Lenka Kalinová své vědecké dílo zasvětila průzkumu dějin "socialistického experimentu", jak nazvala komunistickou éru naší novodobé historie. Všímá si, jak mohutné vlny nadšení, ať již se jednalo o těsně poválečnou, nebo pak tu, která souvisela s uvolněním v roce 1968, vyústily ve zklamání a bezmoc. Před pěti lety shrnula první část svých průzkumů, zahrnující období 1945-1969, v knize Společenské proměny v čase socialistického experimentu. Nyní přidává volné pokračování Konec nadějím a nová očekávání, věnované létům 1969-1993. Jak už název prozrazuje, nezastavuje své pojednání pádem komunistického režimu, ale všímá si také dění, které následovalo bezprostředně poté.

Kalinovou zajímá, jaké změny nastaly ve společenském klimatu po potlačení reformního úsilí spjatého s rokem 1968. Základní východisko formuluje jedinou větou: "Protože již neexistoval tradiční "třídní nepřítel", hlavním nepřítelem se stali protagonisté reforem a reformního hnutí, z nichž značná část byla dříve členy vládnoucí strany." (s.38) Nová vládnoucí garnitura se pokusila vrátit hospodářský i politický systém do dřívější podoby, jakkoli ta již byla zpochybněná a hlavně z dlouhodobého horizontu stěží udržitelná.

Kniha, která bohužel pomíjí tak důležitou oblast, jakou je kultura v nejširším smyslu slova, se skládá se tří částí: v první, nazvané Charakter doby po roce 1968, autorka zkoumá proces potlačení dosažených změn a ustálení stavu, který existoval před nimi. V druhé části se věnuje sociálním poměrům v éře normalizace, zachycuje nejen materiální kritéria (spotřeba domácností, změny sociální struktury) či exaktně, zpravidla ze statistik doložitelné tendence (tabulky s nejrůznějšími ukazateli), popisuje také změny ve způsobu života, zkoumá posuny hodnotových měřítek i míru vzdělanosti. Společnost nežila v hmotné nouzi ani v existenční nejistotě, zvláště pokud se aspoň deklarativně přizpůsobila normalizačním požadavkům. Aforisticky postiženo, neplatilo již stanovisko 50. let vyjádřitelné slovy "kdo není s námi, je proti nám", nýbrž pokrytecká výzva rázu "kdo není proti nám, je s námi." Dlužno dodat, že korumpování společnosti - a zvláště mladé generace - bylo vcelku úspěšné.

Třetí část popisuje nárůst opozičního hnutí vedoucího k pádu komunistickému režimu, i když přesnější by asi byla formulace, že se jednalo o nárůst opozičních nálad, které postupně postihly většinu společnosti, valnou měrou zjevně netušící, co pád režimu a přijetí tržního mechanismu přinese. Cením si toho, že Kalinová bez příkras postihuje důsledky hospodářské reformy, ve svých důsledcích vedoucí k výraznému oslabení koruny, ke skokovému zdražování a znehodnocování úspor. Vysloveně se tu dočteme: "Ekonomové srovnávali tento zásah do ekonomiky s měnovou reformou. Pro obyvatelstvo však byla provedená devalvace méně průhledná, a proto i přijatelnější, než jednorázové znehodnocení měny výměnou peněz, jak tomu bylo v roce 1953." (s.339)

Autorka se hlásí k ideji generalizujícího nadhledu, který postihne širší časové i systémové souvislosti, aniž by bral na zřetel, jak sama píše, mnohé důležité mikrohistorické procesy. Domnívá se však, že případný důraz na ně by mohl vést až k ahistorické interpretaci doby (s.30-31). Jenže právě takovýto odklon od, řekněme, zkoumání mentality jednotlivých vrstev obyvatelstva, od dějin každodennosti, zatemňuje poznání, v jakém duchovním a názorovém obzoru lidé vlastně žili, jak se jejich smýšlení proměňovalo. Vyšlo by nejspíš najevo, že převážná část společnosti se s podmínkami normalizace sžila a nevnímala je jako něco dusivého - a proto se současné připomínání zločinů komunismu, navíc převážně zaměřené na dávno odvátou éru 50. let, tak často míjí účinkem. Zdá se, že měl pravdu Milan Kundera, když v Žertu napsal prorockou větu, že zločiny minulosti nebudou ani potrestány, ani odpuštěny, protože budou zapomenuty...


Lenka Kalinová: Konec nadějím a nová očekávání.
Vydalo nakladatelství Academia v roce 2012, 398 stran.

Foto: Academia, radimprochazka.com, Šternberk.eu