Do rukou českých čtenářů se nyní dostává, zásluhou nakladatelství Academia, unikátní svědectví o tragickém osudu jedné z mnoha obětí holocaustu, nadané a obdivuhodné ženy, československé občanky a vlastenky Ilsy Weberové, která se narodila v roce 1903 ve Vítkovicích u Moravské Ostravy v židovské rodině a již ve 20. a 30.letech minulého století vydala jako německy píšící autorka tři knížky pro děti. Psala též scénáře dětských pořadů pro ostravský  a později i pražský rozhlas, překládala české básně do němčiny i německé básně a písně do češtiny.

Knihu tvoří soubor dopisů z let 1933 až 1944, které Ilse psala své švédské přítelkyni Lilian von Löwenadler, jejíž otec působil jako švédský konzul v Hamburku a s níž si dopisovala od roku 1916 díky inzerátu v dívčím časopisu Kränzchen. První z dopisů, které se zachovaly na půdě domu v jednom anglickém městečku, v němž Lilian žila se svým mužem, je datován 6.února 1933 ve Vítkovicích, poslední 29. září 1944 v Terezíně. Dopisy dokumentují 12 let autorčina života, během nichž se ze spokojené manželky a matky dvou chlapců Hanuše (1931) a Tomáše (1934) stala uzlíčkem nervů, toužícím po shledání se svým starším synem, kterého v obavách před sílícím antisemitismem poslala díky akci Nicholase Wintona v květnu 1939 ke své přítelkyni do Anglie, odkud se pak dostal k její matce Gertrudě do Švédska, kde šťastně přečkal celou válku, a vážně uvažujícím o sebevraždě.

Zlom v jejím životě nastal v únoru 1942, kdy byla s manželem Willim a synem Tomášem transportována do terezínského ghetta. Její manžel, který přežil pochod smrti, o pobytu v Terezíně napsal: „Z Ilse se v posledním roce našeho pražského pobytu stal už jen uzlíček nervů, protože život byl více než těžký, práce neuspokojovala a vyhlídky na lepší, klidnější život se rovnaly nule. V den, kdy nás povolali do transportu, se s ní však stala proměna, která vydržela až do posledního dne našeho soužití. Jistota, že může v ghettu pomáhat, jí dodávala takovou sílu, že všechny obtíže náhle překonávala s lehkostí. Hned při našem příjezdu do Terezína se přihlásila jako ošetřovatelka a ujala se vedení dětské marodky.“

Terezínské období Ilse Weberové je jedinečně dokumentováno její poezií, kterou v letech 1942 až 1944 napsala a jež se díky důmyslné skrýši v ghettu dochovala a autorku přežila. Tato poezie je obdivuhodná svým optimismem a potřebou dodávat svým spolutrpitelům v bídných terezínských podmínkách sílu, naději a také trochu radosti. Mezi její nejznámější zhudebnělé básně patří Wiegala (Ukolébavka), Toulám se Terezínem, Buď sbohem, kamaráde! nebo báseň Dopis mému synovi, Ovce z Lidic či Ukolébavka z transportu do Polska.

Ilse Weberová se v říjnu 1944 dobrovolně přihlásila k transportu dětí z marodky do Osvětimi, do něhož byl zařazen i její syn Tomáš, a bezprostředně po příjezdu do vyhlazovacího tábora byla i se všemi dětmi zavražděna v plynové komoře.

Editorka německého vydání Ulrike Migdal ve svém doslovu zmapovala osudy celé její rodiny. Autorčiny dokumenty doplnila dalšími fakty o životě jejích rodičů, přeživšího syna Hanuše, o osudech Ilsiných bratrů i jejího manžela Williho.

Kniha, která přináší další z mnoha svědectví o holocaustu, je zajímavá tím, že mj. předkládá dopisy matky, žijící v neútěšných poměrech protektorátu, synovi, pobývajícímu ve svobodném státě. Dopisy, v nichž se snaží předstírat bezstarostnost a normalitu. Tuto publikaci by si neměl nechat ujít žádný čtenář zajímající se o historii holocaustu a o tvůrčí kulturní činnosti v terezínském ghettu.

Kdy skončí naše utrpení. Dopisy (1933-1944) a básně z Terezína.
Autor: Ilse Weberová
Editorka textů: Ulrike Migdal
Překlad: Zlata Kufnerová
Žánr: biografie
Vydáno: 2012
Stran: 378
Vydalo nakladatelství: Academia
Hodnocení: 95 %

Zdroj foto: academia.cz