První týden v červenci patřila, patří a věřme, že i patřit bude Sobotka Festivalu českého jazyka řeči a literatury. Na několika ročnících jsem byla (ještě jako zaměstnanec nakladatelství Albatros a posléze Amulet), ale to už je hodně dávno. Jaký je asi festival v současné době, zajímalo mne. Proto jsem požádala o několik postřehů René Nekudu. Zažil atmosféru festivalu jako student, letos přijel na Šrámkovu Sobotku jako lektor. Tak jaké to bylo zkraje července v Sobotce, pane Nekudo?
56. ročník, má pátá účast, tentokrát z druhé strany jako lektora dílny tvůrčího psaní.
Šrámkův dům stojí, na Šrámkově zahradě čepují stále stejnou značku piva, spořitelna a sokolovna se ještě nerozpadly, ze školní jídelny se linou zajímavé vůně a davy mladých lidí pochodují okolo hřbitova na nebo z koupaliště, kde jsou povětšinou ubytovaní. Tomu všemu vévodí typická špička obsypána stromy – Humprecht.
Zdá se tedy být všechno v pořádku a nakonec se ukazuje, že i víceméně je.
Nicméně Šrámkova Sobotka prochází pomalým přerodem. Festival českého jazyka, řeči a literatury pozvolna otevírá své brány široké veřejnosti a obléká se do nového hávu. Možná proto se v jeho průběhu na všech místech ozýval šepot postarších účastníků, kteří cítili jistou „změnu“ (a ne vždy s ní plně souhlasili).
Jsme dobou Twitterování, Facebookování, Skypování a blogování, což by mělo znamenat jistou flexibilitu. Konzervativní hodnoty hájí svoji tradici, ale položme si otázku, proč byly tyto minulé hodnoty uznávány a zajímalo se o ně tolik lidí? Protože byly nové, inovativní a v době jejich vzniku nebyly ani v nejmenším konzervativní.
I já cítím jistou změnu ve své skromné dílničce psaní – padla v ní totiž bariéra učitelů versus vysokoškolských studentů, neboť tam chodí obě skupiny, kooperují spolu a užívají si to (v minulých letech by toto střetnutí bylo takřka nemyslitelné).
Mám radost. Mám radost i z toho, že Sobotečtí občané pochopili ekonomický přínost účastníků festivalu a již na nikoho nehází kyselé obličeje a dokáží prodloužit otevírací dobu většiny podniků. Mám radost, protože nevrlá obsluha z předminulého roku byla nahrazena sympatickým číšníkem, který mě dokonce naučil házet pizzovým těstem.
Jsem nadšen i z programu (byť můj osobně největší zážitek – divadlo Korespondence V + W – umístili organizátoři hned na první den festivalu, a pak ho již nic nepřekonalo). Házím těstem, chodím na divadlo, poslouchám hudbu (od dětského sboru přes duchovní hudbu, až po moderní a tak trochu ulítlý Jananas), sleduji filmy (letos poprvé bylo zprovozněno letní kino), bavím se se zajímavými lidmi a zároveň učím umělecké psaní zájemce ve věku od osmnácti do, řekněme, sedmdesáti let.
Závěrečné recitační „kolečko“, tj. přehlídka nazkoušených básní, je zase trochu jiné a podobně barevné jako v minulých letech. Večer dílen se vydařil a potlesk byl obrovský, pomalé změny se zaryly do myslí všech účastníků (nových, i těch naprosto provařených) a myslím, že všichni odjížděli spokojení, odpočatí a nabytí novou energií, zážitky a znalostmi.
56. ročník byl jasný zlom, bod, po kterém se tento roztomilý festival začne transformovat (nebo odolá tlakům rychle stárnoucímu okolí? snad ne!).
Doporučuji tedy všem, aby si proto příští rok nenechali ujít a zúčastnili se; určitě to bude stát za to! Já se pokusím znovu přijet…
Text: René Nekuda, http://renenekuda.cz
Zdroj foto: Jan Prokopius, http://prokopius.cz
| < Předchozí | Další > |
|---|