Smrt šestasedmdesátiletého zpěváka Pavla Bobka je smutnou zprávou pro všechny. Snad každý Čech znal nějakou píseň jím nazpívanou, snad nebyl žádný, kterému by se alespoň jedna nelíbila nebo ho neoslovila a nechytla za srdce.

Po dlouhé nemoci, či spíše nemocech a statečném boji s nimi, 20. listopadu navždy odešla legenda českého rock´n´rollu a popcountry, umělec, který ani v letech tuhé normalizace neustoupil od svého oblíbeného repertoáru, zpěvák, který mnohdy dokázal svou interpretací povýšit české texty nad anglický originál. To, co zpíval, vždy učilo posluchače rozeznávat skutečnou kvalitu. Nemá na svém kontě ani jedinou soudruhy adorovanou odrhovačku, ani jedinou lacinou melodii s podbízivým, k minulému režimu devótním textem. A to o sobě z jeho kolegů – vrstevníků může říci málokdo. I když nebyl programový buřič, jeho vytrvalé přejímání toho nejlepšího především z americké hudební scény posunulo tu českou směrem ke světové hudbě. Sám říkal, že největším vzorem pro něj byl Johnny Cash a vždy vzpomínal, jak se mu podařilo si s ním při jeho návštěvě Prahy zazpívat. Vystudoval architekturu, kterou se dokonce i nějaký ten rok živil, ale souběžně se věnoval i zpěvu. Počátkem šedesátých let s architekturou definitivně skončil a stal se členem kapely Olympic. S tou se dostal do divadla Semafor, kde zakotvil. A prý díky Jiřímu Grossmannovi začal zpívat česky. Po letech práce zanechal po sobě nespočetně písní, koncertů, desek, cédéček. Ovlivnil několik generací a českou hudební scénu si bez jeho odkazu nelze ani představit. Na jaře byl Akademií populární hudby po svém více než padesátiletém hudebním působení oceněn uvedením do Síně slávy. Tehdy dojatý zpěvák zazpíval svému publiku naposledy…

Před rokem, kdy všichni jeho obdivovatelé doufali, že se Pavel Bobek vrátí ke zpěvu, odpověděl v rozhovoru pro Kulturu 21 na otázku, má-li nějaký nesplněný sen, takto: „Ach, těch snů by bylo moc. Ale času zbývá málo.“ Nikdo tehdy netušil, že má pravdu. Bohužel… Rozhovor si můžete přečíst ZDE.

Foto: autorka článku