„Svoboda není nikdy víc než jednu generaci vzdálená od svého zániku. Musí být vybojována, chráněna a předávána dalším generacím, aby mohly činit totéž.“ Citát Benjamina Kurase z května letošního roku je nebezpečně přesný. Když se jakkoliv podíváte do minulosti, a že retrospektivy tato kniha nabízí také víc než dost, stejně vždy dojdete ke stejnému závěru.

 

 

Nějak cyklicky má lidstvo sklony zapomínat minulost ve chvíli, kdy vymře poslední generace, která zažila válku. Je až s podivem, jak často lidstvo opakuje tuto chybu a kolikrát ho to stálo i existenci nějaké civilizace, národa nebo bylo předzvěstí války. Autor se už v před několika lety vydaném Soumraku bílého muže vyjádřil k myšlence, že jsme opět na podobném mezníku. V této knize se zabývá spíše rozdílnou mentalitou bílých lidí, Evropanů a zcela jiným, mnohem více progresivnějším lidem tmavých ras. A je na tom mnohé k zamyšlení, protože už jen fakt, že černošské země nevypadají a nefungují stejně jako země bělošské, o něčem svědčí. Loni následovala kniha Jak zabít civilizaci, která s děsivou přesností předpověděla události v Paříži v listopadu loňského roku. Ale ruku na srdce, kdo si na ně dneska ještě pamatuje? Kdo si pamatuje na kamión, který letos na jaře vjel do lidí na kolonádě? Budou stačit dva další roky a všechno toto bude v dávném propadlišti dějin. Možná se někdy ptáte, jak je to možné, jak je možné že tak rychle zapomínáme i jen události nedávné. Jak lehce se nám otupuje vlastní pud sebezáchovy.

To jsem tak volnou nohou přešla do nejnovějšího titulu Poslední naděje civilizace, který tuto trojici (zatím) uzavírá. Benjamin Kuras nenechá nikoho na pochybách, že i ten největší pštros s hlavou v písku nebo největší skeptik či naopak lidumil, se bude muset nad fakty, která v knize jsou, zamyslet. Dalo by se říci, že to je kniha složená z faktů, z citací zahraničních zdrojů, z postřehů samotného autora. Ale i když úplně smažete názory Benjamina Kurase a necháte holá fakta, přejde vám po zádech mráz, na jak vratkém ledě Evropa stojí. A co všechno ji zespoda nenápadně podemílá.

„Dobří lidé konají dobro, zlí lidé konají zlo, ale aby dobří lidé konali zlo, na to potřebujete náboženství. Napsal kdysi Nobelův laureát, americký fyzik Richard Feynman. Kdo je laskavý ke zlým, bude zlý k laskavým, píše v Talmudu. Též se tam píše, že kdo může zabránit zlu a nezabrání, je za ně odpovědný. A taky, že zlo vítězí, když dobří lidé nedělají nic. Problém se zbožnými je jejich víra, že konáme-li něco z vůle boží, nemůže to být principiálně zlé. A že tudíž koná-li něco z vůle boží někdo jiný, i to musí být dobré, i když nám to působí utrpení. Naše utrpení tím dostává božskou dimenzi, která nám je umožňuje přijímat a dokonce po něm toužit. Jsou i tací, kdo věří, že bez utrpení není spásy.

Háček je jen v tom, jak poznat, co je vůle boží. A protože většina z nás přímou linku na Boha nemá, máme na vybranou se buď vůlí boží nezabývat a improvizovat svoje životy tak, aby byly co nejméně škodlivé co nejmenšímu počtu lidí, nebo za vůli boží přijmout něco, co věříme, že kdosi kdysi za vůli boží znal. Té první variantě říkáme humanismus, té druhé pak náboženský fundamentalismus.“

Je až s podivem, jak je jednoduché začít věřit tomu, že utrpení má nějaký význam, a z toho dle autora jedině možně pramení ochota ignorovat utrpení a varování křesťanů perzekvovaných islámem a omlouvat je podobnými činy, které páchali křesťané kdysi. Zdá se vám to zvrácené? Tato kniha je prostě k zamyšlení. Nedá se z ní vybrat pro ukázku téma, protože je tak široká, že každého zaujme něco jiného.

Pro mne to je dokumentární kniha o stavu současné Evropy a světa kolem ní. Dokument, o kterém si nejvíce ze všeho přeji myslet, že je zcela mimo mísu a že za deset let se mu budeme smát jako velkému omylu. Nebo na něj budeme pohlížet jako na dokument, který si možná někdo vlivný přečte a ta svým způsobem velmi dojemná slova o střední Evropě a její vnitřní síle budou předmětem citací, protože Benjamin Kuras nastínil možná jedinou možnou cestu k záchraně evropské civilizace.

Protože jinak – chtě nechtě si musíme přiznat, že jsme už jako přešlechtěná květinka, na kterou se žene hurikán. Černá mračna na obzoru, ale květinka se raduje, protože v tomto světle tolik vynikne její krása… No ano, ještě nikdy nezažila hurikán a nevšimla si, že umělohmotný poklop byl dávno někým odejmut…

O autorovi:

Benjamin Kuras (4. 4. 1944) vzděláním Olomoučák (od mateřské školky do konce studia anglistiky), krátce pražský anglický rozhlasový redaktor (1968), od října 1968 Londýňan a český redaktor BBC (od 1969), od roku 1975 britský občan. Autor patnácti anglických divadelních a rozhlasových her, které se hrály v šesti zemích.

Od roku 1990 přispívá do českých periodik: Reflex, Respekt, Bajt, Český deník, Týden, Lidové noviny, Profit, Marianne, Euro, MF Dnes, Právo, Xantypa. V nakladatelstvích Eminent, Baronet, Linde, Evropský literárnní klub, Votobia a G+G vydal tyto anglické a české knihy: Czech and Baances, Češi na vlásku, Business je byznys, Anglie je na houby, Nebýt Golema, As Golems Go, Je na Marxu život?, Is There Life on Marx?, Deník viruse aidsu, Pryč s prašivkami, Antonín a František jsou naživu, Glokalismus a demokratura, Sekl se Orwell o dvacet let?, Zákazané ovoce vědění, Tao sexu, Ciao sexu, Mao sexu, Jak přežít padouchy, Žít všemi údy, Tao smíchu, Soumrak bílého muže, Nebýt Golema, Bláhové snění o světě bez padouchů, EpiKuras a Jak zabít civilizaci.

Autor: Benjamin Kuras

Název: Poslední naděje civilizace

Rok vydání: 2016

Počet stran: 205

Vydalo: nakladatelství Eminent, 2016, www.eminent.cz

< Předchozí		Další >