Kultura21.cz

Mladý chlapec Jojo si rozhodně neužívá bezstarostné dětství. Žije se svou babičkou a dědečkem, kterým říká mamko a taťko a se svou skutečnou matkou, jejich dcerou, které ovšem říká jen jménem – Leonie. Za svoji matku ji nepovažuje, a ani ona sama k němu nechová bůhví jakou mateřskou lásku.

Nejinak je to s jeho sestrou Michelou, které ovšem všichni říkají Kayla. Její vztah k Jojoovi velmi blízký a prostřednictvím svého bratra získává lásku, kterou jí matka nedává. Leonie nemá čas a ani zájem a její začínající závislost na drogách tomu zrovna taky moc nepomáhá. Navíc sama bojuje se svými démony, a potažmo celým světem.

Taťka má menší farmu se spoustou zvířat, o kterou se mu Jojo pomáhá starat. Ke zvířatům má Jojo velmi dobrý vztah, už jen díky tomu, že rozumí jejich „řeči“. Jojova mamka umírá na rakovinu, nepomohly jí ani byliny, které jí provázely celým životem, a kterým rozuměla lépe než kdokoli jiný. Jednoho dne zazvoní telefon a celá rodina se dozvídá zprávu, která je radostná snad pouze jen pro Leonie. Michael – otec dětí a její partner- bude propuštěn z věznice Parchman po tříletém odpykání trestu. Leonie tedy sbalí děti a přes námitky taťky se s nimi vydává na dvoudenní cestu za jejich otcem.

Strastiplná cesta do vězení za otcem

Věznice Parchman je s jejich rodinou spojená už z dřívější doby. Taťka tam byl tehdy, kdy to byl více pracovní tábor, než věznice a táhly se tam široké plantáže bavlny, kterou vězni, převážně černí, sklízeli. Někdy Jojovi vypráví příběhy z tohoto období svého života, vypráví mu o vůli přežít, pro kterou člověk udělá cokoliv, a která mu pomohla zvládnout každodenní dřinu a neskutečné vedro.

Cesta do věznice je příšerná, děti na svého otce téměř nijak nereagují, je to pro ně v podstatě stejně cizí člověk jako jejich matka. Leonie o děti během cesty opět nejeví zájem, Jojo pro sebe a sestru musí zajistit i takové věci jako jsou jídlo a pití. Navíc při cestě zpátky je v autě o jednoho pasažéra navíc.

Příběh o lásce i jejím nedostatku

Píseň zbloudilých duší není nijak jednoduchý příběh, svou přímostí si vás ale dokáže získat. Snoubí se v něm tvrdost všední reality a zároveň mystické věci jako Jojoova schopnost rozumět zvířatům, nebo mamčina schopnost poznat a najít jakoukoli bylinu. Patří sem i Leonie, která ve svých drogových opojeních komunikuje s dávno zesnulým bratrem. Je to příběh o lásce a zároveň o jejím nedostatku, o kráse a nespravedlnosti života. O tom, že ačkoliv někdy není život lehký, stojí za to ho žít.

Spisovatelkou na počest zesnulého bratra

Jesmyn Ward se narodila roku 1977 v Berkeley v Kalifornii. Když jí byly tři roky, přestěhovala se její rodina do města DeLisle ve státě Mississippi. Jako první v rodině vystudovala vysokou školu, roku 1999 získala titul BA v angličtině a v roce 2000 magisterský titul v oboru média a komunikace – oba na Stanfordské univerzitě. V roce 2005 získala titul MFA od University of Michigan a rozhodla se stát se spisovatelkou na počest svého bratra, kterého zabil opilý řidič v říjnu roku 2000 a nikdy za to nebyl potrestán.

Jejich rodinu postihla roku 2005 druhá rána, a to v podobě hurikánu Katrina. Jejich dům v DeLisle zaplavila voda. Rodina nasedla do auta a rozhodla se vyhledat přístřešek v místním kostele, ovšem uvízla v poli plném traktorů. Když je bílá rodina, které pole patřilo našla, odmítali jim u sebe poskytnout přístřešek s tím, že jsou plně obsazení. Unavené a traumatizované rodině nakonec poskytla přístřešek jiná bílá rodina, kousek po cestě.

V roce 2008 zrovna v době, když se Jesmyn rozhodla psaní vzdát díky traumatickým událostem a nedostatku času a zapsala se do ošetřovatelského kurzu, přijal Dough Seibold z Agate Publishing její první román Where Line Bleeds (2008). Ten získal Black Causus od Amerian Library Association. Na něj navázala dalšími knihami Salvage the Bones (2011), Men we Reaped (2013), The Fire This Time (2016) a Sing, Unburied, Sing (2017, v českém překladu Píseň zbloudilých duší 2019). Za své knihy byla oceněna mnohými cenami jako Alex Award, MacArthurovu cenu nebo Národní knížní cenou za krásnou literaturu.

Ukázka z knihy:

Obvykle mám na narozeninách nejradši zpívání u dortu, protože ve světle svíček jakoby všechno zezlátlo a jejich plamínky v mamčině a taťkově tváři rozplápolají tak, že oba vypadají zase mladě jako Leonie s Michaelem. A vždycky když zpívají, hezky se u toho usmívají. Myslím, že i Kayla má tuhle část nejvíc v oblibě, protože si do společného chorálu koktavě notuje. Držím ji já, protože tak dlouho plakala, odtahovala se od Leoniiny klíční kosti a sápala se po mě, až z ní Leonie ztratila nervy „Na“, podala mi ji. Letos ale není zpívání, co bývalo, nestojíme totiž v kuchyni, ale u mamky v ložnici a Leonie drží můj dort tak, jak ještě před chvíli držela Kaylu, daleko od těla, jakoby jí bylo fuk, že jí může každou chvíli spadnout na zem. Mamka je vzhůru, ale nevypadá na to, že by dění kolem sebe vnímala, oči má napůl přivřené a zastřené, jakoby se tak ani nedívala na mě, ani na Leonie, na Kaylu nebo na taťku, ale kamsi do neurčita. A když se po celou dobu potí, má kůži na pohled bledou a vysušenou, jako když se z blátivé louže po týdnech letního parna stane jen vyprahlá prohlubeň. Kolem hlavy i pobzukuje komár, snáší se mi k uchu, uhýbá a dává mi na vědomí, že už si na mě brousí sosáček.

Název: Píseň zbloudilých duší
Autor: Jesmyn Ward
Překlad: Roman Jakubčík
Žánr: beletrie
Vydáno: 2019
Stran: 302
Vydalo nakladatelství: Nakladatelství Vyšehrad, ve společnosti Albatros Media a.s.
Hodnocení: 95 %

https://www.albatrosmedia.cz/

Foto: Lenka Kališová