Obraz Pietera Bruegela Straka na šibenici zakomponoval Daniel Petr do svého stejnojmenného románu, který by šel definovat jako souhrn životních tragédií hlavního hrdiny. Dílo, které vzešlo ze štětce nizozemského malíře ve druhé polovině 16. století, se objevuje jako bájný přízrak ve všech fázích románu, v různých klíčových okamžicích hlavního hrdiny.

Kopance od života začíná dostávat hlavní hrdina knihy velmi záhy. Zmizením matky počínaje, dětství ve společnosti otce alkoholika zdaleka nekonče. Ač by se jeho usilování dalo popsat slovy písně Mňágy a Žďorp „zkouším se prokopat ven“, tak prokopání přes bariéru životních karambolů se mu prostě a jednoduše nedaří, a to ani v dospělosti. Během dětství a dospívání se jeden může horko těžko odpoutat od prostředí, ve kterém vyrůstá. Hlavnímu hrdinovi se však nedaří ani po odchodu z rodné hroudy a od alkoholem zdeformovaného otce. Pokud to v některých okamžicích vypadá, že by se jeho život mohl začít ubírat ke „světlým zítřkům“, rázem přijde něco, co jej srazí do bláta. A to hodně dlouho netuší, že ten nejděsivější kostlivec jejich rodiny se neskrývá v některé ze skříní, nýbrž na půdě jeho rodného domu. Právě po návratu do rodné vesnice, do rodného domu, dojde hlavní hrdina klidu, cesta „back to the roots“ mu umožní srovnat se sám se sebou, se svou minulostí.

Knižní hrdina má málokdy čistě bezproblémový život. Ba naopak, životní ztroskotanci a shromažďovatelé životních proher autory přitahují jako hodně silný magnet. Nesmí se to ovšem s tragičností jejich osudu přehánět. To potom působí poněkud prvoplánovitě a lacině. Bohužel se toto povedlo Danielu Petrovi u jeho hrdiny. Ten na svůj osud ve vyprávění nežehrá, neobviňuje kdekoho a cokoli, ale stejně jeho příběh působí uměle vyšroubovaně do tragických dimenzí. Období „klidu“ a životní etapy, kdy se hrdinovi relativně daří, nedokáží vyvážit to negativní. Působí to jako záblesk autorova uvědomění si, že to s mírou životních peripetií a proher tak trochu přehnal, a tak se to snaží zachránit světlým obdobím.

Zakomponování jednoho uměleckého díla do jiného bývá v některých případech funkční a smysluplné. Poselstvím Straky na šibenici chtěl Pieter Bruegel vyjádřit dvě holandská přísloví „kadit pod šibenicí“ a „tančit pod šibenicí“. Význam obou přísloví je podobný, a to nebát se autorit, být statečný. A právě boj s autoritami svádí hlavní hrdina románu dnes a denně prakticky již od útlého dětství, statečně musí snášet všechna příkoří a nepříjemnosti, která se mu dějí, která mu servírují právě autority. Daniel Petr nechává Straku na šibenici vstoupit na stránky své knihy vždy v pravou chvíli, právě když potřebuje podtrhnout význam událostí pro hlavního hrdinu. Tak jako je uměním přijít, promluvit a odejít ve správný čas, tak je u spisovatele uměním použít narážku či prvek ve vhodný okamžik. A to se autorovi románu zdařilo na výbornou. Nejeden čtenář možná zpočátku zatápe a bude se ptát po smyslu, proč si nějaký obraz odskočí z galerie v hesenském Darmstadtu na stránky knihy českého autora, ale časem mu dojde, že tomu není náhodou.

Postavy knihy působí na čtenáře jako obskurní panoptikum, ale hlavní hrdina je vnímá jako danou životní realitu, jako ty, co vymezují jeho životní prostor. Až na jednu dvě výjimky, které působí jako „nutné“ opozitum ztracených existencí. Což zase dodává románu pachuť nevyváženosti.

Občas se mi stává, že se nedokáži s autorem naladit na stejnou vlnu, nedokáži se plně ponořit do románu. Podobné pocity jsem měla i v případě Straky na šibenici. Ač se mi kniha četla lehce, stále jsem nemohla proklouznout mezi řádky, zapadnout hlouběji do děje. Což však nutně neznamená, že je román špatně napsaný.

Straka na šibenici
Autor: Daniel Petr
Žánr: román
Nakladatelství: Host
Rok vydání: 2015
Počet stran: 272
Hodnocení: 60 %

Zdroj foto: Host

Knihu naleznete na stránkách nakladatelství Host.