KNIHA: Tři oříšky pro Popelku

KNIHA: Tři oříšky pro Popelku

Email Tisk

ori 200Legendární filmová pohádka Tři oříšky pro Popelku patří mezi nejpopulárnější československé filmy i když od jeho premiéry uplynulo už více než čtyřicet let. Romantický příběh udělal z křehké a krásné Libuše Šafránkové už navždy Popelku a z charismatického Pavla Trávníčka prince. 

 

Jak nesmrtelný film, který je dodnes populární skoro po celé Evropě a své fanoušky má i mimo kontinent, vznikal? Kdo ho měl původně režírovat, proč se nakonec nenatáčel v létě, a která herečka měla hrát Popelku? O tom všem je výpravná kniha autorů Miroslava Graclíka a Václava Nekvapila Tři oříšky pro Popelku, která přináší příběh kouzelného filmu i jeho herců. Exkluzivní rozhovory do knihy poskytl nejen režisér Václav Vorlíček a Popelka Libuše Šafránková s princem Pavlem Trávníčkem, ale i herci Rolf Hoppe (král), Dana Hlaváčová (Dora), Vítězslav Jandák (Kamil) a Ilona Jirotková (děvečka). Nechybí ani životopisné profilky všech herců a tvůrců a stovka exkluzivních a mnohdy dosud nepublikovaných fotografií Jaromíra Komárka, který byl oficiálním fotografem filmu.

 

Libuše Šafránková: Kouzlo pohádky je už ve scénáři

Hlavní ženskou roli v pohádce Tři oříšky pro Popelku ztvárnila Libuše Šafránková, která se tak na dlouhá léta vryla divákům do paměti jako rozverné, energické, ale přesto životem těžce zkoušené děvče. Jak dnes vzpomíná na roli, která jí svého času přinesla ohromnou slávu nejen u nás, ale i v zahraničí? O tom jsme si povídali v exkluzivním interview pro tuto knihu.

Paní Šafránková, jak jste se vlastně dostala k roli Popelky?

„Byla jsem pozvána na konkurz, který jsem absolvovala s mnoha dalšími Popelkami. Tam se zkoušely dvojice, kdo se ke komu typově hodí. Přišla jsem jako jedna z posledních a zbyly na mě šaty, do kterých se už asi nikdo nevešel. Později na plese v Moritzburgu jsem si všimla, že v nich tančila jedna baletka.“

ori 1

 

Když jste si poprvé přečetla scénář, zanechalo to ve vás nějaký dojem?

„Velmi mě potěšilo už samotné téma této pohádky, že je to zrovna ta o Popelce.  Jako dítě jsem ji měla nejradši.“

Pan Vorlíček vzpomíná, že po mnoha konkurzech stále nebyla Popelka vybrána a někdo si vzpomněl na vás a vaši roli Barunky ze snímku Babička. Netušíte, kdo to mohl být?

„Možná, že to mohl být pan doktor Pavlíček, spoluautor scénáře. Doslechla jsem se to od něj daleko později. Ostatně pan František Pavlíček zasáhl do mého profesního života velmi výrazně.“

Jaký byl vůbec váš vztah k panu Pavlíčkovi?

„Byl to pro mě Bohem políbený autor. Stál například u zrodu scénáře Markéty Lazarové a Babičky, ve které jsem hrála. Tehdy jsem ho ale neznala a když došlo na roli Popelky, tak si pravděpodobně vzpomněl, že už bych mohla být v tom věku a možná na mě upozornil. To, že je autorem scénáře, jsem se dozvěděla až mnohem později od Bohumily Zelenkové, která pod ním byla podepsaná místo něj. On byl totiž po roce 1968 zakázaným autorem a žil někde na Vysočině, v přírodě. Na jeho práci to bylo znát a pro mě to bylo vždy oslovující.“

ori 2

 

Kdy jste se dozvěděla, že autorem scénáře je pan Pavlíček?

„Myslím, že až někdy po roce 1989. Poslala jsem mu tehdy osobní dopis, ve kterém jsem mu poděkovala za obě tyto role. On mi pak na dopis odpověděl a dopisovali jsme si. Jednou mi ale místo dopisu zavolal a začali jsme si telefonovat. Když jsem s ním mohla hovořit, byly to pro mě velmi vzácné okamžiky. I v pokročilém věku v sobě měl náboj a tvořivého ducha.“

Ten scénář, který se vám dostal do rukou se již odehrával v zimě, nebo to bylo ještě pořád na letní téma?

„Původně se mělo myslím točit na jaře a v létě. Pro tahle roční období byly ušity nádherné kostýmy od pana Theodora Pištěka. Ty nám ovšem zbyly, i když se film nakonec točil v zimě.“

Nebylo to nepohodlné? To vám přeci musela být zima.

„To je zvláštní, že si nevybavuji nějakou nepříjemnou zimu. Pravděpodobně to bude tím, že jsem byla pořád v pohybu nebo jsem jezdila na koni. Tam je člověk navíc v přímém kontaktu se zvířetem, takže mráz až tak moc nevnímá. Ovšem tím nechci říct, že mi zima vůbec nebyla. Například při scéně, kdy peru v potoce prádlo tak to určitě ano.“ (smích)

ori 3

 

Popelka hodně jezdí na koni, jaký byl tehdy váš vztah k těmto zvířatům?

„Tehdy byly populární kovbojky a indiánky, například Vinettou, nebo Poklad na Stříbrném jezeře. Když jsme jezdili ze školy na kole, tak jsme si představovali, že jedeme na koni. Měla jsem blízko k jízdárně a navíc jsem z venkova, takže jsem se občas ke koním dostala. Byli to takoví ti co pracují na poli a když bylo hotovo, mohla jsem si na ně sednout. Ovšem jen tak bez sedla. V každé další roli, kde jsem mohla jezdit na koni, jsem si vlastně zrealizovala své tužby, takže z mé strany ta jízda vlastně nebyl ani takový výkon, jako spíše splněná touha.“

Nedělalo vám problémy anglické dámské sedlo?

„Ne, byla jsem zvyklá jezdit i úplně bez sedla. A hlavně ještě před natáčením jsme dostali lekce u pana inženýra Františka Michálka. To byl opravdu velký profesionál. Pod jeho vedením jsem cítila naprostou jistotu, a možná i proto jsem se na koni nikdy nebála. Jízdy jsem absolvovala před natáčením pokaždé, když jsem měla nějaké další filmování na koni. To jsem vždy panu Michálkovi zavolala a zeptala se, jestli si můžu vzít jízdy. Pro mě to byla vítaná příležitost, jak se ke koním dostat blíž.“

Byl rozdíl jezdit na českém a na německém koni?

„To víte, že to byl rozdíl a jaký! Němečtí koně byli jako vítr, ty stačilo jen jemně pobídnout a fičeli krajinou jako blesk. V okolí Moritzburgu byly rozlehlé pláně, kde jsme to mohli opravdu rozjet.“

Jak jste na tom tenkrát byla s němčinou?

„Trochu jsem německy uměla, ale ve štábu bylo docela dost Čechů a když byla zapotřebí němčina, tak jsme to docela zvládali. “

ori 4

 

Jak se k vám chovali němečtí herci?

„Vzpomínám na ně jen v dobrém. Například Rolf Hoppe byl ke mně velmi vstřícný. On už byl tehdy někdo a já byla začátečnice. On třeba přišel, navazoval řeč a bavil se s námi. Bohužel jsme se už po natáčení nikdy neviděli. Také ráda vzpomínám na paní Karin Lesch, která byla velmi noblesní dáma a měla své osobité kouzlo.“

Jak se k vám ve skutečnosti chovaly paní Braunbock a její zlá dcera? Ve filmu to jsou výrazně negativní postavy, byly takové i ve skutečnosti?

„Ani v nejmenším! To byly úplně normální a báječné ženské, které se jen věrohodně zhostily svých hereckých partů. Paní Hlaváčová i paní Braunbock měly smysl pro humor, takže spolupráce i soukromá komunikace s nimi byla velmi zábavná. Ještě si k tomu přimyslete humorem sršícího Vladimíra Menšíka a dostanete přibližnou představu, v jaké atmosféře to natáčení asi probíhalo.“

Byla jste angažována v Činoherním klubu a natáčení Popelky pro vás bylo spojeno s častými přesuny, v jakých představeních jste tenkrát účinkovala?

„Bylo to asi ve čtyřech nebo pěti inscenacích, musela jsem se dvakrát nebo třikrát do týdne vracet a hrát Ninu v Rackovi a Checu v Poprasku na Laguně a další hry. Podstatné ale bylo, že ještě před natáčením jsem měla rozezkoušenu Soňu ve Strýčkovi Váňovi a do toho mi přišla nabídka od pana režiséra Vorlíčka. Šla jsem tedy za režisérem představení Janem Kačerem a zeptala se ho, co mám dělat, co teď? Nebývalo úplně běžné, zejména pokud měl člověk rozezkoušenou hru, že by ho divadlo uvolnilo. Honza Kačer, seděl zrovna v potemnělém hledišti a sledoval scénu, kde právě zkoušel Pavel Landovský, Nina Divíšková a Jirka Kodet. Zeptala jsem se ho, co si o tom myslí a on řekl pro mě fatální větu: ,Podívej se, vždyť ty jsi už skoro poslední, kdo v tomhle divadle ještě může točit, tak se seber a jeď.ʻ A tak jsem jela.“

Jak dnes vnímáte tehdejší spolupráci s panem Vorlíčkem?

„Jsem přesvědčená, že profesní setkání s ním v mých začátcích pro mě mělo mimořádný a nenahraditelný význam. Pro něj a jeho práci je charakteristický sarkastický, střízlivý a věcný přístup k tématu. My jsme byli dobrá kombinace – já měla spontánnost a volnost a on mě nechával. Zároveň ale nenápadně svým střízlivým okem zkušeného filmaře hlídal, abych se neposunula někam jinam. Jeho kombinace nadhledu, smyslu pro humor a mistrného přístupu k řemeslu, to je pro mě dodnes velmi cenné životní setkání.“

ori 5

 

Kameramanem Popelky byl pan Illík, byla jste s ním nějak v kontaktu?

„Samozřejmě, přes kameru. On mě měl neustále v hledáčku a já si zase hlídala kameru, takže jsme o sobě věděli. Byl tam ale také pan Áda Hejzlar, což byl vynikající švenker, který odvedl strašně velký kus práce. Oni byli taková dvojka, ti když se dali dohromady, tak byl vizuálně krásný film zárukou.“

Fotografem filmu byl pan Komárek, vzpomenete si na něj?

„Samozřejmě. Vybavuji si, jak jsme jednou letěli z Drážďan a při odbavení mu prosvítili celý kufr s fotovybavením i filmy. Jeho několikadenní práce byla najednou pryč a všechny fotky byly znehodnocené.“

V celém filmu hraje velkou roli sníh, na Šumavě ho tenkrát bylo opravdu hodně, nekomplikovalo vám to někdy natáčení?

„Všechny scény jsme museli točit na první dobrou, abychom neporušili panenskou čistotu sněhových duchen. Protože jsme si řadu věcí nemohli nazkoušet, tak vzniklo i pár kuriózních situací. Například když jsme točili poslední záběr filmu, kde jsme jeli s Pavlem Trávníčkem vedle sebe na koni, tak jsem najednou zjistila, že Pavel vedle mě není. Otočila jsem se a ptám se ho, proč nejede? Zaslechla jsem jen, jak Pavel zvolal ,Nemůžu, nemám koně!ʻ. Se svým grošákem se totiž propadl do obrovské závěje a ten kůň byl až po prsa ponořený do sněhu!“

Jak jste měli v těch závějích zajištěný servis, měli jste tam s sebou třeba catering?

„Ale kdepak, tehdy ještě nic takového nebylo pokud vím. Abychom měli alespoň jednou za den v žaludku něco teplého, tak za námi jezdili vojáci v obrněném transportéru, protože žádná jiná technika by se tam nedostala, a vozili nám horký čaj. Ten nám nalévali do takových kelímků, které na sobě měly voskovaný film. Tím horkem se vnitřek kelímku celý rozpustil a když se člověk takto »ochuceného« čaje napil, celý se »zavoskoval« a další chod už neřešil.“ (smích)

Byla tenkrát u nás premiéra Tři oříšků pro Popelku?

„Samozřejmě. Bylo to stejné jako u každého jiného filmu. Premiérové promítání se uskutečnilo v pražském kině Blaník na Václavském náměstí, a přišlo se tam podívat hodně mých tehdejších kolegů z Činoherního klubu.“

ori 6

 

Napadlo vás, když jste na filmu pracovala, že se z něj stane taková legenda?

„Takové věci vás při práci nenapadají. Vůbec o tom nepřemýšlíte.“

Proč si myslíte, že se z této pohádky stal takový fenomén?

„To vážně netuším. Ale máme asi štěstí, že se zachovaly původní české pohádky, kde je zakódován klíč k mystické cestě a duchovnímu vývoji. Ta dětská nepopsaná duše to asi nějak vycítí a přijme za svoje, aniž o tom ví. Je to prostě kouzlo, jinak si to nedovedu vysvětlit. Při natáčení se asi také sešly všechny profese ve své plné kondici. Režie, scénář, herci, kostýmy, kamera, lokace... A jestli se nám všem to kouzlo povedlo nevyplašit a trochu předat, tak za to jsem vděčná.“


Ukázka

Protože byl film natáčený v německé koprodukci, smlouva vyžadovala, aby byli obsazeni do některých rolí i němečtí herci. Režisér Vorlíček se rozhodl obsadit velmi zajímavé typy a jedním takovým byla i výrazně negativní postava macechy, kterou ztvárnila Carola Braunbock.
„Tak jako bylo na Barrandově herecké oddělení se zásobou fotografií a ukázek z různých zkoušek natáčení s herci, tak jsem zajel do DEFA do hereckého archivu, kde jsem dostal alba s fotografiemi a i mi promítli nějaké ukázky. Tak jsem našel paní Carolu Braunbock. Ta nás velmi překvapila, myslím tím celý štáb. Ona totiž mluvila celou dobu německy, ale když pak byla dotočná, tak najednou promluvila špatnou češtinou. Slyšela a rozuměla všemu, co jsme si říkali, ale nemluvila. Ukázalo se, že vyrůstala v Plzni, kde dokonce ještě chodila na obecnou školu. Její rodina pak byla v rámci Benešových dekretů odsunuta a mohli si vybrat, jestli půjdou do západního nebo východního Německa. Jelikož měli příbuzenstvo na východě, tak byli vystěhováni do okolí Drážďan,“ shrnuje smutný osud macechy Vorlíček.
„Znal jsem ji z fotografií a hrála v několika filmech, ze kterých jsem viděl ukázky, byly to takové civilní role,“ dodává režisér s tím, že si ji vybral především podle typu. Podle typu také obsadil Danu Hlaváčovou, která hrála Popelčinu nevlastní sestru a dceru macechy. „Podívejte, to je trošku takové ošemetné. Ta nevlastní sestra má být totiž ošklivá a Dana byla oproti své sestře Janě docela nepříjemný typ. Ale ona za to nemohla, nicméně do této role se to hodilo. Vybral jsem si ji zkrátka podle typu. Měla být rozdílná od Popelky, nepříjemná, povýšenecká, protože hraje velice negativní roli,“ vysvětluje Václav Vorlíček.
Docela jiné to ale bylo s s králem, kterého ztvárnil Rolf Hoppe. Ten byl v té době již poměrně hodně známý herec a měl za sebou nezanedbatelnou kariéru ve westernových filmech, kde povětšinou ztvárnil výrazně negativní postavy. Vorlíček se to ale rozhodl změnit. „Hoppeho jsem znal, hrál v indiánkách padoucha. Pamatuji ho dokonce z jedné indiánky, ve které moc špatně skončil. Tam ho indiáni shodili ze skály a dole stáli další indiáni a drželi kopí. On padl na kopí, a tak bídně zašel,“ loví v paměti Vorlíček. A zdůrazní, že mu roli nabídl především kvůli jeho krásně modrým pomněnkovým očím, ze kterých sálala dobrota.

ori 7


Ostatně Rolf Hoppe na to jak k roli přišel vzpomíná takto: „Nabídku na roli ve filmu Tři oříšky pro Popelku jsem dostal z DEFA a řekli mi, že si mám najít královnu, která bude pěkná a chytrá. A proto jsem si vzal drážďanskou herečku Karin Lesch a teprve pak jsem poznal pana Vorlíčka. My jsme byli německá parta a neuměli jsme česky, oni zase nemluvili německy, ale přesto jsme si rozuměli. Pracovali jsme a domlouvali se mezi sebou rukama nohama. Pokud si lidé rozumí, tak nepotřebují mnoho slov,“ konstatuje Rolf Hoppe.
Ostatně výběr královny si pochvaluje i sám Václav Vorlíček, který ji nejdříve uviděl na snímku. „Viděl jsem fotografii paní, která byla jednak hezká a také vypadala inteligentně. A to také byla. Tam je taková ironie mezi manželi. Ten Rolf tomu vůbec nerozuměl, co má hrát, s ním byla docela obtížná práce a tahle paní mi ho vlastně pomohla dostat do té role. Ale to nepište, protože kdyby se dostalo k Rolfovi, tak by se urazil, a to bych nerad,“ říká poťouchle se smíchem Vorlíček. A je mu také líto, že se s Karin Lesch po natáčení již nikdy nesetkal, ale měl to štěstí, že jednou natrefil na jejího manžela. „Ona se potom stáhla, ale občas se objevila v nějakém filmu. Po čase jsem byl náhodou na nějaké recepci a tam ke mně přišel nějaký vysoce postavený pán z Německé demokratické republiky a představil se mi jako pan Lesch s tím, že jeho paní mi hrála královnu.“

********
A došlo i na pár vtipných momentů, jedním z nich byla i veselá příhoda s Janem Libíčkem, který hrál preceptora. „Točil se ples na zámku v Moritzburgu a on tam měl jen jeden záběr, ale bylo tam spousta tanečníků a světel a samozřejmě tedy i horko, vedro, skoro nedýchatelno. Udělal svůj záběr a jelikož se potil a byl vyčerpaný, tak si v té síni sedl, rozepnul si kostým, opřel se a usnul. My jsme točili dál, Vorlíček si toho nevšiml a druhý den nám řekl, že se díval na denní práce a vidí, jak kamera jede a švenkuje po sále, jsou tam tanečníci, pobočníci a najednou se tam v záběru objevil chrápající Libíček,“ směje se Pavel Trávníček.
Když byly interiéry a studiové záběry hotové, vrátila se česká skupina filmařů domů, oslavit vánoční svátky. Zpátky do Německa se filmařský štáb vydal po Novém roce, konkrétně už v pondělí 1. ledna 1973. „To jsme se už ale nevraceli do Berlína, nýbrž jsme jeli rovnou do Drážďan, kde jsme bydleli po hotelích a dojížděli osm kilometrů na zámek do Moritzburgu,“ vypravuje režisér Vorlíček. V okolí zámku se natáčely exteriérové záběry, pohledy, detaily, příjezdy, odjezdy, slavná scéna se ztraceným střevíčkem a tak podobně. Interiéry se ale na Moritzburském zámku nenatáčely. „Na Moritzburgu je velikánský sál, který by se nám byl rozměry i hodil, ale měl tu vadu, že je celý vyložený černými koženými tapetami zdobenými zlatem, takže to tam vypadá jako v hrobce. Byla to beznadějná atmosféra a já trval na tom, aby ten sál byl krásný, rozjásaný a plný světla,“ upřesňuje Vorlíček, proč se na zámku v Moritzburghu netočilo uvnitř.
Pro většinu herců, kteří natáčeli v Německu bylo celé filmování spojeno s častými přejezdy z místa natáčení (Babelsberg, Moritzburg) zpět do Prahy, kde byli zaměstnaní v divadlech, případně na Barrandov nebo do televize, kde zrovna něco točili. „Já jsem tehdy pořád hodně cestoval, z DEFA na Barrandov a opačně a pak na představení. Jezdilo se autem, tehdy Tatrou 603, protože 613 ještě nebyly. Nebo se létalo do Drážďan na letiště, takže jsem takhle pořád zběsile kmital tam a zpátky, čili pro mě to bylo docela náročné. Taky jsme bydleli v Postupimi, kde byl takový extra moderní hotel, trochu výšková budova, ale většinou jsem cestoval, protože jsem měl povinnosti tady a musel jsem hrát. My jsme se s ostatními vlastně viděli nejvíce u těch plesových scén. Vláďa Menšík také ještě něco dělal, takže jsme se tak jakoby střídali a kmitali jsme. Člověk, když se dívá na film, tak má pocit, že herci jsou pořád spolu, že se vidí neustále, ale není to pravda. Vzpomínám si, jak mi Vorlíček řekl: ,Uděláme si záběr, jak se koukáš takhle na Popelku.ʻ A Popelka přitom byla někde v Praze v divadle, kde hrála. Ale lidi mají pocit, že se celý ten film vidíme,“ vysvětluje Pavel Trávníček.
Přesuny z místa natáčení probíhaly jak automobily, tak letadlem a dokonce i vlakem. Letadlem to bylo sice nejrychlejší, ale za to o to nebezpečnější. „Jednou jsme tam zažili opravdové drama, myslím, že to bylo 21. prosince, kdy jsme přistávali na letišti a nešel nám u letadla vysunout podvozek. Jak v prosinci mrzlo, tak tam asi nějak zamrzl a automaticky nešel vysunout. Až potom ho nějak posádka vysunula manuálně, ale nervy to byly. Přistáli jsme normálně, ale okolo byli nachystaní požárníci a záchranářské čety,“ pamatuje si na dramatickou situaci Jiří Krytinář.

Ostatně neméně dramatický zážitek má i Dana Hlaváčová alias Popelčina nevlastní sestra Dora. „Takovou cestu do Německa, to hned tak někdo mít nebude. Já, Libuška Šafránková, Vláďa Menšík a Jirotková jsme přijeli velmi brzy ráno na letiště s tím, že odletíme na natáčení. Každý měl pár korun, aby měl na sodovku nebo kafe a až přiletíme do Německa na místo, dostaneme diety. Na letišti jsme od tří hodin rána strávili až do deseti hodin večer, přičemž jsme třikrát vzlétli a třikrát opět usedli. Sněžilo, byla šílená námraza a proto Němci nepřijímali. Vždycky měli jen chvilku takové okno, takže jsme vzlétli, ale v půlce cesty kapitán ohlásil návrat, a tak to šlo pořád dokola. Byli jsme na celnici procinkaní, protože pokaždé jsme museli projít detekčními rámy, jestli neneseme na palubu nože nebo něco podobného. Už se chýlilo k večeru a asi v osm hodin večer, když jsme opět dosedli, tak jsme si říkali, že to už není možné, protože máme brzy ráno točit. A prostoje v ateliéru stojí šílené prachy.
Začali jsme shánět, zda někdo z produkce zůstal v Praze. Naštěstí tam zůstal asistent, kterému jsme zavolali a oznámili mu, že jsme stále na Ruzyni. Ten samozřejmě omdlel u telefonu a teď se řešilo co dál, když máme ráno točit. Poslal nás z letiště na nádraží, že tam na nás počká s jízdenkami, vrazí nám je do ruky a pojedeme vlakem. Jenže byla chumelenice, námraza a nikde nebylo jediné auto a nikdo na letiště nejel! Tak jsme tam tak stáli, bágly jsme měli stále v letadle a řešili, jak se odtamtud dostaneme na nádraží. Každý jsme telefonovali různým známým a okupovali telefony. Už bylo deset večer a my neměli nikoho. Tři lidi telefonovali a jeden byl venku a hlídal, zda někdo nepřijede. Naštěstí tam přijel nějaký pan Mojžíš a vyložil své známé. Říkal, jak je cesta hrozná, ale my se na něj vrhli a přesvědčili ho, aby nás na nádraží dovezl. Když jsme dorazili na nádraží, asistent byl už u vlaku, mával na nás jízdenkami, my k němu doběhli, vrazil nám jízdenky do ruky, vlítli jsme do vlaku a v něm nebyl jediný lůžkový vagon. Tak jsme nakonec s průvodčí uhádali, že místo lůžkového nám dala dvě kupé. Ještě jsme se jí zeptali na jídelní vůz, ale ona nás odzbrojila větou: ,V noci se má spát a ne žrát.ʻ Oči nám šly šejdrem, jaký jsme měli hlad, ale alespoň jsme měli každá dvojice kupé, že jsme si mohli natáhnout nohy. My s Libuškou jsme byly v jednom kupé a říkaly jsme si, že počkáme do hranic, aby nás proclili. To se pak skutečně stalo, my byly za ten den už tolikrát proclené, že to snad ani nebylo možné, rozjely jsme se přes hranice, načež se otevřely dveře a v nich se objevil tajemný člověk.

ori 8


Vyvalily jsme s Libuškou oči, sedly si do koutečka a zíraly na něj. Byl oblečený celý v bílém, na zádech měl kanystr a v ruce držel sprchu. A jak jsme na něj zíraly, tak nás zdezinfikoval. Ale naprosto mlčky, nic u toho neřekl. Když to tam všechno prolil, tak nás zase zavřel a odešel. S Libuškou jsme se na sebe dívaly, jestli jsme se už náhodou nezbláznily, jestli nemáme vidiny. Voda, co ležela na zemi, šplouchala a smrděla trošku jako kočičinec. To už jsme opravdu nezavřely oči a pořád jsme koumaly, proč nás dezinfikovali, jestli jsme jim natolik odporní nebo co. Pak jsme se dozvěděly, že se říkalo, že je kulhavka, nebo slintavka u žiraf v ZOO ve Dvoře Králové. Když jsme všichni čtyři dojeli a vystoupili před Berlínem z vlaku, všem se nám rozjely nohy, protože tam bylo náledí jak hrom. Vláďa chtěl být za džentlmena a chtěl nám vzít zavazadla. Ale my jsme jely do Německa na čtrnáct dní, takže jsme byly pořádně napakované a neměly jsme žádné taštičky. On by to ale nepřenesl přes srdce, uchopil tašky, rozjely se mu nohy a málem spadl na hubu. Bohužel z toho nádraží se odcházelo nadchodem nad kolejemi, ale to jsme vzhledem k náledí odmítli, takže jsme to vzali přes koleje i s tou obří bagáží. Tam na nás mělo čekat auto, které nás mělo odvézt do hotelu v Postdamu, kde jsme bydleli. Čekali jsme hodinu a půl než přijel šofér, který kvůli silné mlze prostě dřív přijet nezvládl. Omlouval se nám, ale nám už to bylo jedno, byli jsme úplně hotoví. Nakonec jsme dorazili do hotelu asi ve čtvrt na osm ráno. Nechali nás pár hodin vydechnout a pamatuji si naprosto přesně, co jsem odpoledne točila za scénu. Byl to záběr, kdy jsem doma s matkou a rozbalujeme látky, ze kterých nám budou šít šaty na ples a Popelka se do toho plete. To si pamatuji naprosto přesně. Taková byla jedna cesta, ale potom už nás vozili jenom auty,“ uzavírá svou historku Dana Hlaváčová.

Natáčení v exteriérech bylo spojeno s jednou poměrně závažnou nepříjemností. Nebyl sníh! „Samozřejmě, že jsme si pomáhali, zvláště v Německu sněhem umělým. S kamerou jsme šli vždycky hodně nízko, posypali jsme to před kamerou a dál už nebylo vidět,“ prozrazuje filmařské triky režisér Vorlíček a také přidává srovnání, jaké to bylo pracovat s českým a německým umělým sněhem. „U nás se to řešilo třeba tak, že se rozemlel polystyrén, který je skutečně lehoučký a když se vysypal třeba na asfaltovou plochu a zafoukal mírný větřík, tak se dělaly takové vlnky, kterým dnes říkáme ve velkém sněhové jazyky na silnicích. Takže ten vyhovoval. Má ale tu nevýhodu, že kam se nasype polystyrén, tak tam je definitivně, protože to je hmota, která nemůže splynout s přírodou, je to chemie. Němci měli umělý sníh, což nás překvapilo. Sice příšerně smrděl, ale po rozsypání po něm druhý den už nebyla ani stopa, takže jsme na přírodě nepáchali žádné nepravosti. Ten umělý sníh dováželi ze severoněmeckých rybích konzerváren, kde z odpadů a rybích kostí pomocí vyhlášené německé chemie dokázali vyrobit přírodní materiál, který měl stejné vlastnosti jako ten náš polystyrén, a navíc měl tu ekologickou hodnotu, že s přírodou splýval,“ vysvětluje režisér.
Byly ale okamžiky, kdyby ani sebevíc umělého sněhu nepomohlo. To se stalo například právě na Moritzburgu. „Když jede kočár na Moritzburg, tak tam nebyl vůbec žádný sníh. Byla zima, mrzlo, ale sníh nikde. Když jsme tam v pátek přijeli, tak jsme si to byli prohlédnout před prvním filmovacím dnem, který byl v pondělí a mělo tam být bílo. Za cestou kolem jezera ale bylo jen úplně černé jezero. No a ono se přihodilo, že přes víkend vylezlo slunce a lidi z Drážďan byli zvyklí, že se jezdilo bruslit na Moritzburg. Tak vzali brusle, děti a šlo se. Dámy tam vytáčely kroužky, kluci hráli hokej a chlapi dělali dálkové objezdy. A oni to těmi bruslemi tak rozryli, že tam vznikla úplně bílá plocha. Takže v pondělí bylo jezero připravené k filmování, akorát před kamerou jsme vysypali čtyři velké pytle umělého sněhu a takhle nám Moritzburští pomohli k bílé ploše, když led rozryli bruslemi,“ vzpomíná se smíchem Václav Vorlíček.

Tři oříšky pro Popelku od Omega

Foto: Nakladatelství Omega / Kniha Tři oříšky pro Popelku


 




Přihlášení



Anketa


Chat s osobností

Partneři

Hledat

Příběhy Elišky, Vítka a Čenišky (8)

Z archivu...

Čtěte také...

Křížem krážem Českou republikou po kolejích

200 vlaky„Železnice je poezie svého druhu“ hlásal kdysi hrdě slogan propagující železniční dopravu. O tom, že železnice má svoje kouzlo, není pochyb. Kolejnice, které se v dálce spojují díky optickému klamu, specifická vůně motorového oleje na kolejích, p...


Literatura

Zařaďte vývar z kostí do svého jídelníčku

vyvar perexKdyž jsem manželovi říkala o této knize, s nedůvěrou a úsměvem mi říkal: „Tajemství dobrého vývaru? Že ho musíš vařit?“ Tak jsem se s o to větší chutí vrhla do této knihy, která není o různých polévkách, ale o vývaru z kostí…

Divadlo

Hamlet ze Švanďáku není žádná historická plačka

hamlet perexNení Hamlet jako Hamlet. O tom ví své i Švandovo divadlo na Smíchově, které od prosince 2013 uvádí na své hlavní scéně jednu z nejhranějších Shakespearových tragédií ve zcela netradičním pojetí režiséra Daniela Špinara<...

Film

Festival tanečních filmů uvede retrospektivu Davida Hintona i dance fashion snímky

tanecni filmy Nora David  Hinton200Již potřetí Festival tanečních filmů nabídne výjimečnou podívanou díky originálním snímkům, které vznikly spojením současného tance a filmového umění. Letošní ročník proběhne od 1...