Colours of Ostrava 2012: Překvapivé, strhující, zaprášené a šedé!

Pokud bych se rozhodnul v krátkosti vystihnout jeden z největších festivalů severní Moravy, tak by to bylo slovy v titulku. Letošní ročník se, až na některé “novinky”, velmi povedl.

Recenzí na barevný festival již do dnešního dne vyšlo mnoho a nemyslím si, že bych byl ten pravý, který by se otíral o slavná jména účinkujících, která mi většinově skoro vůbec nic neříkala. Ostatně to je to, co se mi na festivalu Colours of Ostrava 2012 líbí úplně nejvíc. Koneckonců je to hudba, která na festival láká. Nikdy se zásadně nepřipravuji na účinkující, a tak se nechávám strhnout davem a kamarády, kteří tuto přípravu nepodceňují a ve svém programu kroužkují jedno jméno za druhým. Proto jen strohé postřehy o kapelách.

Co si ale nenechám uniknout, jsou detaily, kterých si mnozí nevšimnou. Za negativní reakce na oficiálním profilu Colours na Facebook se bít nebudu. Mnohé a nesmyslné požadavky některých jedinců nemohly být zkrátka splněny. Lidi by se mohli nejdříve zamyslet nad tím, co stojí dát dohromady takřka neorané pole areálu Dolní oblasti Vítkovic. Napadlo návštěvníky například, že tráva v okolí tam před půl rokem vůbec nebyla? Že místa mezi pódii musela být upravena tak, aby se tam dalo vůbec pohybovat? A že rozpis kyvadlové dopravy mají v bulletinu?

Pochopil jsem, že ta nejlevnější betonová struska, o kterou jsme všichni zakopávali, nebyla nejšťastnějším řešením, ale zato se na některých dalších místech podařilo vyasfaltovat na dva kilometry cest, které alespoň trochu poskytovaly úlevu od neustálé kontroly, na co šlapu. A také vybudování Plynojemu Gong, který poskytoval servis jako ve Veletržním paláci v Praze.

Chvála bohu za počasí. Samozřejmě poprchávalo po celé čtyři dny, ale díky tomuto občasnému dešti jsme se všichni neudusili pod návaly prachu, které by nabraly na síle při čtyřdenním pařáku. Slovo do pranice? Myšlenky jsem si kladl na složení půdy. Co vše se v půdě bývalé továrny ukrývá. Nad tímto oříškem, teda pořádným ořechem, by se měli pořadatelé zamyslet jako první. Já přemýšlel a nic kloudného nevymyslel. Snad asfalt
všude? Cement? Nevím!

Popili jsme ze šesti druhů piv a jednoho speciálně uvařeného jedenáctistupňového červeného piva Ostravar RED, jehož chuť byla nejdokonalejší. K pivu se vážou kelímky. Ty byly historicky poprvé na vratnou zálohu 50Kč a zdá se, že si jich několik stovek lidí vzalo pár také na památku domů. Alespoň ty z prvního dne, které byly barevné a s nápisy Colours. První pocity z těchto kelímků byly velmi neuspokojivé. Velké fronty, prvotní zmatky barmanů a ztráty několika desítek těchto kelímků. Pro lidi, co smrdí korunou, je páďo dost peněz. Já osobně jsem našel tři. Takže pivka zdarma. Až v dalších dnech jsem začínal chápat smysl a existenci kelímků, ta čistota, poloprázdné koše. Stačilo, že jsme se brodili ve strusce. Jednoznačně souhlas, akorát do příště vymyslet nějaký lepší zachytávající systém.

Přes tři stovky vozíčkářů, kteří měli všude komfortní servis. Mohu potvrdit, že i přes velmi špatný terén na některých místech byl servis dotažen do konce.

Celkové náklady na festival činily přes 50mil.korun a cca 25miliónů na rekultivaci areálu, který se dle Jana Světlíka do příštího roku zase o něco zkvalitní. Celková návštěvnost 32.000. Asi největším benefitem tohoto multikulturního a napříč generačního festivalu je ta přátelská a nezapomenutelná atmosféra, která na některých festivalech opravdu chybí.

Cesta na Colours

České dráhy opět nezklamaly. Nebýt mé spolucestující, která prozíravě zajistila místenky ve vlaku, celou tří a půl hodinovou cestu bych prostál v uličkách nebo u záchodů. A ačkoliv měly ČD partnerské logo na propagačních materiálech, tak na cestu vypravily v podstatě stejný počet vagonů, jakoby se nechumelilo. Z Prahy do Ostravy cestovalo na tisíce lidí hned na dva festivaly. A po rozhovoru s průvodčím z první třídy se tento nedostatek hlásil, ale zřejmě nedorazil na patřičná místa.

Colours Rufus Wainwright

Dorazili jsme a snad jako za velkou výhodu považuji to, že mám kamaráda, který bydlí cca 500 metrů od oblasti Vítkovic, kde se celý areál odehrával. Ani jsem si nevybalil potřebné věci a v hloučku lidí jsme se přesunuli nasávat potřebnou festivalovou atmosféru prvního dne. Na letošní ročník jsem se těšil hned z padesáti důvodů. Zřejmě nejpůsobivější byly spletité a nekonečné roury, trubky, tubusy a tuny a tuny železa. Jak jsem už předeslal v mých předchozích článcích o Colours, management festivalu a vedení města nemohli pro hudebně-kulturní-historicky zážitek vybrat lepší místo. Slezské Hradčany - jak s oblibou Ostravané Dolní oblasti Vítkovic říkají. Shodou okolností jsem narazil i na kamaráda, který na “Slezkých Hradčanech” dělá průvodce, takže první festivalové minuty patřily jemu a mojí úplně první prohlídce areálu s historickým základním popisem, zakončeným fascinující vyhlídkou z věže. Tam nahoře nám k tomu všemu ještě vyhrávali PubAnimals, kteří festival zahájili na blízkém OKD stage.

Na Rufuse Wainwrighta čekaly desítky tisíc lidí, kterým naservíroval něco nového a něco starého. Osobně jsem se na americko-kanadského zpěváka a skladatele ze čtvrtečního programu těšil snad nejvíce. Představil svoji v pořadí devátou desku “Outof Game”, ale nezapomněl zařadit i kousky ze svých starších kompilací. Stále mi v hlavě zní “Cigarettes and Chocolate Milk” z roku 2001 alba Poses. Chtěl jsem tady mít taky pár slov přímo z jeho úst. Nicméně nám to nebylo umožněno, tak si alespoň poslechněte jeho píseň.

alt

Překvapením večera bylo smyčcové těleso Kronos Quartet, poháněné finským akordeonistou Kimmo Pohjonemem ve spojení se Samuli Kosminem, kteří dohromady byli oceněni neutuchajícím potleskem. Kdopak následně chyběl na Vlastovi Redlovi, nemohl zažít ten správný hudební orgasmus čtvrtečního večera.

Colours Flaming Lips

Páteční večer patřil jednoznačně The Flaming Lips. Poté, co jsem četl upoutávku kolegy z iDNES, nesměl jsem toto seskupení vynechat. Po ne zcela přesvědčivé show jednoho z hlavních headlinerů pódia České spořitelny, Bobbyho McFerrina, u kterého většina publika postávající v zadní části ani nezaregistrovala, že by už začal. Nezaznělo ani oblíbené “Don´t worry” a toho jsme se všichni báli. Musím uznat, že můj dojem z The Flaming Lips zachránil, co se dalo. Jejich audiovizuální show, kterou do Ostravy přivezli, se s klidným srdcem dal přirovnat ke Glastonburským poměrům. Balóny věnované publiku, ladně se pohybující, krásně doplňovaly vizuál na velkých obrazovkách umocněný hudebním provedením. Zakončili tak páteční večer mimořádným show. A zážitky ještě dlouze přetrvají.

Colours Alanis a ZAZ

Dle slov ředitelky festivalu, Zlaty Holušové, byl nejsilnější sobotní den. Ocenění jako miláček Colours of Ostrava si pomyslně odnesla ZAZ, tedy Isabelle Geffroyová - jaké je její pravé jméno. Výrazné hudební nadání francouzské šansoniérky nenechalo nikoho na pochybách, že si s publikem umí pohrávat tak, jako nikdo před ní. To, že dostala označení miláčka Colours, pramení z jejího přístupu k samotnému festivalu. Vyzkoušela si tradiční taneční workshop s návštěvníky festivalu a nezdráhala se odpovídat na dotazy kolemjdoucích a fotit se s kde kým. Takto nažhavené publikum vydrželo kvalitně sestavený playlist ZAZ přes psychedelic, elektro, až na vrchol klasického rock and rollu. Bylo pak hrozně jednoduché, vydržet hodinovou výměnu pódia na hlavní hvězdu večera Alanis Morrisette, která dokázala obhájit titul nekorunované královny rocku, jenž jí právem patří.

alt

Colours Janelle a Parov Stelar

Pokud jsem v posledních odstavcích hovořil o vrcholech večera, v neděli už bylo zase všechno jinak. Nedělní večer bych, z mého pohledu, označil jako jeden z nejsilnějších na Colours of Ostrava. Na většině návštěvníků sice byla znát velká únava a trpěl jsem i já. Přeci jenom čtyři dny v kuse už nejsou nic pro slabší povahy. A tak bylo znát, že mnoho lidí pendlovalo zejména mezi dvěma největšími pódii. Ačkoliv jsem o chlapcích z GoodFellas slyšel jen z bulváru, vydal jsem se na jejich vystoupení plný očekávání kvalitního rocku. Dokázali, v čem jsou dobří. Ze začátku jsem měl pocit, jako bych se vrátil zpátky v čase a poslouchal mladý support (předkapelu), který vystupuje před Radiohead. Tedy nijak zvlášť mě to neoslovilo. Hudebně jsou tito kluci blízko tomu, o čem už jejich název vypovídá, tedy brit popu, a kapel tohoto hudebního žánru máme všude tolik, jako hub po dešti. Na jejich muziku si musíte zvyknout, a pokud patříte mezi mužskou část populace, která shání nějakou partnerku na festival, tak na vystoupení GoodFellas jich najdete spousty.

Nějak jsem nepochopil dramaturgii a zařazení ostravské kapely Buty na hlavní stage hned po černošském seskupení Staff Benda Bilili, kteří na svých kolečkových křeslech dokázali rozdávat energii na míle daleko, a také před největší hvězdou Janelle Monaé. Zřejmě to byla snaha pořadatelů posunout českou tvorbu někam dál. Je ale tato kapela tou správnou? Ostatně i druhá stage Arcelor Mittal byla v poklidném duchu folkového písničkáře Finka. Tak že by klid před bouří? No, jak jinak.

Poslední vrcholy na obou největších pódiích bouří opravdu byly. Načerpat energii, nakoupit pití. Elektroswing v podání rakouského seskupení Parov Stelar Band jaksi předurčoval zážitek, hodný vrcholu na pódiu Arceloru, a warmup před afroamerickou R&B zpěvačkou na hlavní stage. Takže si představte dvacetitisícový kolos, sunoucí se po elektroswingu na vrchol večera. Bývalý DJ Marcus Fureder, který si dnes říká Parov Stelar, se kdysi spojil se “živými” umělci a dal pohotové muzice mixu vše, včetně bláznivých let jazzu, a dokázal to, že i staré kousky mohou mít mladší a mladší publikum. Dejme si ruku na srdce, kdo z vás má doma nějaké to swingové CD? Nebo Havelku?

Janelle Monaé překonala veškerá očekávání a s masou lidí si pohrávala, jako kdyby se na pódiu narodila. Držitelka Vanquard Award, Rhythm & Soul Music Award a dvojí nominace na Grammy roztančila Vítkovice od vozíčkářů přes barmany, až do posledního človíčka, což se nedá nazvat třešničkou na dortu, ale pořádným stromem obsypaným třešněmi na celém festivalu Colours of Ostrava 2012. Přidávala přes půl hodiny a dokonce se odhodlala, i přes neznalost českého publika, skočit na lidi, což jsem viděl tak maximálně v nějakém hudebním filmu. Až mě mrzelo, že jsem nestál v kotli. Největším zážitkem bylo, slyšet mladého Michaela Jacksona v Jannelině podání….

Podtrženo a sečteno, na tento ročník, který zažil historicky druhé stěhování, se bude dlouze vzpomínat a pořadatelé zase o něco kousek zvedli laťku, kterou nebude jednoduché překonat. Příští ročník za rok už o týden později, tedy Colours of Ostrava 2013, 18.-21. července. Mezi nepotvrzenými jmény třeba Kraftwerk - nebo, že by snad sen ředitelky Holušové, Radiohead? Nechme se překvapit.

Fotogalerie