V továrně na panenky v Londýně, kde Iris pracuje, plynou dny jeden za druhým a všechny jsou stejné. Ve stejnou dobu vstávat, ve stejnou dobu obědvat a jít spát. Pracuje tu se svou sestrou Rose, která se bez výhrad podvoluje tomuhle způsobu života. Iris vša sní o něčem jiném – její vášní je malování. Sní o svém vlastním ateliéru, plátnech barvách a hlavně o svobodě. Když maluje, jsou to jediné okamžiky svobody, které zažívá.
Jinak se celý život podvoluje ostatním, nemá pro sebe kousek soukromí, místo, které by bylo jen její. Její mladší sestra byla od dětství miláčkem rodičů i okolí, jelikož Iris díky svému „postižení“ – vychýlené levé klíční kosti – vždy mírně kulhala. I přes to, že byla Rose upřednostňována, svou sestru milovala a měly dobrý vztah, dokud Rose neprodělala neštovice, což jí navždy zhyzdilo levou část obličeje. Iris cítí na jedné straně povinnost starat se o sestru a dávat část svého platu rodičům, ovšem zároveň touží po tom vše tohle opustit a utéct. Se svou sestrou se chodí dívat vždy v neděli na budování Hyde parku, kde se má uskutečnit světová výstava a touží po tom, aby tam byl jednou byl vystaven i její obraz. A právě jednu neděli se tam setká se Silasem.
Silas se živí vycpáváním zvířat a jejich prodejem. Jeho častými klienty jsou právě malíři, kteří jeho výtvory používají do svých obrazů. Lidé považují jeho práci za morbidní s jeho za podivína a většinou se ho straní. Silas bude mít na světové výstavě pár exemplářů a tak se chodí dívat na výstavbu a těší, se až konečně dojde uznání za svou práci. Nebaví jej, jak si z něj všichni utahují a odstrkují ho. Iris do něj omylem narazí a po krátkém představení, které ani nevnímá, se vrátí za svou sestrou. To co je pro ni jen letmý zážitek, který pustí hned z hlavy, je pro Silase životním setkáním. Iris, se krátce po výstavě setká s Luisem, malířem, který ji požádá, aby mu stála modelem, a ona po krátkém váhání jeho nabídku přijme.
Ačkoliv se její sestra a rodina s ní ihned přestanou stýkat, její žízeň po svobodě je mnohem větší. Louis jí navíc dá i návrh, že jí bude kromě peněz za pózování i poskytovat lekce malování. Zatímco Iris si stále zvyká, že její životní sen se stává skutečností, Silasova posedlost její osobou roste každým dnem. Ve svých fantaziích si s Iris vytvoří vztah, čím více jej ona ignoruje – třebaže nevědomky – tím více se jeho posedlost prohlubuje. A zároveň se stává čím dál více temnější a děsivější.
O autorovi:
Elizabeth Macneal se narodila v Edinburghu jako nejstarší ze čtyř dětí a vystudovala anglickou literaturu na Somerville College v Oxfordu. Po ukončení studia ještě absolvovala postgraduální studium a získala titul MA. Její prvotinou se stala kniha Továrna na panenky, která vyšla v květnu letošního roku ve Velké Británii a v září v USA, doposud byla přeložena do devatenácti jazyků a na níž, už dokonce zakoupila práva televizní společnost Buccaneer Media. Elizabeth mimo psaní je i úspěšnou keramičkou. Ve svém domě ve východním Londýně má na zahradě vlastní ateliér, kde má i pec. Její keramika se objevila v pořadu Britains best home cook, má permanentní výstavu v Londýnském muzeu a byla listem Evenings Standarts jmenována mezi Pěti britskými keramiky, o kterých byste měli vědět.
Ukázka z knihy:
Iris nemůže spát, navzdory tomu, že odpoledne jen stěží udržela oči otevřené. Z vůně spáleného cukru z cukrářství jí bolí hlava a do stehna jí přes matraci píchají ostré konce koňských žíní. Zavrtí se, vystrčí zpocenou paži zpod přikrývky a zvedne ji, aby si jí trochu ochladila. Pokouší se soustředit a to, aby vydržela nehýbat se a ležet v klidu a sladit rytmus dechu se sestřiným. Ale její mysl pádí rozverně kupředu jako bujné hříbě. Má neodolatelnou chuť malovat. V duch si představuje štíhlé kovové tuby barev od vyhlášené firmy Winsor a Newton, ústřicové lastury, na nichž je míchá a vlastní zásobu štětců ze sobolí srsti, které si po úzkostlivém půlročním šetření konečně koupila. Opatrně šťouchne loktem do spící sestry.
„Ale já jsem toho papouška neviděla,“ zamumlá Rose, a Iris ví, že její sestra bude spát tvrdě, dokud na věži nedalekého kostela svatého Jiří nezačnou odbíjet pátou. Přes tenké stěny slyší sténání lokomotivy a hvízdavé chrápání paní Satlerové z vedlejší místnosti. Po svých večerních dávkách laudana spí její zaměstnavatelka jako zabitá. Iris už to nedokáže vydržet, opatrně odhrne přikrývku a vstane. Dřevěná prkna zavrzají pod jejími kroky a západka na dveřích jejich pokoje, kterou Iris svědomitě natírá olejem, lehce povolí pod jejím stiskem. Iris má najednou chut´se rozesmát, ale utlumí své stále hlasitější chichotání dlaní přitisknutou na ústa.
Název: Továrna na panenky
Autor: Elizabeth Macneal
Překlad: Klára Kolinská
Žánr: beletrie
Vydáno: 2019
Stran: 404
Vydalo nakladatelství: Albatros Media a.s.
Hodnocení: 85 %
Foto: Lenka Kališová
| < Předchozí | Další > |
|---|
V rámci stého výročia Slovenského ochranného zväzu autorského sme spravili pre našu redakciu rozhovor s inšpektorom vojenských hudieb Borisom Hokinom.
Nová kniha Sylvy Lauerové nese název Ovace nevlídnosti a obsahuje výběr poezie z let 2010-2012. Titul vás upoutá nejen svým paradoxním názvem, ale i graficky velmi zdařilou vazbou s netradičním průsvitným přebalem, který svým perg...
„Co bylo, to bylo…“ tak začíná celý příběh našeho malého žlutého Psa s hnědými fleky. Nejspíš obyčejný, český oříšek. Obyčejný? Určitě ne, tento Pes prošel neobyčejnými dějinami Českého národa, vždy věrně po boku člověka. A nejenom to. Tento pes je v mno...
Kdybyste měli vybrat z celého svého života jedenáct scén, které by ho dokázaly vystihnout, které by to byly? A dal by se z nich složit příběh, který by dával smysl?
Postava jezuity Antonína Koniáše, nejen v 18. století proslulého ničitele kacířské literatury, odedávna vzbuzuje vášně spojené s výrazně negativním hodnocením. Když se některý veřejný činitel chová "nekulturně" (třeba o...