Reklama

Zpověď – Z děcáku až na přehlídková mola

Email Tisk

zpoved200„Jsem přesvědčená, že jsem byla v dětském domově a prožila všechny ty okamžiky právě proto, abych dnes mohla pochopit ostatní opuštěné děti a abych jim mohla nabídnout pomoc, jsem jedna z nich, a i když existují nepochybně děti, které mají silnější příběhy nebo smutnější, tak věřím, že má kniha zvedne ze židle třeba i jen jedno dítě a řekne si: ´Nezáleží na tom, kdo je má matka či otec, záleží na tom, KDO JSEM JÁ!´“

 

 


Ani nevím, proč jsem tak dlouho chodila kolem téhle knihy, na jejíž přední straně obálky je portrét blondýnky s výrazně nalíčenými rty a na straně zadní najdete výše uvedenou myšlenku autorky. Krátký název Zpověď úplně zastínil dovětek Z děcáku až na přehlídková mola. Netušila jsem, co se na 250 stranách skrývá, a tak nějak mě ani nelákala, nevyzývala mě k přečtení. Přitom má pěknou, barevnou a na omak velmi příjemnou obálku. Ležela mi na skříňce a já jsem kolem ní chodila bez povšimnutí. A pak to asi uzrálo. Vzala jsem ji do ruky a přečetla ji jedním dechem. A klidně přiznám, že jsem u ní i brečela, obzvlášť některá místa byla velmi emotivní.

Veronika Kašáková je jednou z mnoha dívek a dětí, které, z nějakého důvodu tráví nebo strávily část svého života za zdmi dětského domova. Je ale jedinečná v tom, že našla sílu, odvahu a odhodlání, aby svůj příběh řekla ostatním. Bez příkras a bez obalování bolestivých momentů do pozlátka, které by ty chvíle prázdnoty, víry a zklamání ukázaly jako ne tak bolestivé. Dnes je to úspěšná mladá žena, která ví, co je v životě důležité, která ví, co chce a jde si za tím. Ne však za každou cenu, ale s pokorou a úctou. Dnes ví, že se musí spolehnout hlavně sama na sebe, že se musí mít ráda, věřit si a nestavět si sama v sobě překážky. Nebylo to ale vůbec jednoduché přijmout tyto postoje jako přirozenou součást života. Musela ujít dlouhou cestu, která byla hodně, hodně trnitá.

Veronika se narodila pár dní před listopadovými událostmi v roce 1989 a její bratr Karel o dva roky dříve. V té době bylo mamince sedmnáct a tatínkovi devatenáct let. Maminka vyrůstala v rodině, kde se pilo, bez pořádné výchovy, zásad a řádu. Vyrostla do krásné dívky, která však, po vzoru svých rodičů, měla blíž k lahvi, než k lidským hodnotám. Měla ráda večírky a svobodu a toho se nechtěla vzdát ani po sňatku s otcem svých dětí. To manželství ale nemohlo fungovat. A tak otec odešel a děti byly často doma samy, dvouletý Kajík se staral o malou Verunku, zatímco jejich matka si užívala v náručích mužů, s alkoholem a drogami. Brzy se stala situace neúnosnou a matka i s oběma dětmi se musela vystěhovat z bytu. Když byly Verunce 3 roky, zakotvila jejich rodina bez otce v Klášterci nad Ohří, kde byly děti vystaveny příšerným podmínkám – bez jídla, tepla, vlastně i skoro bez matky, po jejímž boku se zanedlouho objevil nový přítel. Matka s ním otěhotněla a on byl na děti zlý. Veronika vzpomíná, jak si už tehdy úplně jasně uvědomovala pocit, že někomu překáží, vadí a měla obrovský strach.

Nechci vyprávět příběh, chci nastínit, s čím musely ty malé dětské mozečky pracovat. Místo toho, aby šly děti vstříc šťastnému životu a jako nepopsané listy papíru zaznamenávaly to nejlepší a správné, vznikaly v jejich hlavách čmáranice a temné stíny, se kterými žijí dodnes. Nejhorší, na co ale Veronika vzpomíná v souvislosti s jejich matkou, byl okamžik, kdy je nechala sedět jako tří a pětileté děti v taxíku, řekla taxikáři, že si jen pro něco skočí a už se nevrátila. A pak přišel život v dětském domově ve Vysoké Peci.  

zpove

 

Ještě než jsem začala psát tuhle recenzi, viděla jsem Veroniku Kašákovou v Show Jana Krause a v pořadu 13. komnata Veroniky Kašákové. Je to usměvavá a sebevědomá žena, která se nechová výstředně a nesnaží se na sebe za každou cenu upoutat pozornost. Sama o své knize mluví spíš jako o deníku. A vystihla to docela přesně. Uspořádala svoje vzpomínky krok za krokem, chronologicky, rozdělila je do kapitol, které za sebou plynou tak, jak šel její život. Byly v něm černé propasti i růžové chvíle. Když jsem to četla, párkrát mě napadlo, že je to jako ode zdi ke zdi. Ale tak to opravdu bylo. Jeden den byla na dně a potom, se stalo něco, co ji vyhouplo na vrcholek. A tak to šlo – nahoru, dolů – tak jako to bývá v životech mnoha z nás. Veronika často použila formulaci „to byl nejhezčí den v mém životě“. Vždycky když přišel nějaký úspěch, ona se vznášela a přiznala, že do té doby nic hezčího nezažila. A jak stárla, vzdělávala se a poznávala život, přišlo takových dnů nepočítaně. Samozřejmě, logicky to tak muselo být. Od dětství měla vedle sebe Kajíka, který byl pro ni nejdůležitější člověk v jejím životě, brala ho jako ochránce a věděla, že pouto mezi nimi nemůže nikdo přerušit. Mnoho let žila v přesvědčení, že jejich matka nežije. Oblíbila si tety v domově a ona byla u některých také velmi oblíbená. Byla tam ale jedna teta, která ji brala jako něco víc, než jako chovanku. Veronika se kamarádila s její dcerou a teta si ji brávala domů, a to byly Veroniky nejšťastnější chvilky v životě. Potom se ozvala její matka. Přijela se za ní dokonce i podívat a slíbila, že za ní zase přijede. Přijela za dvanáct let.  

Dlouho bych mohla mluvit o pocitech, které mě provázely, když jsem tuhle knihu četla. Běhal mi mráz po zádech a plakala jsem, proklínala její matku a držela palce, ať se s Kajíkem nikdy neztratí. Styděla jsem se za jejich matku a obdivovala Veroniku za to, že i přes všechna příkoří a utrpení, které sourozenci díky matce zažily, ji neustále vyhlížela a byla rozhodnutá jí odpustit. Měla jsem vztek na jejich otce, který si vzal k sobě Kajíka a Veroniku nechal v domově, neměl pro ni slova uznání, ponižoval ji a dával najevo, že je úplná nula a neschopná, živil v ní její už tak nízké sebevědomí, a když potom začala k otci jezdit na návštěvy, byla tak vystresovaná, aby neudělala chybu, že jich nasekala mraky. A pokaždé za to dostala ošklivě vynadáno. Jenže Veroniku to nepoložilo. Zatnula zuby a vybičovala se k výsledkům. Vystudovala střední školu, a splnila si sen – dostala se na přehlídková mola a do finále Miss 2014. Ale to jsem hodně přeskočila. Za vším byly hodiny a hodiny dřiny, úsilí, slz a přesvědčování sebe sama, že ke svému snu můžeš dojít, když to opravdu chceš. „Nehledejme štěstí, ale rozdávejme ho, ono se vám vrátí!“ To je motto, kterým se řídí, a jak sama říká, stoprocentně se to vyplácí.

Kniha z dílny Nakladatelství CooBoo obsahuje v zadní části obsáhlou obrazovou přílohu s popisy, najdete tu autentické záběry z Veroničina života, včetně společných fotek s maminkou a tatínkem. Veronika na život v dětském domově moc ráda vzpomíná. Prožila tam dlouhých šestnáct let a byla tam šťastná. Vyzkoušela první lásku, první pusu, první cigaretu … A to tom všem vypráví. Nejen, že má talent zaujmout svou povahou, velkým srdcem a empatií, ona má i dar pro vyprávění. Její kniha se čte sama, všechny události jsou srozumitelně podané a emoce z nich cítíte na každé stránce. Asi nejobtížnější období, které na ni čekalo, bylo bezesporu tehdy, když dětský domov a měla začít žít samostatně. A cesta zpátky není. Najednou byla sama, chyběla jí společnost dětí a tet, ta jistota jídla a teplé postele, nevěděla, co kolik stojí, nevěděla, že musí platit zdravotní a sociální, nevěděla o životě „venku“ vlastně vůbec nic. A postihly ji i dopady této nevědomosti, dluhy, exekuce, úplné dno. Ale vždycky se našel někdo, kdo jí pomohl, aby se postavila na svoje nohy a dala věci do pořádku. A dnes je to ona, kdo chce pomáhat a ukázat, jak po té složité cestě jít, aby to bolelo co nejméně. Daří se jí to. Splnila si další sen!

Název: Zpověď – Z děcáku až na přehlídková mola
Autor: Veronika Kašáková
Žánr: Autobiografie
Graficky upravila: Linda Marečková
Fotografie na obálce: Renata Prokopová
Fotografie v příloze: z archivu Veroniky Kašákové
Odpovědná redaktorka: Karolina Medková
Technický redaktor: Lubomír Kuba
Vydalo: Nakladatelství CooBoo, ve společnosti Albatros Media a.s., Praha 4
Rok vydání: 2015, 1. vydání, 19 164. publikace
Počet stran:  247 + 16 stran přílohy fotografií, vázaná
ISBN: 978-80-7447-768-3
Hodnocení: 100 %


 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit





Přihlášení

K21 se představuje

IRENA AMBROŽOVÁ


redaktorka ve věku kolem třiceti let :-)

    Pochází z Prahy, kde strávila celý svůj život, kromě půlročního studia v Litvě a několika měsíčního toulání se Asií.

    Vystudovala Provoz a řízení letecké dopravy na ČVUT a Enviromental Engineering na ČZU. Pracuje jako dispečer v letecké dopravě.

    Pro K21 píše od léta 2014, před tím pracovala jako redaktorka a korektorka pro Studentpoint.cz, též přispívala do Informuji.cz, Info-Koktejl, CityBee a dalších. Na K21 má ráda příjemnou atmosféru podobně naladěných lidí  a možnost se dostat k zajímavým knižním a filmovým titulům.

    Mezi koníčky Ireny patří: literatura, letectví, cestování, tvůrčí psaní (je spoluautorkou dvou almanachů Odemykání), sport (zejména běh – členka běžeckého oddílu SK Svěrák, aktivně se účastní běžeckých závodů všech délek  a profilů, od krátkých krosů až po silniční maratony), běhá i Spartan race, ráda trávím čas v horách a nepohrdne dobrým pivem a vínem.

    A Ireny motto? „Daleká ať cesta má! Marné volání“

Banner

Anketa


Banner

Partneři

Hledat

Mimísek 26

Z archivu...

Čtěte také...

Tři prasátka – tip na dárek pod stromeček

tri mala prasatka200Naše děti podle posledních výzkumů čtou méně a méně. Podchytit to rodiče mohou (a dokonce by měli) již v útlém předškolním věku. Radost a užitek ze čtení star...

Nové komentáře

Facebook

Twitter


Literatura

Skok rovnýma nohama do světa turfu

altTěžko se mi popisuje pocit, když se pár metrů ode mě řítí skupina koní, pod jejich kopyty duní zem. Ta jejich touha být první, zvítězit, která dělá dostihové koně dostihovými koňmi. Ten pro mne tak silný genius loci dostihových závodišť… Koňské dostih...

Divadlo

Kašpárkova dobrodružství v šípkovém království

kasparek a ruzena sipkova200Zlín se pyšní dvěma „oficiálními“ místy, kde se nacházejí prkna, která znamenají svět, a to Městským divadlem a Divadlem Scéna. Navíc se čas od času změní na divadelní sál část klubu Zelenáčova šopa, která pravide...

Film

Také k nám pronikla kultura Made in Japan

janponsko perexJaponsko přitahuje svou exotičností, odlišným či spíše možná paralelním vnímáním snad všeho, nač si vzpomeneme - a jeho kultura fascinuje svou někdy obtížně uchopitelnou svébytností. Evropský či americký uživatel není konfrontován jen s li...