Osiřelá Pollyanna se po smrti rodičů přistěhuje k bohaté, ale protivné tetě, která ji chce vychovávat pomocí přísných trestů a hladovění. Pollyanna se však od svého tatínka naučila “hře na štěstí", s jejíž pomocí na každé situaci vidí něco, z čeho může mít radost. Brzy do této hry zasvětí i své okolí a daří se jí dodat chuť do života hádavým sousedkám, nakvašeným starým mládencům, a dlouho jí nedokáže vzdorovat ani přísná teta. Pak však Pollyannu osud podrobí těžké zkoušce...

Tolik obálka knížky, která poprvé vyšla v roce 1913 a i po takřka 100 letech má pro čtenáře své kouzlo. Chtělo by se říct, že vlastně objevujeme objevené, když píšeme a vydáváme množství knih zaměřených na pozitivní myšlení a přístup k životu pro dospělé i pro děti.

Už malá Pollyanna věděla, že se máme radovat z maličkostí a že na všem, co nás potká, lze najít něco dobrého, z čeho se radovat můžeme. A pravda je, že někdy to jde hodně těžko.

Hra na štěstí

Já ti pomůžu," slíbila Pollyanna obratem.
“Ale no tak, slečno Pollyanno!" namítla Nancy
Na okamžik se rozhostilo ticho. Obloha rychle potemněla a Pollyanna ucítila, jak jí její společnice sevřela o něco pevněji paži.
“Myslím, že jsem nakonec ráda, že ses o mě bála - trochu. Protože jsi pak za mnou přišla," zachvěla se.
“Ovečko malá! A taky máte určitě hlad. Mám strach, že si budete muset dát se mnou jenom chleba a mléko. Vaší tetě se to nelíbilo... Protože jste nepřišla dolů k večeři."
“Ale já jsem nemohla. Byla jsem tady nahoře."
,To ano. Jenže ona nevěděla, že tam jste!" namítla úsečně Nancy a snažila se potlačit smích. “S tím mlékem a chlebem je mi to líto. Opravdu."
“To nic. Já z toho mám radost."
“Radost! A proč?"
“Já mám mléko a chleba ráda. A kromě toho budu jíst s tebou. Je docela jednoduché se z toho radovat."
 “Zdá se, že vy nevidíte nic těžkého na tom mít radost úplně ze všeho” odsekla Nancy a tlumeně se zasmála při vzpomínce na to, jak se Pollyanna statečně snažila najít zalíbení v prázdném podkrovním pokojíku.
Pollyanna se tiše zasmála.
,Víš, to je prostě taková hra."
“Hra?"
Jistě. Hra na radost”
“O čem to, prosím tě, mluvíš?"
“No prostě hra. Naučil mě ji tatínek a je báječná," vysvětlovala Pollyanna. “Hráli jsme ji pořád. Od doby kdy jsem byla malá, opravdu malá holčička. Pak jsem o ní pověděla dámám z ženského spolku a ty ji hrály taky Aspoň některé."
“A co to je? Já se ve hrách vlastně moc nevyznám."
Pollyanna se znovu zasmála, ale současně si i povzdechla. V nadcházejícím soumraku vypadala její tvářička vyzáblá a plná smutku.
“Začali jsme ji hrát s berlemi, které jsme dostali ve věcech, které přišly ve sbírce pro naši misii."
“S berlemi?"
Přesně tak. Rozumíš... Já jsem chtěla panenku a tatínek jim to napsal. Když ale dorazila zásilka s věcmi, ta paní nám napsala, že žádné panenky neměli, ale zato našla malé berličky.  Takže je posílají, Protože by se mohly někdy nějakému dítěti hodit. A tak to všechno začalo."
 “No, já musím říct, ze tohle mi zrovna jako hra moc nepřipadá" prohlásila Nancy takřka podrážděně.
“Ale ano. Ta hra spočívá v tom, ze si člověk najde na všem něco, z čeho může mít radost. Nezáleží na tom, co to je," vysvětlovala Pollyanna nadšeně. “A my jsme s tím začali právě tehdy u těch berlí."
To mě podržte! Z čeho bych měla mít radost, když dostanu pár berlí, ale chtěla jsem panenku!" Pollyanna zatleskala.
“Ale něco se tam najít dá! Opravdu!" zvolala. “Ani já jsem to napoprvé nedokázala najít, Nancy" dodala v náhlé touze se svěřit. “Musel mi to povědět tatínek."
Takže doufám, že teď to ty povíš zase mne" skoro vyštěkla Nancy Je to úplně jasné! Stačí mít radost z toho, že člověk ty berle nepotřebuje sám!" vyhrkla Pollyanna vítězoslavně, vidíš jak je to prosté...
Když to víš."
“Hm... To je snad to nejpraštěnější, co jsem kdy slyšela," vydechla
Nancy a vrhla na Pollyannu takřka vystrašený pohled.
“Ale to není vůbec praštěné... Je to nádherné," trvala Pollyanna nadšeně na svém. “A od té doby jsme hráli tuhle hru pořád. A čím to bylo těžší, tím větší zábavu to přinášelo. Jenže někdy... někdy je to příliš těžké. Jako když tatínek člověku odejde do nebe a tobě nezůstane nikdo jiný než dámy z ženského spolku."
“Nebo když vás přivedou do mrňavé komůrky pod střechou, kde vůbec nic není," zabručela Nancy.

Obrázky Jarmily Marešové skvěle navozují atmosféru doby, ve které se příběh odehrává.  Ilustrace na obálce je od Renáty Fučíkové.

Příběh Pollyanny často vhání slzy do očí. Ač určen dětem, své kouzlo má i pro dospělého čtenáře. A možná by to mělo být tak, že dospělí by si jej měli přečíst a potom se spolu s dětmi učit “hru na radost”. A snad by bylo na zemi víc spokojených a šťastných lidiček.

Eleanor Hodgmanová - Porterová ( 1868 - 1920)

Americká spisovatelka se narodila v Litteltonu ve státě New Hampshire a původně se chtěla stát zpěvačkou, ale později se dala na psaní. Proslavila se zejména jako autorka knížek pro děti. Jejím nejznámějším dílem je Pollyanna (1913), po níž následovalo pokračování Pollyanna dorůstá. Zemřela roku 1920 v Cambridge ve státě Massachussets. Příběhy o Pollyanně několikrát vyšly i česky.

Pollyanna
Autor: Porter, Eleanor H. (Eleanor Hodgman),
Žánr: beletrie
Vydáno: 2010
Stran: 276
Vydalo nakladatelství:Knižní klub
Hodnocení: 100%

Zdroj foto: internet