Kapela jednoho muže – taková je americká metalová skvadra Chimaira v roce 2013. Chimaira vstala jako bájný fénix z popela a dokázala, že to má pořád v sobě. Zakládající člen kapely, zpěvák Mark Hunter, je hudebník, na kterém to stojí a padá. Protože proč jinak by celé osazenstvo kapely odešlo z rozjetého vlaku a zůstal jen on sám? Přesto dokázal dát dohromady kvalitní hudebníky a vzkřísit tak jednu z nejlepších moderních metalových kapel současnosti.

 

 

Abych osvětlila fázi, ve které se kapela právě nachází, tak musím zabrousit do minulosti a představit trochu bývalé členy této smečky. Chimaira vznikla v roce 1998 v americkém Clevelandu ve státě Ohio. Jediným zakládajícím členem, který v kapele i nadále funguje, je zpěvák Mark Hunter. Ale zdravé jádro tvořili tito muzikanti: Jim LaMarca – basa, Chris Spicuzza – klávesy, Rob Arnold - kytara, Matt DeVries – kytara a Andols Herrick - bicí. Posledně jmenovaný sice kapelu několikrát opustil kvůli nadmíře turné, ale pořád jsem tuto kapelu viděla jako celek právě v této sestavě. A pak přišel rok 2010 a z kapely odešel basák a následoval domino efekt – až ze sestavy zbyl jen zpěvák. Ten nelenil a povolal kamarády z kapely Daath a obrodil sestavu. Nynější složení je takové: Austin D'Amond – bicí, Sean Zatorsky – klávesy, Jeremy Creamer – basa, Matt Szlachta – kytara, Emil Wersler – kytara.

Crown Of Phantoms je sedmé studiové album a vyšlo 30. července tohoto roku. Předešlé nahrávky jsou tyto: Pass Out Existence (2001), The Impossibility Of Reason (2003), Chimaira (2004), Resurrection (2007), The Infection (2009), The Age Of Hell (2011). Zajímavé, že i v naprosto nové sestavě dokázali vydat album opět po dvou letech. Kapela nese jméno po bájné mytologické příšeře chiméře, která byla zčásti lev, koza a drak. A já vnímám to, že Chimaira pro mě byla každý muzikant, jenž v ní působil, a teď se nemůžu srovnat s novou sestavou. Ostatně, jako spousta dalších přívrženců této smečky. Ale takový je pokrok.

The Machine, to je sonická smršť, které vévodí umný bubeník a ozvěna pazvuků, jež břinkají do našich zvukovodů. Právě touto písní se rozhodla mašinérie jménem Chimaira uvést. Nechybí pocit chorálů, který je chytře podpořen klávesami. Nekompromisní vrstvení moderního metalu, takto bych kapelu popsala teď, v roce 2013. No Mercy je druhý singl z desky, a proto ho mám hodně naposlouchaný, a pravdou je, že se ho nemůžu nabažit. Díky refrénu se jedná o jednu z melodičtějších a zapamatovatelnějších písní. Mě pohltila těmi vrstvami, které obsahuje a které se přes posluchače převalí. Samozřejmě, nesmlouvavý text má taky svůj přínos v tom, že se mi tahle skladba tak dostala pod kůži. První singl a první videoklip – toť k písni All That's Left Is Blood. Samotná skladba mě nechává relativně klidnou a chladnou. Zpočátku slibuje svižnější tempo, ale to se nějak nedaří – až rozplizle kolem sebe máchá hudební clonou. Až s písní I Despise přichází na řadu těžší munice, brilantně podlazené kytary se k téhle písni o nenávisti skvěle hodí. Hudební přechody do sebe krásně zapadají a dávají skladbě hlubší rozměr. Plastic Wonderland se vyznačuje výbornou koordinací nástrojů a nabízí nám rychlý, neotřelý kousek, kterému nechybí šťáva. V půlce alba přichází instrumentální píseň The Transmigration, která mi připadá neuspořádaná. Kapela vždycky flirtovala s klávesami, syntetizátory a nejrůznějšími zvuky a to za účelem okořenění hudebního základu. I tady vytvořili něco unikátního, avšak dle mého neuceleného.
U Crown Of Phantoms nemusím rozvleklý začátek a celkově mě tato písnička neoslovila, je to takový mišmaš. Zato Spineless je dle mého názoru nejlepší kousek na albu. Prostě řežba – nedá vydechnout a pořád do otevřené rány sype sůl. Výborné. King of the Shadow World opět dominuje s výbornými bicími, které udávají tempo i cestu celé skladbě. Asi nejvíc mi připomíná kousky z minulých alb. Na jedné straně je agrese, na druhé zklidnění. Plíživé tóny kláves ke konci dodávají písničce na pocitu naléhavosti. V jednoduchosti je síla a to dokazuje i song Wrapped In Violence, kde se ospalé tóny bicích melou s pískáním a do toho všeho pak vtrhne brutální vokál. Možná bych ubrala na syntetitázorech, které odvádějí pozornost od jádra samotné hudby. Velmi příjemný dojezd. Love Soaked Death – to je, jako bych poslouchala úplně jinou kapelu. Proč? Klidné tóny, mizivé běsnění a čistě vyzpívaný refrén.

Album vyšlo také v edici, která nese název Fan Edition, a můžete tu najít 6 písní navíc. Za zmínku stojí New Apocalypse, která přináší akutní zrychlení, úžasné tempo a rýmující se silný text. Síla z téhle písně přímo čiší, vždyť je to taky nová apokalypsa! Dále taky pár mixů: The Dehumanizing Process (Slow & Low 2013 mix), Wrapped in Violence (Allinaline Mix), All That's Left Is Blood (Live in Huntington, N.Y.). A třeba i dema: I Despise, No Mercy. Za pomyslnou třešničku na dortu považuju zhutnělou coververzi písničky Outshined od kapely Soundgarden.

Nevěděla jsem, co čekat, a v zásadě můžu říct, že jsem mile překvapena. Vypíchla bych práci bubeníka, který má výborné party a výtečně ovládá bubenický um, a naopak postrádám výraznější linku basy. Podle mého pouze mohli udělat celistvější album. Chybí mi Chimaira a její bývalé osazenstvo, výživná instrumentálka a taky nějaká ta pořádná rebelská hymna.

Na klip k písni All That's Left Is Blood se můžete podívat tady:

 

 

Název nosiče: Crown of Phantoms
Interpret: Chimaira
Žánr: groove metal/metalcore/moderní metal
Skladby: 01. The Machine, 02. No Mercy, 03. All That's Left Is Blood, 04. I Despise,
05. Plastic Wonderland, 06. The Transmigration, 07. Crown of Phantoms, 08. Spineless,
09. King of the Shadow World, 10. Wrapped In Violence, 11. Love Soaked Death,
Stopáž: 44:23
Vydavatelství: E1 Music
Hodnocení: 80 %

Zdroj foto/obálka: chimaira.com

< Předchozí		Další >