Banner

Maturitní ples s hořkou příchutí

Email Tisk

svetlovetme 200O knize Najít světlo ve tmě jsem se dozvěděla na jednom semináři tvůrčího psaní, který vedla Michelle Losekoot. Naproti mně seděla usměvavá blondýnka s růžovým pruhem ve vlasech a vypadala, že je fakt v pohodě. Potom, když jsme se jeden po druhém představovali a měli se podělit o motivaci, proč jsme dorazili na kurz, přišla řada i na ni…“Jmenuji se Simona Vlková, moje dcera zemřela na maturitním plese a já o tom píšu knihu, protože bych to chtěla uvést na pravou míru…“

 

Zhruba tak nějak se nám Simona představila a já zůstala jak opařená. Už v té chvíli měla můj obdiv, jak to zvládá. Také mám dceru a živě jsem si vybavila, jak si svůj maturiťák užívala. Pro Simonu a její rodinu se velké těšení a radost změnily v tragédii a smutek. Jak to zvládají doopravdy? Nejen o tom je „Barči knížka“.

Smrt dítěte je pro rodiče bezesporu tím nejtěžším obdobím v jejich životě. V tomto případě se navíc objevilo podezření, že za tím vším stojí drogy a tak rodina musela čelit i velkému tlaku veřejnosti a médií. Simona Vlková se v knize otevřeně zpovídá ze svých pocitů a popisuje martýrium, které musela podstoupit za cílem očistit svou dceru. Úvod knihy je rekapitulací posledních okamžiků před tím, než se den D změnil v noční můru. Následují záznamy ze dnů těsně poté, mapující vývoj situace, kdy se všichni museli postupně vyrovnávat se ztrátou blízké osoby. Dny, týdny, měsíce – někdy je líp, jindy hůř. Pomáhají přátelé, rodina, ale nakonec si stejně musí člověk nějak pomoci sám, vyhrabat se z depresí a najít motivaci žít dál. Simona Vlková zvolila metodu, odpovídající jejímu naturelu – živelně se ze všeho vypsat, vykomunikovat. (více ZDE )

Svetlovetme1

Původní myšlenka individuální výpovědi se rozrostla o příběhy dalších lidí, kteří si prošli podobnou zkušeností. I díky tomu dostává čtenář šanci uvědomit si, jak absurdní jsou některá zažitá společenská pravidla a jak nevhodně se občas přistupuje k pozůstalým. Už jen samotná fráze ze smutečních obřadů „upřímnou soustrast“ nebo ono pověstné povzbuzení „drž se“! Vnímáte také tu trapnost? Výstižně to autorka shrnula v jedné z kapitol:

„Okolí za to taky nemůže, nikdo nás nenaučil, jak se máme chovat. Slova: Drž se! – jsou ta nejhorší, co znám. Čeho se mám držet? Tyče, židle, stolu, urny? Sebe? Sebe neexistuje, sebe si šlo svou vlastní cestou a chce sebe potkat. Možná. Taky možná, už sebe nechce vidět, to se totiž ještě neví.

Píšu tyto vzpomínky v červenci 2014, rok a kousek po odchodu Báry. Nejzvláštnější na té situaci je, že vycházíte po otřesu lidem vstříc. Lidem, které jste dlouho neviděli, s nimiž jste nemluvili, nechtěli je vidět. Učíte je, že na vás můžou mluvit, že se vás mohou zeptat, jak vám je. Že se můžou zeptat na úplně obyčejnou věc. Musíte okolo sebe to tabu rozehnat. A musíte to být vy. Pamatuju si, že nejhorší jsou jen pohledy, které vědí a mlčí. Nejsme nakažlivé, tohle se opravdu chytnout nedá. Potřebujeme mluvit a poslouchat, začínají nás zajímat příběhy ostatních. To je lepší, pokud ostatní mluví, můžeme mlčet, ale být součástí. Pokud vám někdo odejde, nemáte lepru.

Ale ten čas, co se nereálně vleče a reálně žije, je úplně jiný, než ten čas, který si žijete v sobě. Podle reálného času byste se po třech měsících mohli oklepat a žít dál. Opak je pravdou, začíná vám docházet, že vaše milovaná bytost opravdu nepřijde. A začíná to být stav, kdy si uvědomujete, že je to nevratné. První tři měsíce mě moje vlastní tělo chránilo, utvořilo mi bublinu, která si nic neuvědomovala. Teprve potom to přišlo a smetlo mě to. Smetlo mě to, když o tom okolí nevědělo.“


Autorčina snaha má dokonce další přesah. I díky ní bylo iniciováno setkání dvou žen, které přišly o dítě.  V červnu 2015 se v divadle Mana diskutovalo o tom, jak se podobné situace řeší u nás a jak v Dánsku. Simona Vlková má dar, strhnout lidi kolem sebe k tomu, aby dali průchod svým emocím, dokáže si najít čas a energii nejen k uskutečnění své vize, ale i na to, aby spoustu lidí vyslechla a pomohla jim objevit směr, kde mohou Najít světlo ve tmě.

Svetlovetme

Kniha je plná vkusných doprovodných ilustrací. Text je někdy poněkud zmatený, v některých pasážích jsem se lehce ztrácela, na druhou stranu právě tohle umocňuje autentický dojem z toho, co Simona prožívala, stejně tak střípky ze života rodiny a pár příhod s Bárou.

Ne každý dokáže akceptovat pohnutky k sepsání podobných počinů, objevují se i takové názory, že to je zbytečné rýpání se v otevřené ráně. Důležité však je, že někomu jinému to naopak může pomoci. A i kdyby ze tmy zasvítil jen jeden jediný paprsek, tak to stojí za to!

Najít světlo ve tmě/ Hledání cesty zpět do života po ztrátě blízké osoby
Autor:    Simona Vlková
Žánr:    česká próza
Nakladatelství: Fragment
Datum vydání: 27. 10. 2014
EAN:    9788025323489
Formát:165 x 235 mm vázaná s laminovaným potahem
Počet stran: 238

Hodnocení: 85 %

www.albatrosmedia.cz/najit-svetlo-ve-tme.html
www.fragment.cz/najit-svetlo-ve-tme/


 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Přihlášení

Nechte si poradit...

Jaká kniha, divadlo, koncert či jiná akce by našim čtenářům neměly uniknout?

LENKA KLESTILOVÁ

ředitelka terénní pečovatelské služby Kvalitní podzim života, z.ú

Film:


PHAR LAP

Nejsem ani fotbalista a ani hokej mě nebaví. Vlastně žádný sport mě nenadchl natolik, abych ho sledovala natož, abych se mu věnovala, ale nasel se jeden hrdina, který mě vážně inspiroval. Emotivní příběh z doby třicátých let, kdy v Austrálii řádila ekonomická krize, je plný nadějí a odhodlání vyhrát, ale i pádů. Krásně ukazuje, jak zkažená umí být lidská povaha. Moc, bohatství a závist, které světem vládnou. Australský film z roku 1983 mi přinesl mého sportovního hrdinu - Phar Lapa. Tenhle anglický plnokrevník byl osobnost. Přestože byl o 10 cm větší a o 150 kg těžší než jeho vrstevníci a prohrával závod za závodem, jeho trenér věřil v jeho dobrý rodokmen a trénoval ho až do úmoru. Jednoho dne se ryzák, od kterého už nikdo nic nečekal, najednou začal posouvat dopředu, až na konec zaujal první pozici. Od té doby byl jasným vítězem ve všech dostizích, ve kterých startoval. Pro sázkaře byl jistotou, ale Austrálii rozdělil na dvě části. Jednou byl milován, druhou nenáviděn. A to natolik, že jednoho dne zemřel. Hypotéz o příčině jeho smrti je mnoho, avšak ta pravá nebyla nikdy objasněna. Ať už za smrt toho koně může kdokoliv, jedno je jisté, můžou za to lidi a jejich hamižnost po penězích. Viník bohužel nikdy nebyl potrestán. Stále ho můžeme vidět v Melbournském muzeu. Snad se mi někdy povede se tam zajet podívat. Díky filmu se mi opravdu vryl do srdce!

Banner

Anketa


Partneři

Čtěte také...

Josef Fousek v kapse je k nezaplacení

Fousek do kapsy200Když vám na čele vyvstanou chmury, je třeba se „nakopnout“ na veselejší notu. Přestože nám média zprostředkovávají jednu katastrofální zprávu za druhou, jsou mezi námi tací, kdo dokážou z těchto zpráv vytáhnout podstatné, trefit h...

Nové komentáře

Facebook

Google+

Twitter


Literatura

Kruh – francouzská krimi s příchutí severu

kruh200Vedle mnoha severských či amerických autorů zaujal v letošním roce českou literární komunitu i jeden francouzský tvůrce kriminálek. Jeho jméno je Bernard Minier a nedávno mu vyšla novinka Kruh.

...

Divadlo

Kontroverzní malé feministky pobavily brněnský Kabinet Múz

Minifemini 200Kulturní sdružení Napříč.cz je skupina odvážných a především umělecky nadaných lidí, kteří se snaží společně vytvořit alternativu k současnému tradičnímu konzumnímu proudu umění a zábavy. Toto sdružení předvedlo v rámci osla...

Film

Herecká one woman show Helen Mirren

za zavrenymi dvermi szaboO tom, že průsečík dvou světů, dvou rozdílných lidských charakterů, které formovalo prožité, vytváří mnohdy prazvláštní třecí plochu, pojednává spousta nejen filmových děl. V případě prolínání každodennost...