Středem zájmu slibného prozaika Františka Kalendy (* 1990) je historie ve spojení s detektivním příběhem, což mu v minulosti vyneslo nominaci na Cenu Jiřího Ortena. Tentokrát nás zavádí na dvůr Karla IV. a do ulic staré Prahy krátce po morové ráně, kde řádí vrah s nožem a obviněno je židovské ghetto. Vydává Vyšehrad  

Postarší doktor Siegfried z Wölfelsdorfu, který tají pohnutou minulost, doufá, že své dny dožije v poklidu ve službách Anny Falcké na dvoře Karla IV. Rád by se nořil do učených spisů, bitvy sváděl leda s vínem a dobovými šarlatány, jimiž se na to na Pražském hradě hemží, a rovněž by chtěl přivést k rozumu nezdárnou neteř, jež vlastně neteří není. Jenže hned třikrát chyba lávky! Neblahá minulost se brzy ozve a žádá dodržet dávné závazky k mocným. Ve městě začal v listopadu roku 1349 kdosi vraždit a do těl mrtvých vyrývá symbol Davidovy hvězdy, což v pověrami opředeném středověku hrozí pogromem.
Nejprve zlobu pachatele pocítí kněz Štěpán a poté dva nádeníci ze stavby Svatovítské katedrály, avšak tím není s podřezanými hrdly konec. S přispěním podezřelého anglického žoldnéře Gabriela z Yorku, jemuž by občas taky rád zatnul tipec, se Siegfried pouští do šetření případu, které se v duchu nelítostné doby vede nevybíravě, zato nenápadně, aby potoky krve a sběhy lidu nenarušily majestát šťastného údobí vlády nejoblíbenějšího českého panovníka. Vraždí opravdu někdo z ghetta kvůli víře nebo nitky vedou až k elitám země? Anebo je na vině úpadek společnosti? O deziluzi totiž Praha krátce po morové ráně nemá navzdory tvrzením učebnic nouzi…

František Kalenda: VRAŽDY VE ZNAMENÍ HVĚZDY (anotace)
Rok 1350. Mladému králi Karlovi se konečně podařilo ukončit letité boje
a sjednotit rozpolcenou Říši. České království si vydechlo a také pražská města se probudila z noční můry morové nákazy. Obchází je však nový strašák – vrah, který za sebou nechává těla zohavená znamením židovské hvězdy. A tak zatímco pražští židé opět trpí falešným nařčením, arcibiskup Arnošt z Pardubic povolává zpět do  služby svého nejschopnějšího vyšetřovatele, aby vraha dopadl, dokud je ještě čas. První z řady detektivních příběhů ze středověké Prahy za vlády Karla IV.

Ukázka z knihy, str. 19

RIVKA

Stmívalo se rychleji, než Klára – ne Klára, jmenuje se přece Rivka, jak musela čas od času připomínat i sama sobě – předpokládala. Než ji na to upozornil ten židovský mladík, ani si nevšimla, že paprsky slunce povážlivě slábnou a obloha temní. Když spěchala znovu k Vltavě, světlo se už povážlivě vytrácelo a vzduch byl s každým okamžikem chladnější. Zvlášť v okolí staveb a dosud nevyužitých plání čerstvě založeného Nového Města pražského nebývalo v noci bezpečno.
Zprvu se motala uličkami toho starého, než si byla nucena přiznat, že zabloudila. Nevěděla, jestli z toho má vinit změny, kterých tvář Prahy doznala za její nepřítomnosti, anebo tmu a křivolakost uliček ústících do všemožných směrů.
Zastavila se, aby nabrala dech a promyslela si, co dál. Nevědomky se jí podařilo dostat se do naprosto vylidněných míst. Obklopovaly ji pouze mlčenlivé, stísněné domečky nesouměrných tvarů, které se nehonosily žádným vývěsním štítem ani domovním znamením. Zavřela oči a zaposlouchala se, zda v blízkém okolí nenajde náznak živoucího města, jehož směrem by se pak vydala. Mohli by to být pokřikující trhovci, dohadující se mistr a jeho tovaryš, zvuk dopadajících kladiv či řezání pil na stavbě… Cokoli, co zvěstuje přítomnost živých.
A pak se objevili přímo před ní. Dva až příliš živí lidé, od pohledu patrně nádeníci vracející se z práce, nebo třeba taky prachobyčejní pobudové. Ten vyšší a štíhlejší měl zelenou kapuci staženou na ramena a pohvizdoval si. Ten menší, avšak svalnatější měl kápi staženou do obličeje. Rivka přesto cítila, že se na ni upřeně dívají. Dlouhán ztichl. Silák cosi zamumlal.
Věděla, že v takové situaci musí urychleně prásknout do bot. Nejhorší by bylo ztvrdnout na místě – a přesně to udělala. Přísahala by, že cítí, jak okolní vzduch houstne. Kéž by se jen dokázala pohnout…
Útočníci si užívali její bezbrannost. Páchli potem a chlastem. Přestože se zešeřilo, viděla ještě tomu svalnatějšímu pod kapuci: nad jeho strništěm se zubil mlsný úsměv od ucha k uchu. Rivka se marně pokoušela nadechnout k výkřiku, nebo přinejmenším ty dva toužila zasypat nadávkami, které by je na okamžik rozptýlily. Co kdyby je něčím odradila? Kdyby třeba dokázala…
„Moc hubená,“ zamumlal dlouhán. „Navíc vyšší než ty.“
„A kdo říká, že to chci na stojáka?“ houkl kumpán.
Byli tak blízko, že cítila jejich dech. Viděla i mezery mezi jejich zuby, když prohodili těch pár slov. Konečně vykřikla. Ani netušila, jak se jí to podařilo.
I nohy se stejně jako hlasivky uvolnily bez upozornění. Poodstoupila a zavrávorala, vzmohla se i na další dva tři krůčky. Pozdě.
„Couro!“ zařval ten vyšší a popadl ji za ruku. Rivkou projel záchvěv strachu
a hnusu. Neměla tušení, co ji víc děsí. Marně se pokusila vyvléknout, protože to už se po ní sápal i ten druhý. Měl ještě hrubější ruce než dlouhán a hmatal jí
po obličeji a po krku, pak sjel na ramena, boky a ňadra.
Znovu vykřikla, tentokrát s větší naléhavostí a ještě zoufaleji. Bránila se, kopala, dokonce kousala, jenže byli silnější. Samozřejmě že byli silnější, vždyť to byli muži. Jeden jí roztrhl oblečení, ani už nevnímala co, a dívčinu holou kůži rázem ovanul studený listopadový vzduch. V tom okamžiku si vzpomněla. Stačí jediné: uvolnit si ruce!
Napjala všechny zbylé síly. Ovládl ji pocit, že zapojila každičký sval v těle
a veškeré úsilí na to, aby se jim dostala ze spárů. Menšího se jí podařilo udeřit loktem – zařval. Jeho kumpán překvapeně zamrkal – stisk rázem povolil. Nic dalšího nepotřebovala. Jediným rychlým pohybem vytasila zpoza sukně dýku. Nechápala, jak na ni mohla zapomenout. Úplně stejně se však podivovala nad tím, jak mohla prve tak ztuhnout.
Teď ale měla zbraň, na rozdíl od útočníků. Ten vyšší se stále ještě tvářil překvapeně a neodvažoval se k ní přiblížit. Zakrslý si utíral krev z nosu po úderu loktem a zuřivě oddechoval.
„Tohle tě bude bolet,“ zahrozil.
„Jestli se přiblížíš, tak –!“
„Tak co? Budeš řvát jako předtím, couro? Dej tu kudličku pryč, nebo si ublížíš.“
„Nebo tě zabiju,“ opravila ho Rivka. „Zabiju vás oba.“
Zraněný útočník plivl na zem a pohnul se směrem k ní. Zdálo se, že se ho ten zdrženlivější pokouší zastavit. Jenže na tom už nezáleželo. Bodla naslepo, protože se na ně nedokázala dívat. A znovu. A pak ještě jednou, až jí nůž vypadl z ruky. Všude byla krev – lepivá, horká krev.
Dívka už nevykřikla. Jenom se třásla.

František Kalenda (* 1990) absolvoval obor kulturní antropologie na FHS UK, kde nyní působí jako doktorand. Jazykové znalosti a zahraniční stáže ho podněcují ke komentářům dění v Latinské Americe pro internetový Deník Referendum. Žije střídavě v Roztokách u Prahy a v zahraničí. Slibný mladý prozaik se profiluje jako autor knih zasazených zpravidla do vrcholného středověku a kladoucích důraz na každodennost a mentalitu onoho údajně „temného středověku“. Debutoval románem Despota (2011) o intrikaření v Byzantské říši 14. století. Za historickou detektivku Ordál (Vyšehrad 2012) z časů tatarských nájezdů do východní Evropy byl nominován na Cenu Jiřího Ortena. Prózou Pes, kocour a sirotek (Vyšehrad/ Meander 2016), která s humorem sleduje putování nesourodé trojice až na kraj středověkého křesťanského světa, se poprvé představil i dětským čtenářům.

Vydalo nakladatelství Vyšehrad roku 2016
Počet stran 208, MOC 248 Kč
První vydání
www.ivysehrad.cz