Nakladatelství Argo připravilo pro Velký knižní čtvrtek (19. 3.) tři atraktivní tituly
Banner

Nakladatelství Argo připravilo pro Velký knižní čtvrtek (19. 3.) tři atraktivní tituly

Email Tisk

argo 200Nakladatelství Argo připravilo v rámci jarního Velkého knižního čtvrtku tři atraktivní tituly, Prvním z nich je úvodní svazek legendární série antologií Divoké karty, které editorsky připravil George R. R. Martin a v němž se jako autoři skvělých příběhů představují mistři fantastické literatury Roger Zelazny, Howard Waldrop, Lewis Shiner a samozřejmě sám George R. R. Martin.

 

 

Francouzský autor Sorj Chalandon napsal podmanivý román Návrat do Killybegs podle skutečných událostí. Předobrazem Chalandonova hrdiny Tyrone Meehana byl jeho skutečný přítel Denis Donaldson, bojovník IRA a šéf její politické odnože Sinn Féin, který zradil republikánskou věc a přešel na druhou stranu. Čtyři měsíce po svém vyzrazení byl stejně jako Tyrone Meehan zabit. Také Lois Lowryová, autorka mnohonásobně vyznamenaného románu Dárce (Argo, 2013), se nechala inspirovat skutečnými událostmi: v nové knize Spočítej hvězdy zavede čtenáře do Dánska v době druhé světové války. Román strhujícím způsobem připomíná hrdinství dánských občanů, kteří zachránili přes 7000 židovských obyvatel království tím, že je převezli přes moře do neutrálního Švédska. Kniha získala prestižní cenu John Newbery Medal.

 


George R. R.Martin (ed.): Divoké karty
Kolektiv překladatelů, 398 Kč
 Odhalte tajné dějiny světa – dějiny, v nichž Zemi roku 1946 postihne mimozemský virus, jenž hrstku přeživších obdaří podivuhodnými silami. Z některých se tak stanou Esa – bytosti duševně i tělesně přesahující lidský potenciál. Jiní se stávají Jokery – bytostmi stiženými podivnými duševními a tělesnými vadami. Zatímco někteří propůjčí své síly do služeb lidstva, jiní se stanou jeho nepřáteli. Divoké karty vyprávějí jejich podivuhodné příběhy. V úvodním svazku legendární série antologií editora George R. R. Martina se nám v sérii skvělých příběhů představí mistři fantastické literatury Roger Zelazny, Howard Waldrop, Lewis Shiner a samozřejmě sám George R. R. Martin. Nové rozšířené vydání, jež vám nabízíme, pak obsahuje také příběhy současných talentovaných spisovatelů Davida Levina, Michaela Cassutta a Carrie Vaughnové. Slavné příběhy Divokých karet začínají, a pokud jste příznivci barvitých fantastických příběhů, rozhodně si je nenechte za žádnou cenu ujít…

Sorj Chalandon: Návrat do Killybegs
Přeložila Danuše Navrátilová, 298 Kč
Román oceněný Velkou cenou Francouzské akademie
Píše se prosinec 2006 a jedenaosmdesátiletý Tyrone Meehan, hrdina i zrádce, čeká na smrt. Netuší, kdy ani odkud udeří, ale jistojistě ví, že přijde, stejně jako to, že se tak stane v Killybegs, v jeho rodné vsi. Tam, kde ho otec učil nenávidět všechno anglické a odkud musela jeho rodina prchnout před bídou. Ale dřív, než zemře, chce Tyron vyprávět svou verzi příběhu: kruté dětsví v nepředstavitelné chudobě, život v Belfastu, na nějž padají německé bomby, zapojení do řad IRA, drastické zážitky z vězení, láska... to, jak se z obdivovaného bojovníka, uctívaného a milovaného rodinou i širokou komunitou, stane nenáviděný zrádce – a proč vlastně? V podmanivém románu, ve kterém se obratně prolíná hluboká intimita s politikou, křehkost s násilím, Sorj Chalandon na tuto bolestivou otázku hledá a nachází odpovědi: neexistuje buď dobrý, nebo špatný vlastenec, odboj není vždycky jen spravedlivý a oprávněný, nepřítel nemusí být stále nepřítelem; ale válka je vždycky špinavá a skuteční idealisté v ní nemají co pohledávat. Cesta k odpuštění by ale vždycky měla zůstat otevřená...
 Sorj Chalandon v tomto románu nevzdává hold jen severním Irům, kteří vedli neúprosnou válku za znovuzískání svobody a cti, ale i jednomu konkrétnímu, skutečnému člověku, svému příteli Denisi Donaldsonovi, jenž byl předobrazem hlavního hrdiny. Na rozdíl od románového Tyrona Mehhana, jenž mohl zestárnout a pak svůj příběh vyprávět těm, kteří by ho chtěli vyslechnout, reálný Denis Donaldson byl zavražděn, když mu bylo 55 let, 4 měsíce po svém vyzrazení.

argo 2


 
Lois Lowryová: Spočítej hvězdy
Přeložila Dominika Křesťanová, 198 Kč
 Další kniha světoznámé americké autorky, jejíž mnohonásobně vyznamenaný román Dárce (Argo, 2013) se dočkal také filmové podoby, zavede čtenáře do Dánska v době druhé světové války. Dvě kamarádky Annemarie a Ellen si zatím válku nijak neuvědomují, pociťují ji snad jen v tom, že už se v obchodech nedá koupit tolik věcí jako dřív, zvláště jejich oblíbených sladkostí. Válečné hrůzy však náhle a brutálně vtrhnou do jejich života, když Němci začnou v okupovaném Dánsku pronásledovat Židy. Ellen je totiž Židovka a ocitá se v ohrožení života. Annemariiny rodiče se rozhodnou malou kamarádku své dcery zachránit... Román strhujícím způsobem připomíná hrdinství dánských občanů, kteří zachránili přes 7000 židovských obyvatel království tím, že je převezli přes moře do neutrálního Švédska. Kniha získala prestižní cenu John Newbery Medal.

www.argo.cz
www.facebook.com/argo.cz?fref=ts

Jsem ráda, když mladí lidé nad mými knihami přemýšlí

Americká spisovatelka Lois Lowryová (1937) má schopnost psát o složitých věcech života tak, aby zaujala dospívající čtenáře. Po Dárci vychází teď 19. března její kniha o lidské statečnosti Spočítej hvězdy.
Jak jste se dostala k příběhu Dánska za II. světové války a jeho protinacistickému odboji?

Měla jsem blízkou přítelkyni, stejně starou jako já, která sice žila ve Spojených státech, ale vyrostla v Dánsku. Vyprávěla mi o tom, co se tam dělo v roce 1943. Nejspíš jsem o tom četla a učila jsem se o tom ve škole při hodinách dějepisu, ale nepamatovala jsem si to. Připadalo mi to jako úžasně silný a významný příběh lidské integrity a chtěla jsem ho vyprávět mladým lidem tak, aby mu rozuměli a aby si ho zapamatovali.

Vaše kniha je důležitá - ukazuje dospívajícím odvahu, statečnost rodičů, vlastně důležitost hrdinů, kteří se nedají zastrašit. Konkrétní pasáže o dánské, téměř celonárodní, záchraně Židů, dokonce ochrana jejich majetku a obydlí, aby vše našli v pořádku, až se zase vrátí z útěku před smrtí,  to vše zní u nás ve střední Evropě jako pohádka. Jaké jste na svojí knihu zaznamenala reakce?

Kniha se setkala na celém světě s úžasně pozitivním ohlasem. Děti jsou z ní nadšené – čtou ji kvůli příběhu, který je plný napětí a jsou v něm padouchové i hrdinové. Pak si ho ale zapamatují díky tomu, že jsou tam důležitější prvky – pravdivost a fakt, že skuteční lidé našli odvahu a zachovali se tak slušně. Učitelé knihu rádi používají při vyučování, protože se dobře hodí k vyvolání diskuse (stejně jako Dárce).

Píšete o důležitých a nesnadných lidských tématech, hlavně pro mládež, která vám, zdá se, dokáže rozumět. Jak si vysvětlujete svůj talent v téhle oblasti?

Myslím, že to dokážu díky tomu, že mám nesmírně jasné a osobní vzpomínky na vlastní dětství. Vím, jaký je to pocit být mladý. Dokážu se vlastníma očima podívat na věk deseti nebo třinácti let a cítit, co jsem cítila tenkrát.

argo 1

 

Ukázka:

Proč utíkáte?

„Kdo bude dřív tamhle na rohu, Ellen?“ Desetiletá Annemarie si nadhodila koženou brašnu naditouučebnicemi, aby jí na zádech lépe seděla. „Připravená?“ Podívala se na svou nejlepší kamarádku.
Ellen se ušklíbla. „Ne,“ odpověděla se smíchem. „Dobře víš, že tě neporazím. Nemám tak dlouhé nohy. Nemůžeme prostě jít, jako normální lidi?“ Podsaditá Ellen byla pravý opak vytáhlé Annemarie.
„Musíme trénovat na tu páteční atletickou soutěž. Tenhle tý¬den mezi holkama určitě vyhraju. Minulý týden jsem byla druhá, ale od té doby každý den trénuju. No tak, Ellen,“ žadonila Annemarie s očima upřenýma na nejbližší křižovatku s Kodaňskou ulicí. „Prosím.“
Ellen zaváhala, pak přikývla a posunula si tašku s učením na ramenou. „No tak jo. Připravená.“
„Teď!“ křikla Annemarie a obě se o závod rozběhly po chodníku. Za Annemarie vlály rozpuštěné světle plavé vlasy a Ellen poskakovaly po ramenou tmavé copy.
„Počkejte na mě,“ kňourala daleko za nimi malá Kirsti, ale děvčata ji neposlouchala.
Annemarie kamarádku rychle předběhla, ačkoli se jí při běhu rozvázala tkanička, a dál se hnala kolem obchůdků a kavárniček.
Ulice se jmenovala Østerbrogade a obě ji dobře znaly, jako ostatně celou tuhle část severovýchodní Kodaně. Annemarie se se smíchem vyhnula postarší paní v černém, která nesla v ruce nákupní síťovku. Mladá žena s dítětem v kočárku jí sama uhnula z cesty. Na křižovatku už zbýval jen kousíček.
Celá udýchaná doběhla na roh a zvedla hlavu. Smích ji rázem přešel. U srdce ji bodlo leknutím.
„Halt!“ zavelel voják přísným hlasem.
Tohle německé slovo znala a vždycky ji děsilo. Slyšela ho už mockrát, jen ještě nikdy neplatilo jí.
Ellen za jejími zády zpomalila a zastavila se. Vzadu se vlekla malá Kirsti, tvář trucovitě staženou, že na ni starší děvčata nepočkala.
Annemarie strnule hleděla před sebe. Byli dva. To znamená dvě přilby, dva páry studených očí, které se na ni podmračeně upíraly, a čtyři vysoké nablýskané holínky pevně rozkročené na chodníku mezi ní a cestou k domovu.
A znamenalo to také dvě pušky, které vojáci svírali v rukou. Ty pušky ji zaujaly ze všeho nejdřív. Teprve pak zvedla oči a podívala se na vojáka, který jí nařídil, aby zastavila.
„Proč utíkáte?“ zeptal se hrubým hlasem. Mluvil špatnou, lámanou dánštinou. Tři roky, pomyslela si Annemarie opovržlivě. Jsou v téhle zemi už tři roky, a přesto se nenaučili náš jazyk.
„Závodila jsem s kamarádkou,“ odpověděla zdvořile. „Ve škole máme každý pátek závody a já bych ráda vyhrála, tak jsem – „
 Ztichla a nechala větu nedokončenou. Nemluv tolik, napomenula se v duchu. Prostě jim odpověz a basta.
Ohlédla se za sebe. Ellen stála bez hnutí na chodníku jen pár kroků za ní. A za Ellen se pomalu, rozmrzele blížila k nároží Kirsti. Ve dveřích nedalekého krámku se objevila jakási žena a mlčky je sledovala.
Jeden z vojáků, ten vyšší, popošel blíž. Annemarie si vzpomněla, že právě jemu s Ellen potají přezdívají „Žirafa“, podle výšky a dlouhého krku, který mu čouhá z tuhého límce. Hlídkoval se svým kolegou vždycky na tomhle rohu.
Pažbou pušky jí šťouchl do brašny. Annemarie se zachvěla. „Co tam máš?“ zeptal se hlasitě. Jen koutkem oka zahlédla, jak se prodavačka nenápadně stáhla dovnitř krámu, aby nebyla na očích.
„Učebnice,“ odpověděla po pravdě.
„Učíš se dobře?“ zeptal se voják. Měla pocit, že se jí vysmívá.
„Ano.“
„Jak se jmenuješ?“
„Annemarie Johansenová.“
 „A tvoje kamarádka – taky se dobře učí?“ Díval se přes ni na Ellen, která stála na místě jako přibitá.
Annemarie se ohlédla a všimla si, že jindy růžolící Ellen je bledá jako stěna a tmavé oči má vytřeštěné.
Podívala se na vojáka a přikývla. „Líp než já,“ řekla.
„Jak se jmenuje?“
„Ellen.“
„A kdopak je tohle?“ zeptal se. Vedle Annemarie se znenadání objevila Kirsti a mračila se na celý svět.
„Moje mladší sestra.“ Natáhla k ní dlaň, ale paličatá Kirsti se jí nechytila a radši si vzdorovitě zapřela ruce o boky.
Voják natáhl paži a pohladil holčičku po krátkých zacuchaných kudrnách. Nehýbej se, Kirsti, poroučela jí Annemarie v duchu a doufala, že pětiletá sestřička tak či onak pochopí, jak se má chovat.
Ale Kirsti mávla rukou a vojákovu dlaň odstrčila. „Nech mě,“ ohradila se nahlas.
Oba vojáci se rozesmáli. Rychlou němčinou si vyměnili pár vět, kterým Annemarie nerozuměla.
„Je hezká, jako moje dcerka,“ poznamenal ten vyšší o něco přátelštějším tónem.
Annemarie se pokusila zdvořile usmát.
„Jděte domů, všechny. Jděte se učit. A neutíkejte. Vypadáte jako rošťáci, když utíkáte.“
Vojáci se k nim obrátili zády. Annemarie rychle chytila Kirsti za ruku dřív, než se holčička zmohla na odpor, a táhla ji za roh. V tu chvíli se vedle ní objevila také Ellen. S Kirsti mezi sebou spěšně, beze slova kráčely k velkému činžáku, kde obě rodiny bydlely.
Byly už skoro u domu, když Ellen zašeptala: „Já se tak bála!“
„Já taky,“ odpověděla Annemarie potichu.
Když zahýbaly ke vchodu, dívaly se obě dívky přímo před sebe, aby náhodou neupoutaly pozornost dalších dvou vojáků, kteří stáli s puškami i na tomhle nároží. Kirsti se prosmykla dveřmi před nimi a celá natěšená vykládala, že ve školce namalovala obrázek a nese ho ukázat mamince. Pro ni byli vojáci běžnou součástí ulice, stáli na každém rohu, co pamatovala, a nezajímali ji o nic víc než pouliční lampy.
„Řekneš o tom mámě?“ zeptala se Ellen, když s Annemarie stoupaly po schodech. „Já ne. Jen bych jí přidělávala starosti.“
„Já taky ne. Máma by mi nejspíš vyhubovala, že běhám po ulici.“
Ve druhém patře, kde Ellen bydlela, se spolu rozloučily a Annemarie pokračovala dál. V duchu si připravovala veselý úsměv, se kterým matku pozdraví, a vyprávění o písemce z pravopisu, která se jí povedla.
Ale nestihla to. Kirsti byla doma první.
„Strčil Annemarie do brašny puškou a pak mě chytil za vlasy!“ vykládala Kirsti, zatímco si v obýváku sundávala svetr. „Ale já se nebála. Annemarie ano, a Ellen taky. Ale já ne!“
Paní Johansenová rychle vstala ze židle u okna, kde do téhle chvíle seděla. A byla tu i paní Rosenová, Ellenina matka. Seděla proti ní a dávaly si kávu, jako skoro každé odpoledne. Samozřejmě to nebyla skutečná káva, ale obě matky nadále říkaly „dáme si kafíčko“. Od začátku nacistické okupace neměl v Kodani kávu nikdo, ani opravdový čaj. Obě ženy upíjely horkou vodu ochucenou bylinkami.
„Annemarie, cos e stalo? Co mi to Kirsti povídá?“ zeptala se paní Johansenová polekaně.
„Kde je Ellen?“ Také paní Rosenová byla vyděšená.
„Ellen šla domů. Nevěděla, že jste tady,“ vysvětlovala Annemarie. „Nedělejte si starosti. Nic se nestalo. Jen ti dva vojáci, co stávají na rohu Østerbrogade, určitě jste je taky viděly. Jeden je vysoký a má dlouhatánský krk, vypadá jako přitroublá žirafa.“ Pověděla matce a paní Rosenové, co se seběhlo, a dávala si záležet, aby to vyznělo jako legrační a nijak závažná historka. Ale obě se dál tvářily ustaraně.
„Praštila jsem ho přes ruku a okřikla jsem ho,“ oznámila jim Kirsti důležitě.
„To není pravda, mami,“ ujišťovala matku Annemarie. „Zase přehání, jako vždycky.“
Paní Johansenová popošla k oknu a vyhlédla na ulici. V jejich čtvrti panoval klid a všechno vypadalo jako obvykle: lidé zahýbali do obchodů a vycházeli ven, děti si hrály, na rohu hlídkovali vojáci.
Tiše se obrátila k Ellenině matce. „Nejspíš jsou podráždění z těch posledních odbojových akcí. Četla jsi v De frie Danske o těch bombách v Hillerødu a Nørrebro?“
Annemarie se tvářila, že je zabraná do vybalování učebnic, ale pozorně přitom poslouchala a věděla, o čem její matka mluví. De frie Danske – Svobodné Dánsko – byly ilegální noviny, které jim občas nosil Peter Neilsen, pečlivě ukryté mezi normálními knížkami a papíry, a které matka vždycky hned spálila, sotva si je s tatínkem přečetli. Annemarie ale slýchala, obvykle večer, jak si spolu o zprávách povídají: v novinách se psalo o protinacistických sabotážích, o nastražených bombách, které vybuchovaly v továrnách na výrobu válečného materiálu, a o ničení železničních tratí, aby se po nich nedaly hotové výrobky přepravovat.
Věděla také, co je odboj. Tatínek jí to vysvětlil, když to slovo někde zaslechla a zeptala se ho, co znamená. V odboji působili Dánové – nikdo nevěděl, kdo přesně, protože to se pochopitelně přísně tajilo –, kteří se snažili nacistům všemi možnými způsoby škodit. Ničili německé náklaďáky a auta, vyhazovali do vzduchu jejich továrny. Byli ohromně stateční. Někdy je Němci chytili a zabili.
„Musím si jít promluvit s Ellen,“ řekla paní Rosenová cestou ke dveřím. „Zítra jděte do školy jinou cestou, ano? Slib mi to, Annemarie. Ellen mi to taky musí slíbit.“
„Jak si přejete, paní Rosenová, ale není to jedno? Němečtí vojáci jsou na každém rohu.“
„Budou si pamatovat, jak vypadáte,“ vysvětlila jí paní Roseno¬vá, než vyšla do chodby. „Je důležité vždycky splývat s davem. Nijak se neodlišovat. Člověk se má mít na pozoru a nedat jim důvod, aby si ho zapamatovali.“ Zmizela v chodbě a zavřela za sebou dveře.
 „Když má takovou hezkou dcerušku, proč se k ní jako správný otec nevrátí?“ zabručela paní Johansenová a pohladila Kirsti po tváři. „Proč se nevrátí do vlastní země?“
„Máme něco k jídlu, mami?“ zeptala se Annemarie, aby matku přivedla na jiné myšlenky.
„Vezmi si chleba. A dej kousek taky sestřičce.“
„S máslem?“ zeptala se Kirsti s nadějí.
„Bez másla,“ odpověděla matka. „Dobře to víš.“
Annemarie zamířila do kuchyně pro chleba a Kirsti si povzdechla. „Já bych si dala piškotový košíček.“
Matka se rozesmála. „Na tak malou žabku máš paměť jako slon,“ řekla dcerce. „Máslo a cukr na piškot nemáme už hodně dlouho. Přinejmenším rok.“
„A kdy ty košíčky zase budou?“
„Až skončí válka,“ odpověděla paní Johansenová. Vyhlédla z okna na roh, kde stáli vojáci; dvě netečné tváře pod kovovou přilbou. „Až vojáci odtáhnou.“


Sorj Chalandon: Návrat do Killybegs
Vydává Argo, 276 stran, doporučená cena 298 Kč. Přeložila Danuše Navrátilová.

Když mě otec bil, křičel anglicky, jako by do tohohle nechtěl zatahovat náš jazyk. Mlátil mě se zkřivenými ústy, řval vojácká slova. Když mě bil, už to nebyl můj otec, jen Patraig Meehan. Huba zjizvená válkou, pohled jako led, Meehan krutý vítr. Lidé se mu vyhýbali a přecházeli na protější chodník. Když se otec opil, bušil do země, rval vzduch, sekal slova. Kdykoli vešel do ložnice, noc se lekla. Nezapálil svíčku. Funěl jako staré hovado
a já jsem čekal na jeho pěsti.
Když se otec opil, roztahoval se po celém Irsku, jako to dělal náš nepřítel. Kamkoli přišel, choval se nepřátelsky. Pod střechou našeho domu, na jeho prahu, na killybegských cestách, na vřesovištích, na okraji lesa, ve dne v noci. Ovládl všechen prostor drsnými pohyby. Bylo ho vidět z dálky. Bylo ho slyšet z dálky. Vrávoral ve větách i v posuňcích. U Mullina, v naši vesnické hospodě, se sesmekl z barové stoličky, obcházel stoly a bouchal dlaněmi mezi sklenicemi.
Tak odpovídal, když s něčím nesouhlasil. Beze slova, s pivem na prstech a v pohledu. Ostatní mlčeli, kšiltovky stažené do čela, oči odvrácené. On se pak narovnal, vyzývavě přehlédl sál, ruce zkřížené. Čekal na odpověď. Když se otec opil, šel z něho strach.
Jednou, cestou do přístavu, uhodil pěstí Jiřího, osla starého McGarrigla. Uhlíř zvíře pojmenoval po anglickém králi, aby ho mohl kopat do zadku. Byl jsem u toho, doprovázel jsem otce. Šel rozháraným krokem, potácel se ranní opilostí a já cupital za ním. Starý McGarrigle se plahočil na nároží proti kostelu. Tahal nehybného soumara, jednu ruku na sedle, druhou na ohlávce, a hrozil mu všemi svatými. Otec se zastavil. Chvíli se díval na starce, na vzepřeného osla, na bezradnost jednoho, na svéhlavost druhého, a přešel na druhou stranu ulice. Odstrčil McGarrigla, postavil se proti oslovi, zlostně mu vynadal, jako by mluvil s anglickým panovníkem. Zeptal se ho, jestli ví, kdo je to Patraig Meehan. Jestli si dovede vůbec představit, komu vzdoruje. Sklonil se k němu, čelo na čelo, pouštěl hrůzu, čekal
na jeho reakci, na nějaký pohyb, na kapitulaci. A pak ho praštil, uštědřil mu ukrutnou ránu mezi oči a nozdry. Jiří se zapotácel, svalil se na bok a z vozíku se vysypalo kamenné uhlí.
„Eirinn go Brach!“ vykřikl otec.
A pak mě zatáhl za paži.
„Mluvit gaelsky znamená vzdorovat,“ dodal šeptem.
A šli jsme dál svou cestou.
*
Když jsem byl malý, matka mě posílala pro otce k Mullinovi. Byla tma. Bal jsem se jít dovnitř. Chodil jsem sem a tam před temnými dveřmi hospody a jejími okny se zataženými závěsy. Počkal jsem, až někdo vyjde, a vklouzl jsem do pachu pivní hořkosti, potu, provlhlých kabátů a studeného tabáku. „Pate? Řek bych, že je čas k večeři,“ smáli se otcovi přátelé.
Otec mě tajně bil, ale když jsem vcházel do jeho světa, vítal mě s otevřenou náručí. Bylo mi sedm let. Klopil jsem hlavu. Stál jsem vedle výčepního pultu, než dozpíval. Se zavřenýma očima a rukou na srdci oplakával roztrženou vlast, naše mrtvé hrdiny a prohranou válku a prosil bájné předky, vzbouřence z roku 1916, pochmurný průvod našich i dřívějších poražených, vůdce gaelskych kmenů a taky svatého Patrika se zakroucenou berlou, aby nám pomohli vyhnat anglické zmije. Vzhlížel jsem k němu. Poslouchal jsem ho. Vnímal jsem mlčení ostatních a byl jsem na něho pyšný. Navzdory všemu. Byl jsem pyšný na Pata
Meehana, byl jsem pyšný na takového otce, přestože mi dělal na zádech jelita a rval vlasy po hrstech. Když opěvoval naši zemi, hlavy se zvedaly a oči plnily slzami. Než se z otce stal zlý člověk, býval irským básníkem, a lidé mě vítali jako jeho syna. Sotva jsem překročil práh hospody, dostalo se mi vřelého přijetí. Plácáni po zádech, štulce, mrkání jako na sobě rovného, třebaže jsem byl jen kluk. Pokaždé mi někdo dovolil, abych smočil rty v temně okrové pěně jeho piva. Odtud prameni moje hořkost. A já jsem ochutnával. Pil jsem ten nápoj umíchaný ze země a z krve, ten černý a hustý mok, z nějž se stane moje aqua vitae.
„Pijeme svoji půdu. Už nejsme lidi. Jsme stromy,“ zpíval otec, když byl šťastný.
Ostatní odcházeli z hospody jen tak, položili sklenici, nasadili kšiltovku a šli. Ale on ne. Než vyšel ze dveří, vždycky odvyprávěl nějaký příběh. Ještě jednou upoutal pozornost. Vstal, oblékl si kabát.
Pak jsme se vraceli domů, on a já. On vrávoral, já jsem si myslel, že ho podpírám. Ukazoval na měsíc, na jeho svit na cestě.
„To je světlo mrtvých,“ říkal.
V měsíčním svitu jsme i my vypadali jako přízraky. Jedné mlhavé noci mě vzal za rameno. Před rozvlněným oparem mi slíbil, že po životě bude takové všechno, klidné a krásné. Přísahal mi, že pak už se nebudu muset ničeho bát. Když jsme míjeli ceduli se škrtnutým NA CEALLA BEAGA, oznamující konec naší vesnice, ujistil mě, že v ráji se mluví gaelsky. A že déšť je tam tak jemný jako dnes večer, ale že je vlahý a chutná po medu. A smál se. A ohrnul mi límec na kabátě, aby mě ochránil před zimou.
Jednou mě dokonce cestou z hospody vzal za ruku. Zabolelo mě u srdce. Věděl jsem, že jeho ruka se zase sevře v pěst, že její měkkost brzy ztvrdne v kov. Za hodinu nebo zítra, a já
nebudu vědět proč. Ze zlomyslnosti, z pýchy, ze zlosti, ze zvyku. Byl jsem vězněm otcovy ruky. Ale té noci, s prsty zapletenými do těch jeho, jsem se těšil z jeho vřelosti.

Divoké karty. Editor George R. R. Martin.
Vydává Argo, 440 stran, 398 Kč. Přeložil kolektiv překladatelů.

argo 3


Spáč
Roger Zelazny
I. Dlouhá procházka domů
KDYŽ MU BYLO čtrnáct let, spánek se stal jeho nepřítelem, temným a dusivým, kterého se naučil hrozit tak, jako se jiní hrozí smrti. Nicméně to nebyla neuróza v žádné ze svých záhadnějších forem. V neuróze se obvykle najdou iracionální prvky, zatímco jeho strach vycházel z konkrétní příčiny a ubíral se po trase logické jako geometrický teorém.
Ne že by v jeho životě žádná iracionalita nebyla. Právě naopak. Jenže to byl následek jeho stavu, ne jeho příčina. Alespoň tak si to později říkal. Jednoduše řečeno spánek byl jeho prokletím, jeho trestem. Byl to jeho pekelný splátkový kalendář.
Croyd Crenson dokončil osm ročníků školy a přes devátý se už nedostal. Rozhodně to nebylo jeho vinou. Nebyl sice ve třídě mezi nejlepšími, ale na opačném konci také ne.
Byl to průměrný kluk s průměrnou postavou, pihovatým obličejem, modrýma očima a rovnými hnědými vlasy. Rád si s kamarády hrával na vojáky, ale jen než ta opravdová válka skončila; pak si stále častěji hrál na policajty a lupiče. Dokud válka trvala, čekal – ne zrovna trpělivě – na svou šanci stát se stíhacím esem, být Stíhač; po válce už ve hře na poldy a lupiče dělal zpravidla lupiče.
Začal chodit do deváté, ale jako mnoho jiných nedokončil ani první měsíc: září 1946...

„Na co se to díváš?“
Vzpomínal si na otázku slečny Marstonové, ale už ne na její výraz, protože z té podívané oči nespustil. Nebylo nezvyklé, když děti v jeho třídě začínaly stále častěji vyhlížet z okna, jen co se přiblížila třetí hodina. Ovšem nezvyklé bylo, aby se hned a svižně neobrátily, když je pedagog oslovil, a při čekání na zazvonění a následný odchod ze školy nepředstíraly poslední záchvat pozornosti.
Místo toho odpověděl: „Na vzducholodě.“
Protože se další tři chlapci a dvě dívky, kteří měli rovněž dobrý výhled, dívali stejným směrem, ve slečně Marstonové to vzbudilo zvědavost, a tak došla k oknu. Tam se zastavila a zadívala se.
Byly docela vysoko – a vypadalo to, že jich je pět nebo šest – takoví prckové až na konci
uličky mezi mraky, a pohybovaly se, jako kdyby byly spojené dohromady. A nedaleko letadlo, které se k nim rychle blížilo. V hlavu mu naskočily ještě stále čerstvé vzpomínky na poblikávající černobílé filmové týdeníky. Opravdu to vypadalo, jako by letoun na ty stříbrné střevle útočil.
Slečna Marstonová se nějakou dobu dívala a pak se odvrátila.
„To nic, žáci,“ začala. „Bude to jen...“
A pak se rozezněly sirény. Slečna Marstonová nevolky pocítila, jak se ji ramena zvedají
a svírají.
„Nálet!“ zavolala holka jménem Charlotte, která seděla v první řadě.
„To teda ne,“ blýskl rovnátky Jimmy Walker. „Ty už teďka nejsou. Válka skončila.“
„Já vím, jakej to byl zvuk,“ trvala na svém Charlotte. „Pokaždý bylo zatmění a...“
„Jenomže už není válka,“ oponoval Bobby Tremson.
„To stačí žáci,“ klidnila je slečna Marstonová. „Třeba je to jen zkouška sirén.“
Jenže pak se ohlédla po oknu a ještě než ji vysoký útes mračen zahradil výhled na vzdušný souboj, uviděla na nebi drobný záblesk ohně.
„Zůstaňte na místech,“ nakázala jim najednou, protože několik dětí vstalo a hrnulo se k oknům. „Zajdu do sborovny zjistit, co se duje a jestli to není nějaký neohlášený cvičný poplach. Hned jsem zpátky. Můžete si povídat, když to bude potichu.“
Odporoučela se a práskla za sebou dveřmi. Croyd se dál díval na clonu z mraků a čekal, kdy se zase rozestoupí.
„To bude Stíhač,“ řekl Bobbymu Tremsonovi přes uličku.
„Ale houby,“ odsekl Bobby. „Co by tady dělal? Je po válce.“
„Je to tryskáč. Viděl jsem ho v týdeníku a vím, jak lítá. A on má ten nejlepší.“
„Jenom si vymejšlíš,“ křikla Liza přes celou třídu.
Croyd pokrčil rameny.
„Tam nahoře je nějakej zlosyn a on s ním bojuje,“ prohlásil. „Viděl jsem plameny. Střílejí po sobě.“
Sirény dál kvílely. Z ulice k nim dolehlo skřípání brzd a po něm krátké zahoukání klaksonu a tupý zvuk nárazu.
„Bouračka!“ vybafl Bobby – a to už všichni vstávali a hrnuli se k oknu.
Croyd se také zvedl, protože nechtěl, aby mu zahradili výhled; a protože byl blízko, našel si výhodné místo. Jenže se nedíval dolů na nehodu, ale dál upíral zraky nahoru.
„Srolovanej kufr,“ hlásil Joe Sarzanno.
„CoIe?“ nechápala nějaká holka.
Croyd teď už slyšel z dálky dunění. Letadlo vidět nebylo.
„Co to je, tyhle zvuky?“ zajímal se Bobby.
„Protiletadlový kanony,“ vysvětlil Croyd.
„Seš padlej na hlavu?“
„Nevím, co tam nahoře je, ale snažej se to sestřelit.“
„Nojo. Jasně. Úplně jak ve filmu.“
Mraky se zase začaly stahovat. Ale přesto měl Croyd dojem, že ještě jednou a letmo zahlédl tryskáč, jak se řítí po kolizní dráze ke vzducholodím. Ale než se stačil ujistit, že tomu tak opravdu je, mraky už mu zabránily ve výhledu.
„Sakra!“ vyrazil. „Sejmi je, Stíhači!“
Bobby se zasmál a Croyd do něj pořádně strčil.
„Hele, nestrkej, jo!“
Croyd se k němu otočil, ale nezdálo se, že by to Bobby chtěl hrotit. Zase už se díval z okna a někam ukazoval.
„Proč všichni utíkaj?“
„Nevím.“
„Kvůli té bouračce?“
„Kdepak.“
„Koukněte! Támhle je další!“
Zpoza rohu prudce vyjel modrý studebaker, zakličkoval kolem dvou stojících vozů, ale pak třískl do fordky jedoucí v protisměru. Oba vozy se zastavily natočené šikmo přes ulici. Další auta brzdila a zastavovala, aby do nich nevrazila. Začalo troubit několik klaksonů. Tlumené zvuky protiletecké palby se přes kvílení sirén ozývaly dál. Lidé teď pobíhali po ulicích, ani se nezastavovali a o bouračky se ani trochu nestarali.
„Myslíte, že zase začala válka?“ nadhodila Charlotte.
„Nevím,“ ozval se Leo.
Do ostatních zvuků se najednou vmísila policejní houkačka.
„Týjo!“ ozval se Bobby. „A tamhle je další!“
Než to stačil doříct, nějaký pontiac vrazil zezadu do jednoho z nehybných vozů. Tři páry lidí z aut už byly venku a hádaly se; jeden pár se vztekal, druhé dva prostě jen mluvily a občas ukázaly nahoru. Za chvilku se ale všichni sebrali a spěchali po ulici pryč.
„Tohle není žádné cvičení,“ uvažoval Joe.
„Já vím,“ přikývl Croyd a upíral oči do míst, kde jeden mrak zrůžověl od záře, kterou clonil. „Myslím, že se stalo něco vážně špatnýho.“ Odstoupil od okna.
„Jdu hned teď domů,“ oznámil.
„Budeš mít průšvih,“ upozornila ho Charlotte.
Kradmo se podíval na hodiny.
„Vsadím se, že než se úča vrátí, tak zazvoní,“ odpověděl. „A když nevypadnem hned, mam dojem, že při tom kdovíčem, co se venku děje, nás už pak nepustěj – a já domů chci.“
Sebral se a šel ke dveřím.
„Já jdu taky,“ přidal se Joe.
„Budete mít průšvih oba.“

Vyrazili po chodbu. Když se blížili ke dveřím, z chodby k nim dolehl dospělý hlas, mužský hlas: „Hej, vy dva! Vraťte se!“
Croyd se rozběhl, ramenem rozrazil veliké zelené lítačky a upaloval dál. Joe pádil ze schodů jen o krok za ním. Ulice už byla plná stojících aut, v obou směrech a jak daleko dohlédl. Lidé stáli na střechách a byli ve všech oknech a většinou se dívali nahoru.
Doběhl na chodník a vzal to doprava. Bydlel šest ulic na jih odsud, v hloučku řadových domků netypickém pro jejich čtvrť. Joe s ním měl do půlky stejnou cestu, pak se musí obrátit na východ.
Než se ale dostali na roh ulice, zastavil je proud lidi valící se z boční ulice doprava, který jim zablokoval pěší trasu, protože někteří mířili na sever a jiní na jih. Kluci uslyšeli zepředu nadávky a zvuky rvačky.
Joe natáhl ruku a zatahal nějakého pána za rukáv. Muž se mu nejdřív vyškubl, ale pak se podíval dolů.
„Co se děje?“ zahulákal Joe.
„Nějaká bomba,“ odpověděl pán. „Stíhač se pokusil zastavit ty, co s ní přiletěli. Myslím, že všichni vyletěli do povětří. Ta věc může každou chvíli vybuchnout. Možná je to atomovka.“
„Kde to spadlo?“ řval Croyd.
Pán ukázal k severozápadu. „Támhle.“
A pak se vytratil, protože v davu zahlídl mezeru a vecpal se do ni.
„Hele, Croyde, můžeme se dostat na druhou stranu ulice, když přelezeme támhletomu autu přes kapotu,“ navrhl Joe.
Croyd přikývl a vylezl za kamarádem na ještě teplou kapotu šedého dodge. Šofér jim vynadal, ale dveře nemohl otevřít kvůli okolní tlačenici a ty na stranu u spolujezdce se daly otevřít jen na škvírku, než narazily do blatníku vedle stojícího taxíka. Oni taxík obešli a přešli přes střed křižovatky, jen ještě museli přelézt další dvě auta.
V půlce cesty kolem dalšího bloku domů už pohybující se dav slábl a vypadalo to, že je před nimi rozlehlý volný prostor. Tryskem se k němu rozběhli, ale pak se najednou zarazili.
Na dlažbě ležel nějaký muž. Měl křeče. Hlava a ruce mu strašlivě otekly a byly sytě rudé, skoro nachové. A zrovna ve chvíli, kdy si ho všimli, se mu z nosu a z úst začala hrnout krev; tekla v čůrcích i z uši, prýštila z očí a kolem nehtů.
„Panenko Marja!“ vydechl Joe, pokřižoval se a couvl. „Co se mu stalo?“
„Nevím,“ odpověděl Croyd. „Nechoď moc blízko. Radši to zas přelezeme přes nějaký auta.“
Zabralo jim deset minut, než se dostali na další roh. Někde po cestě jim došlo, že palba už dávno utichla, ale zato sirény protivzdušné obrany, policejní houkačky a klaksony aut dělají rámus pořád.
„Cítím kouř,“ oznámil Croyd.
„Já taky. Ale jestli někde hoří, žádný hasiči se k tomu nedostanou.“
„Klidně by mohlo vyhořet celý město, sakra.“
„Třeba to všude není jako tady.“
„Si piš, že je.“
Plahočili se dál, ale dostali se do tlačenice, která je zahnala za roh.
„Tudy to nepůjde!“ zařval Croyd.
Ale bylo to jedno, protože za pár vteřin se okolní masa musela zastavit.
„Myslíš, že se dokážeme proplazit na ulici a zas to vzít přes auta?“ zeptal se Joe.
„Za pokus to stojí.“
Dokázali to. Jenže tentokrát se prodírali zpátky na roh ulice pomaleji, protože po stejné trase to vzali i další lidé. Croyd potom přes jedno čelní sklo auta uviděl ještěří obličej a šupinaté ruce svírající volant urvaný z hřídele; řidič se pomalu sunul na bok. Raději uhnul pohledem a uviděl za budovami na severovýchodě zvětšující se věž z dýmu.
Když se dostali na roh, nebylo jak z aut slézt. Lidi stáli hustě nahloučení a kymáceli se. Občas se ozval výkřik. Bylo mu do pláče, ale věděl, že tím si nepomůže. Zaťal zuby a rozklepal se.
„Co budeme dělat?“ křikl na Joea.
„No, řek bych, že kdybysme tu ztvrdli přes noc, můžeme rozbít nějakýmu prázdnýmu autu okno a přespat v něm.“
„Já chci domů!“
„Já taky. Zkusíme to znovu, uvidíme, jak daleko se dostanem.“
Skoro hodinu se po kouscích šinuli po ulici, ale dostali se jen o jeden blok domů dál. Když lezli po střechách aut, šoféři řvali a bušili do oken. Jiná auta byla prázdná. A v některých byly věci, na které se raději ani nedívali. Pěší provoz na chodníku teď vypadal nebezpečně. Dav se sunul rychle a hlučně, vypukaly krátké rvačky, hodně lidí křičelo a na zemi ležela spousta těl, která dav odstrkal ke stěnám domů nebo shodil z obrubníku na vozovku mezi auta. Když přestaly ječet sirény, lidé na pár vteřin zaváhali a zmlkli. Nato se ozval nějaký hlas z megafonu. Jenže z moc velké dálky. Nešlo rozpoznat slova, snad kromě „mosty“. Zase zavládla panika.
Uviděl, jak z domu o kus dál na protější stranu ulice vypadla nějaká žena, ale než dopadla na chodník, uhnul očima. Ve vzduchu byl pořád cítit kouř, ale zatím nebyl nikde poblíž vidět žádný oheň. Všiml si, že vepředu se dav zastavil a couvl, protože uprostřed něj někdo – ani nepoznal, jestli žena nebo muž – vzplanul. Croyd vklouzl na ulici, do mezery mezi dvěma auty, a čekal, až se k němu dostane kamarád.
„Joe, já jsem posranej strachy,“ přiznal se. „Možná bysme si měli prostě zalízt pod nějaký auto a počkat, až to skončí.“
„Taky jsem na to myslel,“ přikývl Joe. „Ale co když z těch baraků, co hořej, něco spadne na auto a zapálí ho taky?“
„A co jako?“
„Když chytne i nádrž, tak to všechno okolo odpálí jako petardy.“
„Ježíši!“
„Musíme dál. Můžeš k nám, jestli to bude vypadat jednodušší.“
Croyd uviděl nějakého muže, jak se začíná divně pohybovat, jako by tancoval, a rve ze sebe oblečení. Pak se začal měnit. Někdo o kus dál na ulici začal ječet. Uslyšeli, jak se tříští sklo.
V příští půlhodině dav na chodníku prořídl natolik, že by se dal za jiných okolností brát jako normální. Vypadalo to, že lidé se buď dostali, kam se dostat chtěli, anebo se shlukli zase v jiné části města. A ti, kdo tudy chodili teď, kličkovali mezi mrtvolami. Zpoza oken mizely tváře. Na střechách neviděli živáčka. Klaksony se už ozývaly jen sporadicky. Na rohu se kluci zastavili. Od chvíle, kdy odešli ze školy, ušli jen tři bloky a dostali se na druhou stranu ulice.
„Tady bysme se měli rozdělit,“ řekl Joe. „Chceš jít se mnou, anebo jdeš dál?“
Croyd se zadíval na ulici.
„Už to vypadá líp. Myslím, že to zmáknu.“
„Tak se zatím měj.“
„Jo.“
Joe odspěchal doleva. Croyd se za ním chvilku díval a pak zase vykročil. Daleko vepředu vyběhl s řevem z domovních dveří nějaký muž. Jako by se zvětšoval, sunul se doprostřed ulice a jeho pohyby byly nepravidelnější. Potom vybuchl. Croyd se přitiskl zády k cihlové stěně po levé straně, srdce mu bušilo, poulil oči, ale žádný další rozruch už nenastal. Znovu uslyšel megafon, odněkud ze západu, a tentokrát bylo slovům rozumět líp:
„... Mosty jsou uzavřené pro vozidla i pro pěší. Nepokoušejte se přejít po mostech. Vraťte se do domovů. Mosty jsou uzavřené...“
Znovu vyrazil. Někde na východu kvílela siréna. Nízko po nebi přiletělo letadlo. Nalevo od něj leželo v domovních dveřích bezvladné, schoulené tělo; uhnul pohledem a přidal do kroku. Přes ulici uviděl dům, ale když hledal očima plameny, zjistil, že se kouří z těla nějaké ženy sedící s hlavou v dlaních na zápraží. Jako by se před jeho zraky smrskávala – a pak spadla nalevo a zařinčelo to. Sevřel pěsti a šel dál.
Z vedlejší ulice vyjel na roh před ním vojenský náklaďák. Rozběhl se k němu. Ze strany spolujezdce se po něm otočila tvář pod přilbou.
„Proč seš venku, mladej?“
„Jdu domů,“ odpověděl.
„A to je kde?“
Ukázal dopředu.
„Dvě ulice.“
„Běž rovnou domů,“ poručil mu muž.
„Co se děje?“
„Je stanné právo. Všichni musí dovnitř, A nejlepší bude mít taky zavřený okna.“
„Proč?“
„Nejspíš tu vybuchla nějaká bakteriologická bomba. Nikdo to neví jistě.“
„A to byl Stíhač, ten, jak...?“
„Stíhač je po smrti. Snažil se jim v tom zabránit.“
Croydovi najednou vyhrkly slzy.
„Běž rovnou domů.“
Náklaďák projel ulici a pokračoval k západu. Croyd přeběhl přes vozovku a zpomalil až na chodníku. Začal se třást. Najednou si uvědomil, jak ho bolí kolena, která si podrápal při přelézání aut. Promnul si oči. Byla mu strašná zima. Zastavil se uprosřed dalšího bloku a párkrát zazíval. Unavený, je tak neskutečně unavený. Zase vykročil. Nepamatoval si, že by měl někdy takhle těžké nohy.
Znovu se zastavil pod jedním stromem. Shora se ozvalo zaskučení.
Až když zvedl hlavu, došlo mu, že to není strom. Bylo to vysoké a hnědé a zakořeněné a hubené, ale skoro nahoře to mělo děsně protáhlou lidskou tvář, a právě odtud se ozvalo zaskučení. Než se stačil odporoučet, jedna končetina mu škubla ramenem, ale ta věc byla slabá a on se několika dalšími kroky dostal z jejího dosahu. Začal kňourat. Připadalo mu, že roh je hrozně daleko, a pak ještě jeden blok domů...
Teď už zíval dlouze a nemohl se tomu ubránit – a proměněný svět ztratil schopnost ho překvapovat. Co na tom, že si nějaký muž poletuje bez přístroje? Nebo že se tam vpravo ve škarpě leskne louže s lidskou tváří? Mrtvol je tu tolik... Převrácené auto... Hromádka popela... Visící telefonní dráty... Doplahočil se na roh. Opřel se o kandelábr, pak pomalu sklouzl na zem a seděl opřený zády o sloup.
Nejraději by zavřel oči. Ale to je hloupost. Bydlí jen kousek odsud.
Ještě kousek cesty a může usnout ve vlastní posteli.
Chytil se kandelábru a vytáhl se na nohy. Ještě jedna křižovatka...
Dostal se do jejich ulice, ale viděl rozmazaně. Už jen kousek. Už vidí dveře...
Uslyšel klouzavé, škrábavé zvuky otevírajícího se okna, uslyšel, jak na něj shora někdo volá jménem. Zvedl hlavu. Byla to Ellen, ta holčička od sousedů, dívala se na něj shora.
„Moc mu mrzí, že tvůj táta umřel,“ křikla.
Bylo mu do breku, ale nešlo to. Zívání mu sebralo všechnu silu.
Opřel se o dveře jejich domu a zazvonil. Kapsa s klíčem mu připadala tak strašlivě daleko...
Když jeho bratr Carl otevřel, svalil se a zjistil, že není schopen vstát.
„Jsem hrozně unavenej,“ řekl bratrovi a zavřel oči.


 
Banner

Přihlášení



Anketa


Partneři

Hledat

Příběhy Elišky, Vítka a Čenišky (4)

Z archivu...

Čtěte také...

Fin Mcleod potřetí

Sachove figurky 200Trilogie Petra Maye je kompletní. Po Skále a Muži z ostrova Lewis celý jeho osobní příběh vrcholí v Šachových figurkách. Opět je před námi stejné schéma jako v předchozích knihách – Fin, ač už není u policie, se snaží rozlousknout ...


Literatura

Knihy jsou nesmrtelné aneb Anne Holtová: Smrt démona

dem 200V nakladatelství Jota vyšel napínavý detektivní příběh Smrt démona od norské autorky Anne Holtové, která knihu vydala už roku 1995. Podařilo se i po letech zachovat aktuálnost a akutnost vyprávění?

...

Divadlo

Slam poetry exhibice vol.8

slam poetry report200První letošní pražská exhibice se uskutečnila ve čtvrtek 7. února, již tradičně v Rock Café. Osm slamerů, finálový rozstřel a značně vypjaté emoce. Letošní start do soubojů básníků se rozhodně povedl, vydali ale...

Film

Holub seděl na větvi a rozmýšlel o životě

holubMožno si myslíte, že už ste videli svoj najabsurdnejší film, ale tento snímok dokáže vyvrátiť celý zmysel absurdity.

...