Lahodně namíchaným knižním koktejlům těžko odolávám.  Jakmile zavětřím mix skutečného příběhu a exotického prostředí, to celé okořeněné pořádnou dávkou humoru, začnou se mi sbíhat mé čtenářské sliny a je jisté, že takovou knihu chci číst. V momentě, když jsem spatřila Deník japonské manželky bylo mi jasné, že tenhle příběh musím znát. Předčil mé očekávání nebo jsem se dočkala zklamání?

První, co mne na paperbackové knize zaujalo, je její obálka. Taková milá, uklidňující v tyrkysových barvách s květem sakury mi naznačuje, že bych se vážně mohla dočkat pohodového čtení. Menší velikost knížky, tak akorát do kabelky, mi umožní mít příběh s sebou i na cestách, aniž by mé zavazadlo příliš zatížila. Jenže chyba lávky. Deník japonské manželky se mnou necestoval nikam. Proč? Protože jsem jí po prvním otevření zhltla jako bonbonek. Nešlo jí opustit. Stránku po stránce jsem celou japonskou story přečetla jedním dechem. Vlastně se tomu vůbec nedivím. Vždyť už oficiální anotace nakladatelství Motto mi naznačila, že to přesně takhle dopadne.

Když se Veronika poprvé seznámila se spolužákem z Japonska, neměla ani tušení, že se do něj zamiluje a za několik let s ním odletí do Tokia, kde mu porodí syna a začne žít jako skutečná Japonka. Čeká ji celá řada výzev, aby zapadla nejen do odlišného kulturního prostředí, ale hlavně do své nové rodiny: koupat se nahá v lázních s tchyní, tradiční japonský pohřeb dědečka, kluzké knedlíčky „moči“ a práce v japonském obchodě. Zvládne být i přes všechny překážky opravdovou japonskou manželkou?

K večeři nám máma udělala specialitku. Rozmočený rýžový žoužel moči v polévce. Zase mi to připadá na hranici poživatelnosti, ale co bych neudělala pro naše budoucí vztahy. Takže do sebe tu žužlavinu statečně soukám. Když už to mám skoro za sebou, dozvím se, že na to občas starší lidé umírají. Prý to pořádně nespolknou a zadusí se. Ale maminka má i osobní historku: „Jednou jsme tu měli na výměně studenta z Ruska. Taky jsem mu uvařila tohle jídlo, ale vůbec to nechtěl a říkal, že to nejde sníst. A vidíš, ty jsi to snědla jako nic. Tak to asi nebude tak špatné, jak mi tvrdil on.“

Hned po úvodních řádcích mi bylo zřejmé, že Veronika Ageiwa, česká spisovatelka, tlumočnice a překladatelka, si umí čtenáře omotat kolem prstu. Její nenucený styl psaní se čte skoro sám. Text je svižný, dynamický a dokonale vstřebatelný. Přesně takový, jaký u oddechového čtení očekávám.

Příběh sám o sobě je formulován skutečně formou deníkových zápisků. To znamená krátké kapitoly. Jen dočtu události jednoho dne, už jsem zvědavá na den druhý, a třetí, a čtvrtý…

Líbí se mi, jak nás Veronika seznamuje s rozdílnostmi dvou sobě velmi vzdálených kultur. Žádné všeobecné povídačky, které se dozvím z naučných knih nebo dokumentů. Ale konkrétní situace konkrétní rodiny mi dávají pocit, jako bych se já sama v Japonsku ocitla. Naprosto nenásilným a zábavným způsobem se tak na třech stovkách stránek dozvídám mnoho skutečně zajímavých informací.

Každodenní Veroničin život mi pomáhá pochopit japonskou tradici a mentalitu. Pro mne skvělý zážitek! A to, že se v knize občas mihnou i Kótovy zápisky, knížku ještě více okoření a dodají jí ten správný šmrnc.

Za mne nezapomenutelný zážitek. Děkuji paní Veronice, že mi dovolila prožít s ní kousek jejího života. Už teď vím, že se po čase určitě k příběhu znovu vrátím. A nejspíš budu i vyhlížet, jestli se náhodou nedočkáme nějakého pokračování.

Hodnocení: 98 %
Název: Deník japonské manželky
Autor: Veronika Ageiwa
Rok vydání: 2018
Počet stran: 304
Nakladatelství: Motto
ISBN: 978-80-267-1083-7
Odpovědný redaktor: Diana Štelová
Technický redaktor: Monika Chomiaková
Vytiskl: Centa, s.r.o.
Obálka: Kamila Flonerová
Zdroj foto: Motto

< Předchozí		Další >