Přiznám se, že rodinné konstelace jsou něco, co jsem tak nějak z principu odmítala pochopit. Když se do tohoto hávu zahalí klasické pohádky a mýty a navíc je tu slíbena odpověď na otázku, co se stalo s Popelkou po svatbě, nelze odolat a nepokusit se do nich proniknout.

 

 

Prvotní dojmy byly smíšené a moc hezky jsem se utvrzovala ve svém nesouhlasu. Jsem z těch, kdož se neumí smířit s tím, že na sobě neseme viny svých předků a táhneme za sebou jako balvany chyby svých rodičů.

Pohádky plné lidského negativna!?

Navíc tady autor rozvíjí nesmírně odvážné teorie o tom, že za Růženčino neštěstí a spaní v podstatě může její otec, protože za prvé není dost chlap a za druhé ona zlá sudička byla nejspíš jeho bývalá milenka a kletba byla její forma msty. Ostatně nevěrných králů je v knize tolik, že mám skoro pocit, že se tenhle model objevuje všude jako jistá forma pohádkové úchylky. Takhle tedy končí ti princové, co kdysi s princeznou žili šťastně až do smrti.

No vlastně proč ne. Ona ta Popelka s tím princem taky zrovna dobře nedopadla, tvrdí Jan Bílý. Popelka je pořád popelka, zamindrákovaná holka, která je pořád tak trochu špinavá a dle něj se princovi po čase zachce trošku čistokrevnější princezny. Takže jsme zase tam, kde jsme byli.

Trochu žabomyší problémy, nemyslíte?

Chvíli mi trvalo, než jsem do všeho trochu pronikla a i když zdaleka nesouhlasím se všemi konstelačně rozebranými pohádkami, některé mě opravdu zasáhly velmi pozitivně. A začala jsem postupně chápat i onu psychologickou souvislost s vinami našich předků i rodičů. Například u Malé mořské víly, která se jala zachraňovat svého otce. Typicky nešťastný osud a vlastně tento model v běžném životě vídáme také běžně.

„Mnohdy se stává, že máme předky, kteří pocházejí z různých „končin.“ Tak třeba může mít rodina otce proletářský původ, zatímco matka pochází z buržoazní rodiny. Nebo byl jeden z předků komunista a druhý katolík. Z takovýchto smíšených poměrů se někdy rodí děti-šamani, kteří žijí ne nepodobni chytré horákyni, podle principu „ani-ani,“ případně (což je totéž) „jak i- tak i,“ které patří do obou světů, a zároveň do žádného.

Jindy ovšem může tato výchozí situace znamenat pro děti veliké utrpení. Nejenže nevědí, kam vlastně patří, ale mnohdy se vydají ve jménu jednoho z rodičů získat toho druhého a převést ho (nebo ji) na tu „správnou“ půlku hřiště.“

Jenže děti nemohou zachránit své rodiče… dodává Jan Bílý a náhle jeho rozbory získávají logiku. Chtě nechtě je tato kniha velmi zajímavým zamyšlením nad vztahy, které důvěrně známe od dětství – vztahy v pohádkách. Náhle z nich vystupuje moudrost našich předků a logika zákona života.

Vzor!

A to je právě to, co má kniha Jana Bílého ukázat. Na to, jak v obyčejném životě stále dokola opakujeme i chyby z pohádek, jak v nich jsou nám často nabízena řešení i archetypy věčných lidských osudů. Řešení tu je – rodinné balvany nemusí být prokletím na celý život. Musíme se s nimi vědomě rozloučit. To musela i Popelka, pokud chtěla být s princem šťastná a sebevědomá. Nakonec je tato kniha opravdu fascinujícím čtením a do očí bijícím vzorem fungování konstelací jako takových.

Vydalo nakladatelství Synergie Publishing, SE, 2012, www.synergiepublishing.com
Web autora: www.konstelace.info

Zdroj foto: synergiepublishing.com

< Předchozí		Další >