Očividno
Banner

Očividno

Email Tisk

literatureAdam byl odjakživa chytrý a zvídavý kluk. Maminka věřila, že má nějaké unikátní nadání, doposud se ale nepřišlo na to, jaké. Před pár dny oslavil třinácté narozeniny, a protože byly prázdniny, užíval si dnů volna.

Adam neměl moc kamarádů, zato měl velmi bujnou fantazii, se kterou si hravě vystačil. Představoval si, jak se ve vaně plné bublin plaví na svém korábu s posádkou námořníků, představoval si nebezpečné automobilové závody na své dráze pro auta na dálkové ovládání nebo že při cestě do sklepa pro okurky narazí na zločince, které musí zneškodnit smetákem. Jenže s příchodem třináctých narozenin, si Adam začal uvědomovat, že už vlastně není dítě a tyto dobrodružné hry už ho přestávaly bavit.

Proto i dnes, jak už tomu posledních pár týdnů bylo zvykem, ležel na gauči a sledoval televizi. Vlastně ani nevěděl, o co v daném pořadu šlo. Chtěl jenom zabít trochu času. Rodiče byli v práci, a tak mu nezbývalo nic jiného než čekat. Možná jen čekal, než se něco stane. A ono se opravdu stalo. Jak tak hleděl do zapnuté televize, všiml si maličké ručičky vykukující z rohu obrazovky. Adam si pomyslel, že jde nejspíš jen o nějakou zvláštní upoutávku. S tímhle vysvětlením se spokojil a dál tomu nevěnoval pozornost. Uplynulo pár dní, během kterých se nic zvláštního nedělo. Adam zase sledoval televizi, sice trochu bez zájmu, ale sám si říkal, že přece aspoň něco dělat musí. Zrovna vysílali nějaký pořád o vaření, a právě ve chvíli, kdy kuchař dával svůj třešňový koláč do trouby, televize zhasla. Adam se s překvapením zvedl z gauče a odhodlaný televizi opravit, se vydal k ní. Klekl si na zem a chvíli přemýšlel, jak by mohl problém napravit. Napadlo ho vyndat a znovu zastrčit kabel, to však nepomohlo. No, nejspíš mu nezbývalo nic jiného než si najít jinou zábavu. Už se chtěl zvednout a dojít si pro knížku, když v tom se něco zvláštního v televizi mihlo. Otočil se na obrazovku a v tu chvíli se mu naskytl neskutečný pohled. Jak si toho mohl celou dobu nevšimnout? Obrazovka televize jako by se změnila v obrovské okno, za kterým se rozprostírala krajina plná rozkvetlých stromů, rozlehlých řek a nádherných paláců zdobených nástěnnými freskami.

Zaskočen tou nádhernou Adam natáhl ruku k obrazovce. K jeho překvapení tam žádná obrazovka nebyla. Chtěl se dotknout toho úchvatného světa, natahoval se víc a víc, jen ať se může přesvědčit, že to není jen nějaký klam. Oproti krajině byl Adam jako obr, proto přeci nemohlo být těžké ponořit jeden prst do vody protékající řekou nebo polechtat špičku stromu svým dotekem. Adam měl v obrazovce už skoro celou paži a krajina mu byla víc než na dosah. V tu chvíli v zámku zachrastily klíče a Adam v samém úleku ztratil balanc. A pak už po hlavě padal temnotou.

Adam pomalu otevřel oči. V krku ho pálilo a hlavu měl po tvrdém dopadu celou bolavou. Poslední věc, kterou si pamatoval bylo, jak po hlavě letí tmou. Pomalu se začal rozkoukávat, do očí mu svítilo ostré světlo, a tak jen mžoural snažíc se rozpoznat nějaký záchytný bod. Na stropě nad ním se houpal krásný křišťálový lustr, který byl i zdrojem toho silného světla. Po chvíli, kdy si na světlo zvykl, si začal prohlížet okolí. Ležel na tvrdé posteli uprostřed podle jeho vkusu trochu přezdobeného pokoje.

„Vítej v Očividnu, chlapče!" Adam leknutím málem spadl z postele. "Kdo jste!? Kdo jste a co chcete!?" Vyhrkl Adam s očima upřenýma na drobnou postavu étericky se vznášející po pokoji. Nebylo poznat, zda je to muž nebo žena, proto si Adam vymyslel označení „To". „Nezáleží teď na tom, kdo jsem. Když jsi sem spadl, hned jsme věděli, že jsi ten pravý. Víš, v poslední době se Očividnu moc nedaří. Každý nás má na očích, ale nikdo si nás nevšimne. Žijeme ve stínu lidí. Doteď jsme jim byli podřízení. Dokud se člověk dívá na televizi, máme den, svítí slunce a všechno ožívá. Když ale televize vypne, v Očividnu nastává tichá krutá noc. Jsme na vás závislí, ale to se může velmi rychle změnit. Náš plán je obsadit vaši Zemi."

„Proč vás nikdy nikdo neviděl? Proč si vás nikdo nevšiml? Proč a jak chcete obsadit Zemi?" Vložil se do hovoru Adam. Stále nechápal, co se to v posledních hodinách stalo a jediné, co si teď přál, bylo ležet na gauči v teple domova, poslouchat maminku, jak pletacími jehlicemi vydává jemné cinkání, a přitom sledovat tatínka, jak začtený do večerních novin kouří doutník.

„To se ale velmi pleteš, chlapče. Vidí nás všichni. Copak ses nikdy nedíval do zrcadla tak dlouho, až se tvá podoba začala měnit a přetvářet v pro vás podivná děsivá stvoření? Nikdy sis nevšiml záhadného stínu ve výkladní skříni, který jako by nemohl nikomu patřit? Tohle všechno jsme my. Každý den prázdně hledíte do našeho světa, a přitom si nevšímáte našeho žadonění o lepší život. Myslíte si, že vás nevidíme. Ale to se mýlíte. Každá televize, každý mobil a každý počítač, každé zrcadlo, vitrína či výkladní skříň, dokonce i některá okna, hrnce či příbory, to všechno jsou brány k nám. Dlouhá léta jsme sledovali každý váš pohyb. Nyní je čas převzít kontrolu nad vaším světem."

„To" domluvil a s uši drásajícím chichotem se napřáhl k Adamovi. Kostnatou rukou s prsty spíše připomínajícími tenké seschlé klacíky se přibližoval k jeho hlavě. „Teď potřebujeme tvé vlasy, abychom z nás udělali armádu takových malých hnusných chlapečků jako jsi ty."
 
Teď to Adamovi došlo. Chtěli ze sebe udělat jeho, aby nikomu z lidí nepřišlo zvláštní, že se nad zemí vznáší miliony zahalených kostnatců. To už by totiž menší paniku vyvolat mohlo.

Chladná ruka hbitě čapla Adama za jeho husté vlasy a ten na chvíli zalitoval, že si přece jen nenechal ostříhat patku, která mu už pomalu zakrývala i obočí. Snažil se vymanit ze spárů té obludné bytosti, jenže ta nad ním měla navrch. Už cítil, jak mu vytrhává vlasy i s kořínky, bolest byla tak silná, až se mu do očí vrhnuly slzy. Pronikavá bolest v celém jeho těle byla to poslední, co cítil předtím, než se mu zavřela víčka.
 
„Adame!" lomcovala maminka bezvládným tělem chlapce. Adam začal lapat po dechu. Pomalu otevřel oči a byl opravdu rád, že zase vidí svou mámu. Rozhlédl se. Byl v jejich obýváku, ležel na zemi a z televize se kouřilo. „Co tě to napadlo strkat prsty do něčeho, co je pod proudem? Víš, co se mohlo stát?"

„Vím, mohli nás vyhladit bytosti z Očividna."

Adam netušil, zda to, co prožil, byl jen sen z doby, kdy byl v bezvědomí, nebo to byl jen výplod jeho bujné fantazie, či se to doopravdy stalo a opravdu existuje svět, který je nám pořád na očích, většinou lidí však nespatřen. Od té doby Adam do všech zrcadel a obrazovek nahlížel s velkou opatrností, protože… co když nad opravdu pozorují? Očividně to možné je.

( 3 hlasů )



Starší články:

 

Zobrazit další články autora >>>

Banner

Rozhovor

Jsme tady a chceme vás bavit, říká Karel Šůcha, kapelník formace Laura a její tygři


laura perexFamózní včerejšek a přitažlivý dnešek představuje v Supraphonu nedávno vydané dvojalbum hudební formace Laura a její tygři, které nabízí hned šestadvacet písní. Tři dekády existence trvale vitální kapely jsou dobrou příležitostí bilancova...

Hledat


Literatura

Seznamte se s prasátkem Pigym a jeho kouzelným světem

prasatko pigy 200Ilustrátor Jan Vajda je zodpovědný za vytvoření jedinečných postaviček v čele s prasátkem Pigym. Ten pomáhá ztvárnit celý svět prasátka Pigyho a promítnout jej do knih. Vydavatelem je Nakladatelství Fragment a první ze série knih s ná...

Divadlo

Slovácké divadlo uvede v premiéře Deník Anne Frankové

denik perexSlovácké divadlo je od předminulého týdne, kdy byly vyhlášeny Ceny divadelní kritiky, v první desítce nejlepších českých divadel. Do elitní sestavy se ale neprobojovalo jen uváděním ztřeštěných komedií a výpravný...

Film

Jiřího Menzela léta rozmarná i hořká

menzelobalka perexObčas se i mezi režiséry vyskytne takový, který zatouží svým divákům sdělit, co všechno prožil a jak se kdy zachoval, zpravidla s výraznou tendencí hájit svá někdejší rozhodnutí a počiny. Tak si počínali pánové Jiří Weiss, Otakar Vá...