Tomáš Tkáč (Pris, něco něco) vydává po čtyřech letech, den před svými třicátinami, druhé album. Domů, nebo někam jako domů reflektuje hledání domova a uzavírá jedno životní období. Využívá k tomu texty, odzbrojující svou otevřeností, a hudební doprovod, který osciluje mezi klasickým písničkářstvím a náročnějšími kompozicemi.
„Album zní jako věci, které mám rád, to znamená hezké písničky, které jsou narušené divnými zvuky, ruchy a ještě divnějšími texty,” říká o něm se špetkou nadsázky Tomáš Tkáč. Domů, nebo někam jako domů míchá alternativní folk a rock s klasickým písničkářstvím a nebojí se ani komplikovanějších hudebních postupů.
Celou deskou prostupuje téma domova, jeho hledání, jeho definice, domov jako abstraktní pojem i jako zcela konkrétní místo, kam se chodí spát. „Posledních deset let jsem žil v několika městech i zemích, o bytech ani nemluvě. Vše vyvrcholilo přestěhováním do Prahy v roce 2016. A tahle deska to zpětně reflektuje,” vysvětluje Tomáš Tkáč.
Domů, nebo někam jako domů je možné slyšet a v elektronické podobě zakoupit na Bandcampu. Další platformy, kde se album objevuje, jsou Youtube, Spotify, Apple Music, Google Play, Deezer a jiné.
Tomáš Tkáč je zpěvák, textař, hudebník, producent, člen kapel Pris a něco něco a zakladatel labelu Divnosti.
Foto: Jana Plavec
| < Předchozí | Další > |
|---|
Je sympatický a sečtělý, ale také píše básně a organizuje akce v Knihovně na Vinohradech, kde pracuje. Přitom jeho zájmy jsou poměrně široké, což dost možná napoví i následující rozhovor. Má také zajímavé a zvláštní jméno – Robert Wudy. Určitě o něm ješ...
Vysoko v oblacích, drženo mohutnými pilíři, několik kilometrů nad zemí je město. Je rozděleno na tři části – vnitřní, vnější a palácovou. Městu vládne císař, strach a chudoba. Čím více se vzdalujete od palác...
Představení Fifty Dejvického divadla bylo vrcholem čtvrtého dne zlínského divadelního festivalu Setkání Stretnutie, jehož cílem je upozornit na aktivní vztahy českých a slovenských divadel a divadelníků a ukázat výsledky jejich spolupráce.
Těžký historický film Statečné srdce (1995) ztvárňuje něco, co je v období každé krize velmi aktuální. I když zabíjet není právě nejlepší řešení, můžeme se podívat, jak se daly řešit podobné problémy kdysi dávno.