V nakladatelství Epocha vyšla kniha Jiřího Dynybila s názvem A tak tedy jdu… popisující jeho prožití 787 kilometrů Svatojakubské cesty.

 

 

Kniha mě zaujala především proto, že pouť do Santiaga de Compostela před pár lety šla má nejlepší kamarádka a já si chtěla přečíst, jak ji prožil někdo jiný.

Na přebalu je fotografie autora v jeho poutnické výstroji – s kloboukem, praktickou vestou, trekovými holemi, pověstným těžkým batohem a hlavně s úsměvem. Ten jsem si uložila do hlavy a měla jej před sebou při čtení.

Jiří Dynybil se vydal na Svatojakubskou pouť ze San Sebastianu po dvou trasách -Camino del Norte vedoucí podél moře a původní a náročné Camino Primitivo. Celkem ušel 787 kilometrů různými městy, vesnicemi a především přírodou. Na pouť vyrazil s cílem poznávat lidi, ale také ji bral jako výzvu a byl zvědavý, co mu přinese. Ve výsledku mu přinesla opravdu hodně, prošel díky ní kus světa a poznal spoustu zajímavých lidí, o kterých vypráví na řádkách této knihy.

Moc mě zaujal autorův přístup k pouti. Chtěl ji totiž zažít se vším všudy, přespával v klasických turistických ubytovnách zvaných albergue, družil se s ostatními poutníky i věnoval čas poznávání daných měst a vesnic i místní gastronomie. Přitom však samotné putování podnikal sám, ne s ostatními při hovoru, protože tím by podle něj zanikl smysl pouti a šlo o „obyčejnou“ turistiku. Hodně věnoval také plánování, kdy bral ohledy na svůj zdravotní stav, ale na druhou stranu se nijak neflákal a často šel až na hranu svých možností. Jeho skromnost na jedné straně a vytrvalost a oddanost na druhé byla fascinující a jen dokazovala, že právě i o tom je pouť.

Jednotlivé kapitoly Dynybilova vyprávění mají jednotnou strukturu. Začínají popisem jeho rána, kde zmiňuje atmosféru v ubytovnách, jeho zdravotní stav a také snídani, pokračuje popisem cesty. Tam si čtenář užije jak popisů, tak jeho pocitů, ale těch je zde s mírou a nedočkáte se tak žádných niterných emocí nebo popisů duchovního charakteru. Toho jsem se před čtením upřímně trochu bála a jsem ráda, že si nechal tuto rovinu opravdu pro sebe. Následují popisy příchodu do albergue, shánění jídla a procházek po okolí. To vše je doplněno rozhovory s lidmi, které potkal, a udělali na něj dojem. Chvílemi mě tato jasná a podobná struktura kapitol vadila, ale dalo se na to zvyknout a čtivosti to neubralo.

Knihu A tak tedy jdu… jsem přečetla rychle a s velkým zájmem. Její autor mi byl sympatický, moc jsem mu fandila a bavil mě každý jeho krok.

Jiří Dynybil (*1947) je bývalý zdatný sportovec a hokejový trenér, podnikatel, žijící desítky let v Německu a Španělsku. Během svého života musel vzdorovat mnoha těžkým zdravotním překážkám, které ho doprovázely i na jeho Svatojakubské cestě. Vystudoval v Praze obor televizní a rozhlasové studiové techniky, později se v zahraničí musel přeučit na nejnovější směry analogové a digitální průmyslové elektroniky. V tomto oboru pracoval jako inženýr až do počátku osmdesátých let, následně i s vlastní obchodní firmou. Mnoho cestoval, například tři roky po Střední a Jižní Americe, s touhou poznávat jiné země, kultury, přírodu a lidi. To byl pro něj také ten hlavní podnět pro absolvování tradiční Svatojakubské pouti.

A tak tedy jdu…
Cestopis a příběh o prožití 787 km svatojakubské cesty
Autor: Jiří Dynybil
Žánr: cestopis
Nakladatelství: Epocha
Rok vydání: 2019
Počet stran: 456 + 12 stran příloha
Hodnocení: 88 %

www.epocha.cz/kniha/jiri-dynybil-a-tak-tedy-jdu-prvni-vydani-vazana-s-prebalem/

< Předchozí		Další >