Lidové písně s jiným nábojem. To je album Vandrovali hudci. V kompletní verzi vychází až po téměř sedmatřiceti letech od svého vzniku. Písničkář Jaroslav Hutka (*1947) ho nahrával v době, kdy se na něj zaměřila komunistická tajná policie. Dva roky poté emigroval do Holandska.

 

„Soudili synečka v Kyjově na právě/že zabil panenku na zelené trávě/já jsem ji nezabil, zabila se sama/já jsem se jen díval, jak se zabíjela,“ zaznívá ve skladbě Soudili synečka a žádná veselost v tom není. Jen život a… smrt.

Pokud si někdo z vás myslí, že lidové písně zní většinou nudně či sterilně, tak po poslechu této nahrávky má možnost změnit názor. Záznam vystoupení, které se konalo 5. února 1976 v koncertní síni Etnografického ústavu dnešního Moravského zemského muzea v Brně, působí i po letech nadmíru „živě“.

Jaroslavu Hutkovi (kytara, zpěv) pomohli dva vynikající muzikanti – Radim Hladík (sólová kytara) a Fedor Frešo (basová mandolína). Ačkoliv se zdá, že nejdůležitějším prvkem byl zpěv protagonisty podporovaný sborovými „odpovídačkami“ zasvěceného publika, nutno zdůraznit, že energie, kterou vytvořilo zmíněné trio, má ambici oslovit nejen folkového posluchače.

Repertoár tvoří šestnáct moravských lidovek plus jedna česká (Vandrovali hudci). Skladby, které si Hutka pro interpretaci hudebně i textově upravil, pocházejí ze sbírek Františka Sušila, Františka Bartoše a Karla Jaromíra Erbena. Osud nahrávky je detailně popsán ve čtyřicetistránkovém(!) bookletu, který obsahuje nejen písňové texty, ale také rozhovory s muzikanty, informace o povaze sesbíraných skladeb, fotografie z koncertu či vysvětlení dobového kontextu.

V této souvislosti se sluší ocitovat, co o lidových baladách říká Jaroslav Hutka: „Jsou to filozofické písně s existenciálním obsahem, takže bylo snadné se s nimi ztotožnit. Mám pocit, že usilují o totéž sdělení, o jaké se snažím já. Teprve na základě lidových písní jsem pochopil, jaký obrozenecký brak tehdejší vlastenci implantovali na vesnice a jak původní folklór zcela zničili a zatáhli ho do kýče. Že ty písně mají skutečný obsah a ne jen rýmy, se ukázalo i tím, že jdou velmi dobře překládat. Hodně jsem jich hrál holandsky, německy i anglicky, také jsem se pokusil o francouzštinu.“

Hutkovo snažení, které má stále svou platnost, není ničím jiným, než hledáním kořenů. Když si přečtete texty a poslechnete písně, zajisté dojdete k závěru, že jsou ti lidé pořád stejní. „Co bys mi, můj milý, s tou šavlí udělal/frajárenko moje, byl by ti hlavu sťal/bez ohlášek svatbu nám dvoum bych udělal/co bych vzal do hrobu, jinej by nedostal,“ zpívá se ve skladbě Žárlivec. A že vám to připomíná něco z dneška? Ano, takovou jistotu můžete mít.

Koncertní podoba písní naplněných lidskou zkušeností, láskou i zoufalstvím je o to silnější, že Hutkovi se v únoru 1976 podařilo náhodou přilákat publikum, které zpívalo rádo a s chutí, totiž brněnské evangelíky. Určit skladbu, která je ze všech nejpůsobivější, lze pouze subjektivně. Proto si troufnu tvrdit: úžasná je píseň Hádala se duše s tělem: „…tělo, tělo, tělo hříšné/bývalo jsi v světě pyšné/chodilo jsi v stříbře, zlatě/a já ležím v hlíně, blátě/chodilo jsi po muzikách/a já ležím v těžkých mukách/nedávej mně duše viny/bylas se mnou v každé chvíli…“

Až se na vás v příštích dnech bude nebe mračit a lidé zlobit, neklesejte na mysli. Pusťte si Hutkovo vzkříšené album a pochopíte, že cosi důležitého zůstává a je třeba s tím umět žít.

Název: Vandrovali hudci
Interpret: Jaroslav Hutka
Žánr: Folk/lidové písně
Skladby: 1/ Vandrovali hudci, 2/ Janošek a Maruška, 3/ Jura, 4/ Starala se máti má, 5/ Rozbroj v kuchyni, 6/ Koleda, 7/ Hádala se duše s tělem, 8/ Žárlivec, 9/ Mračí se, mračí, 10/ Červená hruška, 11/ Z humen ven, 12/ Soudili synečka, 13/ Kdo to chodí po krchově, 14/ Divoká Kačenka, 15/ Šibeničky, 16/ Hrajte že mi, hrajte, 17/ Chodil pánbů po poli.
Stopáž: 71:43
Vydavatelství: Galén, 2012
Hodnocení: 90 %

Zdroj foto /obálka: www.galen.cz

< Předchozí		Další >