Poetika zločinu a jiné svérázy francouzského filmu

Poetika zločinu a jiné svérázy francouzského filmu

Email Tisk

poetika zlocinuJe chvályhodné, když se nějaký filmový festival nebo nesoutěžní přehlídka rozhodne poskytnout svým příznivcům i něco trvalejšího než jen vzpomínky na uváděná díla. Nemám na mysli jen programové katalogy s nicneříkajícími propagačními textíky, ale zejména monografické publikace, zaměřené buď na některou osobnost, nebo téma. Jako následováníhodný příklad mohla do nedávna sloužit Letní filmová škola v Uherském Hradišti, která v minulých ročnících vydala dvě knihy (letos už bohužel žádnou, protože chyběly peníze). Zahanbila tak i karlovarský festival nebo pražský Febiofest, které podobnému pokušení dosud odolávají.

Proto nezbývá než přivítat záslužnou iniciativu piešťanské filmové akce zvané Cinematik, jejíž organizátoři začali rovněž vydávat doprovodné svazečky, psané pospolu českými i slovenskými autory. Loni vyšly Filmy Jacquese Audiarda, poskládané z devíti příspěvků, letos následoval ještě obsáhlejší sborník Poetika zločinu. Francúzsky film noir. Počet zahraničních i tuzemských autorů, zpravidla působících na univerzitách, dosáhl sedmnácti a rozsah čtvercové publikace přesáhl 260 stran. Věřme, že se podařilo založit trvalejší tradici, kterou nečeká žádná temná (“noirová“) budoucnost.

Jestliže úvodní svazek byl víceméně zkušební (byť se studiemi určitě zajímavými - od Audiarda jsme naposledy viděli vězeňský thriller Prorok), následná kniha je počinem veskrze profesionálním, zaštítěným i doporučujícími posudky dvou vážených vědců, Zervana a Zusky. Sestavovatelé se rozhodli podrobně prozkoumat francouzský "film noir" neboli černou, pesimistickou tvorbu o lidech mimo společnost, často s gangstery v hlavních rolích, neboť i oni se vyznačují svého druhu profesní ctí a největším prohřeškem se v tomto prostředí nestává vražda, nýbrž zrada.

Celý svazek uvozuje stať francouzské badatelky Ginette Vincendeauové, která zkoumá kontexty i historický vývoj tohoto směru. Vytyčuje jej mezi počátkem 30. let, kdy vznikly první přepisy Simenonových detektivek s komisařem Maigretem, a 70. roky, kdy se uzavírá tvorba Jeana-Pierra Melvilla, posledního z "noirových" mistrů. Samozřejmě je obtížné jakkoli reagovat na její tvrzení - avšak na příklad Duvivierův Dravec (Simenonův román, který posloužil jako předloha, se ovšem nazývá O hlavu jednoho člověka) se rozhodně nevyhýbá morálnímu hodnocení, jak tvrdí autorka, naopak vyslovuje tvrdý odsudek chamtivosti vedoucí v různých podobách ke zločinu. A už vůbec neodkazuje na Dostojevského Zločin a trest, protože hlavní zlosyn, zběhlý student trpící nevyléčitelnou chorobou, se opájí spácháním dokonalého zločinu, který by mu nebylo možné dokázat. Je přitom velice bizarní, že tomuto padouchovi obdařenému orientálními rysy (však jej ztvárnil Valerij Inkižinov, proslavený Pudovkinovým revolučním dramatem Bouře nad Asií) je přisouzen český, respektive moravský původ...

Zdá se, že výskyt hnutí "film noir" autoři situují zejména do 50. a 60. let a převážně jim splývá s gangsterkami. Ostatně soupis filmů uvedený v úvodní studii prozrazuje, že by sem měly spadat i naprosto rozplizlé, klišovité gangsterky jako Melodie podzemí nebo Sicilský klan. Přitom se pojí hlavně s "černým poetismem" Carného, ale také Renoirových či Duvierových předválečných filmů (Nábřeží mlh, Den začíná, Člověk bestie), v nichž exceloval najmě Jean Gabin, v poválečném období pak častý představitel rozšafných a uvážlivých gangsterů.

film noir

V centru přinášených výpovědí zprvu nestáli zločinci, nýbrž lidé dohnaní k osudným činům jak uzavřením ve stísňujících podmínkách a nemožností dosáhnout jakékoli změny, tak nezvladatelnými běsy v sobě. Tyto filmy zkoumaly deformované společenského podhoubí, z něhož povstává vše ohavné - jako za války v Clouzotově Havranovi. Jenže poválečné gangsterské historky, často virtuózně natáčené, avšak omezivší se na pouhá stylistická, do sebe uzavřená cvičení, už postrádají jakýkoli přesah směrem ven.

Texty v knize otištěné lze rozčlenit do dvou skupin: jednak se věnují zobecňujícím úvahám, jednak se zaměřují na jednotlivé, z hlediska pisatelů profilové snímky. Do první skupiny náleží na příklad pojednání Briany Čechové o souvislostech i rozdílech mezi americkým a francouzským filmem noir - kupříkladu ve Francii se téměř nevyskytovala odrůda osudových žen (femme fatale), které by omámeným mužům přinášely zkázu. Z tohoto hlediska by pak musela mezi noirové filmy spadat i americká melodramata českého emigranta Huga Haase, čemuž by se tento tvůrce nepochybně velice podivil. Čechová načrtává jakousi vývojovou posloupnost, výchozí poetický realismus (já bych upřednostnil již použitý termín černý poetismus, protože realismu tu nalezneme pomálu, převažuje noc a mlha, jak dokládá přiložený záběr) se podle ní později větví do polohy psychologického dramatu a policejního thrilleru s postavami gangsterů, aby posléze, od 70. let a v barvách, převážilo jakési retroladění či nostalgie.

gabin nesahejte na prachy

Druhou skupinu tvoří články věnované konkrétním filmům (na příklad též u nás známé tituly jako Nesahejte na prachy, Rvačka mezi muži, Výtah na popraviště, U konce s dechem, Střílejte na pianistu, Alphaville). Vykazují dobrou obeznámenost s tématem, avšak vytkl bych dvě metodologické ulítlosti. Jednak prosvítá zjevná nechuť pracovat s vlastními postřehy a názory - třeba Jana Bébarová (Rvačka mezi muži) je nahrazuje ustavičným citováním nejrůznějších zahraničních zdrojů. Václav Kofroň (Nesahejte na prachy - viz foto s Jeanem Gabinem) se zase beznázorově zaměřuje na vnější popis filmu a jeho srovnávání s literární předlohou. Snad jedině Jan Křipač, zabývající se Truffautovým snímkem Střílejte na pianistu, rekonstruuje nejen okolnosti vzniku, ale také odmítavé přijetí publikem, protože se vyznačoval neobvyklou uměleckou formou, zvláště pak v nakládání s osvětlením, respektive s tmou, v níž obraz tone. Bude stejně neuchopitelný, jako je nejasný život hlavního hrdiny s dvojí identitou. (s.190)

alphaville

Za další prohřešek považuji, že se opomíjí řekněme životnost probíraných děl - některá už dávno vyšuměla, zestárla a ztratila vypovídací hodnotu i diváckou přitažlivost. V mnohých případech se odkryla pózovitost a poplatnost době vzniku, která je v sobě navždy uvěznila. Tohle nikdo neřeší. Vezměme si třeba Juraje Mojžiše a jeho bezpříznakové psaní o kdysi ceněném sci-fi podobenství Alphaville. Nikde se tam nedočteme, že tenhle film se - stejně jako většina Godardových děl - ocitl za hranicí snesitelnosti.

Poetika zločinu je kniha zajisté cenná, byť ne vždy ideálně čtivá, neboť vědátoři s oblibou píší šroubovaně a ve složitých terminologických konstrukcích. Zajisté přináší cenná zjištění, avšak vyhýbá se sdělení, zda film noir ve své klasické podobě doopravdy přežil nebo zda se proměnil v mumifikovaný artefakt. Osobně se přikládám k druhé eventualitě...

poetika zlocinu


Martin Kaňuch, Michal Michalovič (editoři): Poetika zločinu. Francúzsky film noir.
Vydal producer, s.r.o. Bratislava/Stupava 2012. 264 stran.

Hodnocení: 50%

Foto: kniha, www. stephentmccarthysstuffs.blogspot.com, www.filmito.cz,



Související články:
Nejnovější články:
Starší články:

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Přihlášení

K21 se představuje

KATEŘINA HAJŇUKOVÁ


redaktorka a editorka

    Narodila se koncem března 2000, je tedy znamení berana a jak říká, zcela odpovídá její tvrdohlavosti. Pochází z Karlových Varů, které moc ráda a v současnosti je studentkou čtyřletého gymnázia.

    S K21 spolupracuje od začátku července a říká, že je za to neskutečně ráda. "Editace mi otevřela nový svět, který pro mně mnoho znamená a dává mi mnoho možností."

    Mezi koníčky Kačka řadí poslouchání hudby, čtení, psaní různých příběhů, hraní na keyboard, jízdu na skateboardu a trávení času se svými přáteli. "Dalo by se říct, že mým velkým koníčkem je barvení vlasů. D§vod? Už čtyři roky si barvím své hnědé vlasy částečně na modro a nikdy bych svoje modro-hnědé vlasy nevyměnila."

    Mimo studia a editace se věnuje svému blogu. Blogerkou je už asi sedm let, při čemž svůj dosavadní blog má čtyři roky. Ve škole ji nejvíc baví psychologie, český jazyk a angličtina.

    "Ze všeho nejdůležitější je pro mě moje rodina, která mě vždy drží nad vodou. Motta a citáty jsou moje doména. Už jako malá jsem si sepisovala a opisovala motta z internetu nebo ráda prohledávala mamčiny sešity s citáty. Můj nejoblíbenější pochází od zpěváka Andyho Biersacka, který má skupinu Black Veil Brides, kterou miluji: "Každý na světě má sny. Drž je blízko svého srdce a nikdy nepouštěj..."

Toulavka

Anketa


Chat s osobností

Banner

Partneři

Hledat

Mimísek 28

Z archivu...

Čtěte také...

Novou řadu pohádek pro nejmenší Lucie Seifertové odstartoval Bruncvík

Lucie Seifertová se v historii pohybuje jako ryba ve vodě. Asi nejznámější je mezi čtenáři její maxileporelo Dějiny udatného českého národa a pár bezvýznamných událostí, které obdivují čtenáři od nejmenších po největší,...

Nové komentáře

Facebook

Twitter


Literatura

Kniha Vaření pro vegany má výstižný podtitul – Vegansky s chutí

vegan200Kuchařek je na českém trhu přehršle, a jelikož zdravá výživa a stravování bez masa je v dnešní zrychlené době moderní, objevují se i nejrůznější kulinářské příručky pro nemasožravce. Mezi ně patří i 100 receptů v seskupení Vaření pro vegany, které vydalo...

Divadlo

Hosté v zajetí „dobrých“ mravů

Slavnost 200Upřímnost nebo takt. Rozhodně hlavně neurazit.  Za každou cenu stát za svým názorem nebo být součástí stáda a myslet si své pouze pro sebe? Podobné otázky si vzali na paškál tvůrci z pražského Studia Hrdinů a pohráli si s původním scénářem česk...

Film

Nadčasové drama Dvanáct rozhněvaných mužů konečně na DVD a Blu-ray


muzi IIITroufnu si tvrdit, že většina našich čtenářů nebyla v roce 1957 vůbec na světě, a pokud ano, byla asi hodně malá a spoustu věcí vůbec nevnímala. Jednou z nich byl například film Dvanáct rozhněvaných mužů, který vypráví o porotě, která debatuje o...