Už jako malá jsem měla raději než klasické pohádky neobvyklé příběhy. Líbilo se mi dobrodružství, výpravy za tajemstvím a nejvíce mě bavilo, když byl celý příběh tak trochu „naopak“ nebo jinak. Fascinovaly mě filmy jako třeba Cesta do pravěku nebo Nekonečný příběh a mým dětským snem byl nález tajného vchodu do jiné říše, anebo objevení pokladu na půdě. Možná proto se jednou z mých oblíbených knih stala knížka Jakub a dvě stě dědečků.

Krátké příběhy s naprosto neobvyklým dějem, díky kterým se tak odlišovala od ostatních dětských knížek, jsem četla někdy stále a stále dokola (a je to taky na chuděrce knížce vidět). Vydání je z roku 1963 a původně bylo mojí mámy. Pak jsem se stala jeho majitelkou já, protože jsem jako jediná ze tří máminých dětí četla.

Můj oblíbený příběh je O modrém hrnci, co rád vařil rajskou omáčku. Tu omáčku v něm vařila paní Zajíčková, a když jednou hrnec myla, upadl jí a udělala se v něm díra. Místo aby hrnec spravili, tak ho vzali a vyhodili na dvůr. Hrnec se rozzlobil a řekl si, že když teče, tak teče. A tekl tak moc, až byla vedle domu za chvíli řeka i s parníkem, rybáři a lidmi, co se tam přišli vykoupat.

Líbí se mi i příběh, podle kterého se celá kniha jmenuje - je taky úžasný. Kluk jménem Jakub má dědečka, který si s ním moc nehraje. Zato se ale stará o zahrádku a o zelí, a to hlavně proto, aby zelí nesnědli bělásci. A tak se Jakub spřátelí s bělásky a podle jejich rady, když dědeček usne, zasadí ho a vypěstuje si nového – dědečka na hraní. Jak se pak dostal až k dvě stě dědečkům nebudu prozrazovat...

Ačkoliv je kniha už přes půl století stará, věřím, že právě svou odlišností osloví i dnes malé čtenáře a budou se k ní stejně jako já rádi vracet.

Byla jednou jedna holčička, jmenovala se Zuzanka a ta psala tak hrozná písmenka, že nad nimi musel každý zaplakat. A skutečně, když je paní učitelka viděla, dala se do pláče a plakala tak dlouho, dokud neměla úplně mokrý kapesník. Potom šla k panu školníkovi a řekla mu: Podívejte se na ta písmenka, která napsala Zuzanka do školního sešitu, co tomu říkáte? A pak školník se podíval na ta písmenka a dal se do pláče, plakal tak dlouho, dokud neměl úplně mokrý kapesník, a pak řekl: "Některá mají zlámanou nožičku a některým nožička chybí, musíme s tím něco udělat. Když mi pomůžete, můžeme s tím být do večera hotovi." A tak udělali plno malinkých destiček a plno sádrových obvazů na zlámané nožičky, a když s tím byli konečně hotovi, dali všechna ta nešťastná písmenka v Zuzančině sešitě popořádku.

/Ukázka z knížky Jakub a dvě stě dědečků od Miloše Macourka/