Banner

Katja Kettu: Porodní bába

Email Tisk

Porodni baba 200Má milá, máš „hřívu máš jak kobyla a stehna jak mladý hříbě“. Tak tato citace by mohla charakterizovat jeden extrém knihy. Naprosto živočišný, ale veskrze pozitivní. Na druhé straně pak je množství krutých syrových obrazů války probíhající na severním finském pobřeží v letech 1944 a 1945. Kam až je schopna dojít lidská krutost, jak je schopna ponížit ženu, pošpinit mužskou špínou a celý svět kolem zahalit do pláště strachu, hrůzy a naprosté beznaděje. Stejně jako vzpíná své ruce hlavní hrdinka této knihy k nebi, máte společně s ní chuť říci, že Bože, ty neexistuješ. Protože kdybys existoval, nikdy bys nedopustil, aby se dělo něco takového.


Této knize rezervujte svou duši


Tohle není vůbec kniha, kterou lážo plážo přečtete, odložíte a jdete si po svém. Mám dojem, že už i během svého čtení vás plně pohltí a tento dojem přetrvává i nějakou dobu po přečtení. Ovlivní duši a trvá dobu, než se začnete dívat kolem sebe zase normálníma očima. Nejde ji snad ani přečíst na jeden zátah, to by svého čtenáře stáhla do hlubin válečných hrůz a způsobila mu duševní otřes. Snad za to může mimořádný talent autorky, která spojila nejen bravurní slovosled, děj, časové linie a různé úhly pohledu (různé postavy i dopisy), ale vše ozvláštnila tím, co nejlépe umí – vložila do textu prvky z tvorby scénářů. Ona nepíše, ona vám vytváří před očima děj!


Děj uvěřitelný a brutálně ničící lidskou duši. Tohle je jedna z knih, která krvácejícím způsobem otvírá odvrácenou stránku lidskosti. Bezohlednou krutost, nad níž se nelze než zastavit a vydýchat to.

Porodni baba 1


Ukázka:


„Montja pokrčil rameny a zvedl lugera. Rukojeť mě zasáhla přímo do úst. Cítila jsem, že se mi zuby uvolnily, do krku vystříkla teplá a zpěněná tekutina chuti železitého piva. Nadechla jsem se nosem a okamžitě se vyzvracela. Hlavu mi trhnutím zvedli a já nevím, jestli ruka patřila Gödelovi nebo někomu z dozorců. Montja udeřil znovu a znovu. Vytřeštěné oko slunce nepřihlíželo, jak jsem se zhroutila na kolena na zledovatělou zem a Montja mi začal stříhat vlasy. Z pusy se valila krev. Stékala na zmrzlou zem a já pomyslela na to, že začal přicházet podzim, a krev byla jasně červená, a divila jsem se, kde Montja tak zničehonic vzal nůžky. Stačila jsem ještě pomyslet na to, jak jsi jednou opěvoval moje zuby, že jsou jako Boží kosti. Řekl jsi, že se pozná, že nejsem špatné rasy. Pak se zatmělo.
Když jsem se probudila, ležela jsem na rozkládacím lůžku v baráku operace Kravín. Jak dlouho jsem byla v bezvědomí, ví jen Bůh. Poslední vzpomínka jsou zablácené holínky vedle postele. Nevzpomínám si, komu patřily. Untovi, Iso-Lamperimu nebo někomu jinému.  Petrolejová lampa osvětlovala barák stejně jako předtím. U stropu někdo pověsil slaměnou ozdobu. Točila se v proudu vzduchu, pomalu, kolem dokola a dokola. Sledovala jsem její pohyb. Byla to krásná ozdoba, dvacet čtyři slaměných křížů
Začala jsem se opatrně dotýkat a prohmatávat tělo. Paže bolely. Sukně vyhrnutá do pasu a na stehnech něco lepkavého. Ale nepotratila jsem, to jsem cítila. V pološeru jsem se posadila a jazykem přejela dásně. Hrbolaté, citlivé jako natržené hlezno zajíce. Přední zub a několik stoliček pryč…“


Skryté děje, které tušíte pod dějem


Také je to jedna z mála knih, kde tušíte, sžíravě tušíte, pod dějem, který vám autorka vypisuje před oči, ještě několikero dalších dějů. Toužíte, víte, hmatatelně víte, že za hranicemi psaného se odehrává něco možná ještě krutějšího, ještě bolestivějšího. Máte chuť i strach tam nahlédnout, neustále se nad hlavními hrdiny vznáší jejich nevyřečená minulost, která má ale tak velké charisma, že ačkoliv se tam o ní rozhodně vše nedozvíte, táhnete si ji za každou postavou jako olověnou kouli plnou hnusu, bolesti, zrady nebo naopak následků lidské krutosti. Každý jako by tam byl poskvrněný buď tím, že se na něm někdo provinil nebo naopak on sám někomu krutě ublížil.


Rozuzlení příběhu dopisem z roku 2011 je potom třešničkou na dortu, malou úlevou, náplastí a chladivým obkladem na rány, které předchozí čtivo na duši čtenářově způsobilo.
Katja Kettu (nar. 1978)


Finská spisovatelka a animátorka vystudovala režii animovaných filmů na Akademii umění v Turku a finskou literaturu na univerzitě v Tampere. Nakonec oklikou přes Tallinn a Londýn skončila v Helsinkách, kde vyučuje scenáristiku, natáčí videoklipy a píše knihy.  V jejích příbězích se mísí krása s ošklivostí, vznešenost s nízkostí.  Osobitý jazyk jejích literárních děl čerpá ze severské vypravěčské tradice okořeněné magickým realismem.

Porodni baba 2


První kniha s názvem Sběratel smutků, rodinná sága o nápravě historické nespravedlnosti, jí vyšla v roce 2005. Následoval román Svářeč (2008) v němž se spojuje osud potopené lodi Estonia s příběhem muže z dálného severu.  Za svůj třetí román Porodní bába (2011) získala Katja Kettu významné finské literární ocenění, Runebergovu cenu. Příběh „nemožné lásky v nemožné době“ se stal pravou literární senzací, byl přeložen do osmnácti jazyků a do kin se chystá jeho filmová verze.  Zatím poslední kniha Katji Kettu, Sběratel dýmek (2013) je cyklus povídek, postavami volně provázaný s Porodní bábou.


Katja se považuje za komickou smolařku, feministku a člověka. Má ráda ticho a sní o tom, že se bude opět naplno věnovat štěstí svého psa.


Vydalo nakladatelství Argo, 2015


www.argo.cz


 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Přihlášení

Nechte si poradit...

Jaká kniha, divadlo, koncert či jiná akce by našim čtenářům neměly uniknout?

JAKUB ZAHRADNÍK

hudebnik a klavirista

Kniha:


Josef Kroutvor - PRAHA MIZERNÁ

"Po celé Praze postávají dvojice fízlů - jsou velmi nenápadní. Objevili se jako houby po dešti, jsou všude." Vypůjčil jsem si úryvek z knihy Josefa Kroutvora PRAHA MIZERNÁ. Josef je můj přítel a je to chodec, nejen pražský, ale třeba i benátský a je, stejně jako já, milovníkem Novohradských hor. Člověka maně napadne, kam se ti fízlové poděli? No, žijí přece dále mezi námi, milé děti... Josefovými zápiskami nahlížíme jako trhlinami ve zdech do proluk vlastní paměti. Praha mizerná je povětšinou Prahou normalizace, ale také vzpomínek na prvorepublikovou krásu a připomínkou devadesátých let, která umožnila projevit se podnikavým duchům, pardon, vlastně lidem. (Nebo přece jenom duchům?) Josef přesně vystihuje to, že Praha je vlastně vlastně ghetto a naše rozlety narazí vždy na směšně malé české poměry. S tím nemusí lidé nové doby souhlasit, ale třeba Kafka, Hašek, Čapek, Kundera, Hrabal a Kroutvor jsou myslím proti. "Pod Belvederem v parku, opět ve dvojicích, posedávají na lavičkách fízlové. Vypadají tak trochu jako buzeranti, jen by se měli k sobě více tulit." Škoda, že je ta kniha formátu, který nestrčím do kapsy, bral bych ji s sebou na vlastní potulky. Ale v zaplněné MHD s ní zase můžete někoho chutě odpálkovat.

Anketa


Chat s osobností

Hledat

Mimísek 3

Partneři

Z archivu...

Čtěte také...

Inspektor Zastávka vyšetřuje

zlocin200Vloni uplynulo 90 let od úmrtí jednoho z našich nejlepších malířů, Jakuba Schikanedera. V rámci připomínkových akcí, kdy byla například otevřena velká retrospektivní výstava ve Valdštejnské jízdárně, se nakladatelství Albatros připojilo se svou „troš...

Nové komentáře

Facebook

Twitter


Literatura

Román Matky – mateřství v hraniční situaci

matky HOST 200Každá matka chrání své dítě, má to v sobě zakódováno. A v mezní situaci každá dokáže zdolat jakoukoliv hranici, jen aby pomohla vlastnímu dítěti. Někdy musí popřít sama sebe, aby potomka zachránila, jindy se postaví proti němu v domnění, že...

Divadlo

Rozpustilé jeptišky z východočeské autodílny

jeptisky perexVětšina katolíků a především nekatolíků má ve svém povědomí pevně zafixováno, že jeptišky jsou vzorem serióznosti a kvůli dodržování přísné řehole ani nemají šanci zažít nějakou legraci. Dramatik Dan Goggin stejně jako staré...

Film

Nad námi Elysium jako běžným smrtelníkům nedostupné místo

200 filmJihoafrický režisér Neill Blomkamp upoutal nezvyklou sci-fi Distrikt 9, v němž se zcela obešel bez obvyklých žánrových klišé a příběh vybudoval jako varování před rasovými předsudky a ústrky, které postihnou zbídačené mimozemšťany, kteří nalezli pramál...