Kultura21.cz

... někdo svojí láskou k hudbě žije naplno a stále. Ráno se s ní probudí a večer s ní usíná. Přesně takový je Jakub Zahradník. „Když to na mě přijde,“ říká, „sednu si ke klavíru a jen improvizuji, zastaví se mi čas a já se ponořím do hudby.“ Osobně jsem měla možnost takové ponoření poznat poslední lednovou neděli. Ten muž hrál úžasnou muziku. Lahodila uším a chytala za srdce, byla plná emocí, které se střídaly jak aprílové počasí. Radost vystřídala ponurost, chvíli jakoby cvrikali ptáci a za chvíli přišla bouře, po které zase něžně vysvitlo slunce... „Na to chci noty, co to je?“ zeptala jsem se užasle s husí kůží na předloktí. „To je improvizace, na to noty nejsou,“ odpověděl, když dohrál. A já jsem věděla, že si musíme popovídat víc. Tak jsme si domluvili schůzku.

Kdo je Jakub Zahradník?
Chtěla jsem se na naše setkání připravit a tak jsem šla na radu na webovou stránku pana Zahradníka. Kdybych měla vyjmenovat, kdo všechno je tenhle charismatický muž, nestačil by jeden odstavec. Jakub Zahradník je mužem mnoha tváří. Narodil se před třiapadesáti lety v Praze do umělecké rodiny. Jeho otcem nebyl nikdo jiný, než šéfdirigent Orchestru Československé televize Václav Zahradník, maminka Jaroslava Kubištová je bývalá novinářka, která píše pohádky i pro Český rozhlas. Jakub tíhl k hudbě už od útlého dětství. Provní skladby složil jako šestiletý chlapec, v sedmi začal chodit na klavír do hudební školy a hudba už ho nikdy neopustila. Absolvoval Pražskou konzervatoř, kde vystudoval klasickou skladbu. Při studiích si přivydělával jako korepetitor. To je hudebník, který studuje se zpěváky jejich role, nebo třeba doprovází baletní lekce, kde nahrazuje orchestr (tím se živí v Národním divadle Jakubův mladší bratr Václav - pozn. red.). Postupně sbíral zkušenosti jako klávesista, studiový hudebník, aranžéra skladatel scénické hudby. Poté odehrál několik set koncertů s populární skupinou Balet po boku Ivety Bartošové a Petra Hejduka. Po dvouletém působení v německém Ansbachu, kam odjel na zkušenou hrát pro změnu hard rock, se vrátil zpět domů. A protože mu finance nestačily, přivydělával si jako dělník nebo topič, než se v devadesátých létech na deset let uchytil v pražských muzikálových produkcích. Vedle hudebního ale rozvíjel i svůj literární talent. Byl šéfredaktorem Poetické revue Obratník, vydal několik sbírek básní, generační almanach Přetržená nit, psal odborné články o hudbě a poezii, pořádal bezpočet literárních večerů. Stál u založení Poetické kavárny Obratník v Praze na Smíchově, kde uspořádal asi 350 různých představení, mimo jiné zde měl i vlastní kabaretní show, kterou vysílal Český rozhlas 2. V roce 2000 se Jakub rozhodl věnovat hlavně vlastní tvorbě a tady začala spolupráce se soulovou zpěvačkou Pavlou Kapitánovou. Hráli spolu, vyšla jim cédéčka, všechno bylo zalité sluncem. V létě 2007 však Pavla zemřela při autonehodě. Jakub pokračoval sám recitály klavírních improvizací, založil kapelu, pořádal hudebně-básnické večery a hodně skládal. V loňském roce se opět vydal na koncertní pódia, tentokrát s vlastním sólovým recitálem. A jako by mu to nestačilo - otevřel si v Praze-Braníku obchod s klavíry...

 
Co je vlastně ta Pianotéka?
Jakub Zahradník je již třetí generací skladatelů hrajících na klávesové nástrojev rodu Zahradníků. „Moje vášeň ke klavírům se projevila už v dětství a v průběhu života se stále prohlubovala. Vloni v létě jsem byl na operaci s uchem, ta ale nepřinesla žádné pozitivní výsledky a když jsem pak ležel asi měsíc doma, přemýšlel jsem, co budu dělat dál. Poškozený sluch pro muzikanta není úplně ideální. A protože toho mám, co se klavírů týče, už hodně za sebou - napsal jsem o nich knihu, kdysi jsem jich vlastnil celý tucet, což asi není úplně normální, že ano? - a vlastně celý můj život je spojen s klavírem, tak jsem si řekl, že bych mohl otevřít takovou prodejní galerii -„pianotéku”. A v okamžiku, kdy sem si tohle řekl, což bylo 7. září 2016,začaly se dít věci. Viděl jsem z autobusu tenhle obchod, přišli kamarádi, kteří mi pomohli se vším, co bylo potřeba a23. října jsme slavnostně otvírali. Přišla se podívat i paní Gjuričová (Adéla Gjuričová PhD. je historička a členka Rady městské části Praha 4, která má na starost kulturu – pozn.red.), řekla, že jsou rádi, že tady jsem a Městská část mi pomohla uspořádat předvánoční akci pro lidi z Braníka. Tam přišla jistá paní, kterou vůbec neznám, nikdy jsem ji neviděl a ta mi řekla - napište mi váš účet, já vám tam něco pošlu - a skutečně, poslala mi deset tisíc. To se mi v životě nestalo!“
 
Co je smyslem Pianotéky?
Jedním ze smyslů je prodávat piana. Ale není to jen to. „Samozřejmě bez prodeje nástrojů tady skončím. Ale tím hlavním smyslem pro mě je to abych tady měl ty nejlepší klavíry v Praze nebo v republice. To by se mi líbilo – mít tady krásná vzorová piana, aby lidi věděli, na koho se mají obrátit. Toho není vůbec jednoduché dosáhnout, ale je to rozhodně můj cíl. A pak je tady ještě jeden smysl, který je podle mě opravdu velmi důležitý, a sice ten, že tady se toho lidi mohou opravdu hodně dozvědět. Chodí sem klavírníci, intonéři, ladiči, učitelé hudby, klavíristé a každý něco ví a tady si ty informace vyměňují a navzájem propojují svoje zkušenosti. Je spousta lidí, pro které klavír znamená strašně moc. A nemusí být vůbec hudebně vzdělaní. Například si sem chodí občas o polední pauze zahrát jedna paní kosmetička, pro ni je klavír úplně životní záležitost. A pro tyhle lidi je takové místo jako Pianotéka úplný ráj.“ O tom svědčí i velká červená kronika, ve které jsou vzkazy a řada poděkování i od zahraničních návštěvníků. „Já jsem prakticky jediný v Praze, kdo například umožňuje cvičit nebo skládat lidem, kteří sem přijedou na pár dní.“ Ve světě je to dnes už celkem běžné, že přijdete do pianosalonu a mají tam někde zkušebnu, ale tady to není zatím zvykem.

 
Kam s klavírem při stěhování?
I taková služba jako uskladnění klavíru, je u pana Zahradníka úplně běžná. „Volala mi jedna dáma, že se stěhuje a nemá přechodně kam dát klavír, jestli bych jí nemohl poradit. Tak jsem jí ho tady rovnou uskladnil,“ ukazuje pan Zahradník na křídlo postavené na boku v malé místnosti. „A až se nastěhuje, zase si ho vyzvedne, dost možná že si ho nechá opravit a naladit, to už se potom uvidí. Každopádně má o starost míň, protože pro ni uskladnění piana byl téměř neřešitelný problém.“
 
Jak přijala Pianotéku veřejnost?
„Dozvěděl jsem se, že mi lidi v okolí dávali čas tak do Vánoc,“ říká pan Zahradník. Pravděpodobně vycházeli z toho, jak to chodívá. Vznikne nový obchod, chvíli funguje a najednou není. „Jistě, že to není jednoduché, udržet takový projekt v běhu. Jednou, dvakrát nezaplatíte nájem a je konec. Ale já nechci mít jen obchod, já chci, aby to bylo mnohem víc a lidé to, myslím, začínají chápat.“ A jak tedy toto hudební místo vnímá veřejnost? O tom, že Pianotéka není „jen“ obchodem s klavíry, se může přesvědčit každý, kdo sem zavítá na návštěvu, protože...

 
Splněné přání
Když jsem tam to odpoledne seděla a poslouchala klavíristy, prsty mě sice svrběly, ale neosmělila jsem se zahrát, protože je mojí ostudou, že po osmi letech v lidušce, jsem všechno zapomněla, neboť, jak říkala moje babička: I největší talent se ničí zahálkou. Ne, že bych byla největší talent, ale něco bych s tím dělat měla. A jako bych tušila, že k tomu bude příležitost, vzala jsem s sebou tři notové party, které napsal a věnoval můj pradědeček, hudební skladatel Josef Korda, svojí dceři Růžence, tedy mojí babičce. Jsou z let 1942 a 1943. Předstoupila jsem s nimi před přítomné a sdělila jim skromné přání, zda by někdo z „listařů“, tedy z těch, kteří vezmou noty a zahrajou to, co si tam přečtou, i bez přípravy, nebyl tak hodný a nezahrál mi to, co napsal můj praděda. Pomohlo by mi, kdybych to slyšela a následně se mi to pak bude lépe učit. Jeden mladík se chvíli díval do všech tří partů a potom mi je všechny přehrál. A mě tím splnil přání. Pro ostatní to byla reprodukovaná hudba, pro mě to však bylo nahlédnutí do pradědečkova života. Bylo to opravdu krásné odpoledne! A teď se koukám do kalendáře, nejbližší akcí je „První jarní den v Pianotéce”. To byste mohli stihnout i vy!