodník Jindřich Vodílek. Poznala ho, když jí bylo sedmnáct. O dva roky starší mladík vyhrál několik závodů, za což ho budoucí primadona neskonale obdivovala. „Šampionovi“ ale došlo, že by o ni díky „uměleckým sférám“ stejně přišel a tak navrhl rozchod. A Emilka? Nebýt rodinného přítele, který ji v poslední vteřině zachytil za copy, skočila by z okna.

Většina milenců se však vyskytovala v jejím životě jen krátkodobě. Mnohé rovněž odmítla – třeba zrovna Giacoma Pucciniho nebo Enrica Carusa.  „Vdávat se? To mě ani nenapadne. A kdyby se tak mělo někdy stát, po mém boku musí být Čech,“ prohlašovala často s úsměvem.

Bouřlivý vztah, o kterém se dlouho klevetilo, byl její takřka desetiletý poměr s barytonistou, který pocházel z francouzského Alžírska - Dinhem Gillim. Poznala ho v Metropolitní opeře, kde ji na zkoušce Pucciniho opery Děvče za Zlatého Západu zachytil při jejím pádu z koně. Kdyby neskončila v jeho náruči, tak by se asi přinejmenším zmrzačila. Tak jako tak z toho byla láska jako trám. Dinh Gilly s ní jezdíval i do Čech.

ema1

Říkala mu Joe

Zlom nastal v roce 1916, kdy rakouské úřady pěvkyni obvinily z protistátní činnosti, odebraly jí pas a také ona také musela zůstat v zámku. Když se pak na jaře 1917 objevil na scéně lesní inženýr Vilém Kunstovný, v němž navíc pěvkyně objevila talentovaného tenoristu, bylo rozhodnuto. Zámecká paní vzplála láskou jako pochodeň a Dinha Gillyho pustila k vodě.

Pravdou je, že o deset let mladší pan inženýr zpěvaččinu lásku neopětoval, ona mu však přesto dávala hodiny zpěvu. S výsledkem svého snažení mohla být spokojená, i když jenom profesně. Švarného a navíc muzikálního lesníka, který přijal umělecké jméno Mario Roman, dostala v roce 1918 až na jeviště Národního divadla.

Krátký románek prožila s nadporučíkem letectva Josefem Halsbachem, který ji poprvé navštívil na jejím zámku někdy v roce 1922. Tenkrát ji přinesl ukázat letecké fotografie Stráže – a Ema Destinnová kouzlu mladého muže podlehla. Do roka mu řekla své „ano“, ale její manželství s mužem, který byl o dvacet let mladší, nebylo šťastné. Říkala mu Joe, ale brzo prokoukla jeho vypočítavost a svůj životní omyl, aby se s konečnou platností uzavřela do sebe.

Ve stínu modré růže

Jako politicky podezřelé osobě, která je obviněna ze špionáže, jí byl ještě za první světové války zabaven pas a stanoven policejní dozor. Uchýlila se na svůj zámek ve Stráži nad Nežárkou a chvíli doufala, že se vše změní. Nezměnilo. Když odmítla účast na koncertě podporující rakouský Červený kříž, padlo jak vycestování a návrat do Ameriky, tak veškeré smlouvy na zaručující horentní honoráře.

Ve svém bezútěšném čekání na svobodu protestovala proti Rakousku alespoň umělecky tím, že zpívala po českém venkově na velkých národních koncertech, obvykle s červenobílou stuhou na šatech a s policejním dozorem v zádech.

Satisfakcí v atmosféře rozpadu Rakouska-Uherska bylo čtyřiadvacet vyprodaných večerů v Národním divadle. Už v roce 1919 se sice vrátila do Ameriky, kde podnikla ještě v roce 1921 koncertní turné, ale na svou někdejší slávu se jí nepodařilo navázat. Čas oponou trhnul a zpřetrhané kontakty vykonaly své. Nastoupil kult filmových hvězd a mnohým učaroval jazz.

ema2

Doma stále platila za uznávanou zpěvačku, ale nabídek měla žalostně málo. Nějak rychle se zapomnělo na její opravdovost, mimořádné lidské i umělecké kvality a vlastenecké zásady. Její příjmy se tenčily, zatímco dluhy narůstaly, a udržet zámek, jakkoliv šla cena zařízení a cenných sbírek do milionů, byl  problém, který ji ničil.

Postupně se přidávaly zdravotní neduhy. Nevyšlo ani její tajné přání stát se profesorkou zpěvu na pražské konzervatoři, což by možná krizi vyřešilo. Proto utíkala do přírody, kde se věnovala rybolovu a zahradničení, doma ve Stráži režírovala ochotníky, psala. Zaháněla tím smutek, který provázel poslední roky jejího života.

Ve Stráži ostatně napsala Ema Destinová i svůj rozsáhlý čtyřsvazkový román Ve stínu modré růže, který vyšel v roce 1924 a který byl oceněn i literární kritikou. Zemřela tiše a náhle 28. ledna 1930. V jejích dvaapadesáti letech to bylo v dané situaci vysvobození.

Foto archiv autora


 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Přihlášení

Nechte si poradit...

Jaká kniha, divadlo, koncert či jiná akce by našim čtenářům neměly uniknout?

RENATA PETŘÍČKOVÁ

redaktorka K21

Nechte si poradit, knihy jež uleví duši... Jak jste si asi všimli, zrovna já tu jsem většinou přes knihy, které se nějak zabývají psychologií a seberozvojem. To je velmi široké téma a také patří v knihkupectví k těm nacpanějším regálům. Nějak plynule jsem k nim došla přes pár pokusů s romantickými knihami v ranném mládí a už jsem u nich zůstala. Myslím si, že o takovou knihu alespoň čas od času člověk stojí. Které mne oslovily a ovlivnily nejvíce? Možná tou úplně první byl vždycky Malý princ, kterého když jsem doopravdy pochopila, tak to byl přenádherný sladkobolný pocit. Mám ráda také knihu Elisabeth Haich: Zasvěcení, to je ale bible pro celý život a jsem dosud ráda, že mnoho z tam řečeného je mi zatím zahaleno tajemstvím. Přístupnější a komerčnější jsou pak knihy Davida Deidy, pro muže Cesta pravého muže, a pro ženy snažící se mužům porozumět pak Když jde o muže. Z andělských děl Doreen Virtue pak Chci změnit svůj život, ale nemám na to čas, nebo V zajetí jídla, Zbavte se svých kil bolesti, což jsou její nejméně andělské, nejvíce psychologické a do hloubky ženské duše jdoucí tituly. A mezi poslední okouzlení patří Alberto Villoldo a Návrat duše, což je kniha, která je výtečným základem pro každého, kdo chce vůbec porozumět psychologii, kořenům šamanismu a své vlastní duše. A kdo má rád, stejně jako já tarot, tak kromě své vlastní knihy Základní tarot a Svět tarotu, ráda poradím cokoliv od Barbary Moore.Ta je mojí velkou učitelkou! A když bych měla poradit něco "naživo"? Pak jsou to přednášky Jaroslava Duška všude různě po republice a v pražských divadlech jeho Duše K, Čtyři dohody nebo Pátá dohoda. Přednášky Pjéra la Šéze, které jsou o jungovské psychologii, do které přidává své vlastní názory, které dovolím si říci - jsou velmi podnětné a odvážné. Když zajdu ještě dál, tak příští rok by měl Brno navštívit Clemens Kuby a opět představit své mentální léčení a možná i novou knihu, zatím nevíme...


Hledat

Mimísek 15

Partneři

Z archivu...

Nové komentáře

  • 09.06.2017 02:40
    Držte se ...
    Pane Juraji, Jsem ...
     
  • 19.05.2017 06:43
    ...
    chia semínka miluju.
     
  • 18.05.2017 09:05
    Děkujeme
    Dobrý den, děkujeme za ...

Facebook

Twitter


Literatura

Straka na šibenici aneb kostlivci se nemusejí vždy skrývat ve skříni

strakaNaSibenici 200Obraz Pietera Bruegela Straka na šibenici zakomponoval Daniel Petr do svého stejnojmenného románu, který by šel definovat jako souhrn životních tragédií hlavního hrdiny. Dílo, které vzešlo ze štětce nizozemského malíře ve druh...

Divadlo

Komediomat začal novou sezónu zostra!

komediomat atomPrázdniny se přehouply a nejen ve Zlíně začala nová divadelní sezóna. Právě v rámci ní se v Baťově městě opět ukázala improvizační show Komediomat, která sice bojovala s hranicí morálnosti, ale o to byla vtipnější.

Film

Téměř ztracené Brehy nehy se vracejí

altFero Fenič natáčel svůj televizní hraný debut Brehy nehy v roce 1982 (jak nasvědčuje i datum na školní tabuli) a v témže roce jej dokončil, protože záhy - v měsíčníku Film a doba 3/1983 - na něj v rámci širší studie upozorňuje...