I v anglicky psané literatuře se docela často vyskytují tematicky ujednocené sborníky, sepsané odborníky z různých zemí - a může nás těšit, že mezi nimi nalezneme též české autory, zacílené na české (československé) teritorium. Bohužel jen málokteré knihy tohoto druhu se dočkaly také českého překladu. Například nevíme, jak filmový badatel Ivan Klimeš zpracoval tuzemskou kapitolu do knihy Cinema and Swastika, zaměřené na filmovou tvorbu v nacisty okupované Evropě. Mezi publikace, které si naopak můžeme přečíst i v češtině, patří Christianizace a utváření křesťanské monarchie.

Kolektiv autorů zde dosti popisně a v zásadě přehledově přiblížil konfliktní přijímání křesťanství v zemích střední, východní a severní Evropy. Každou z kapitol věnovaných jednotlivým probíraným územím (s výjimkou Rusi) nachystali historici z oněch zemí pocházející a zohlednili zejména aktuální stav bádání, průzkum písemných památek i archeologických nálezů, často poskytujících jediné hodnověrné zjištění.

Po dvou úvodních statích, které se pokoušely zobecnit proces pokřesťanštění (tehdejší) evropské periferie zhruba v období od 9. do 12. století, následují studie týkající se Dánska, Norska, Švédska, Čech s Moravou, Polska, Maďarska a Rusi. Jejich vnitřní rozčlenění je shodné: nejprve zkoumají stav před přijetím křesťanství, poté probírají mezinárodní kontakty a styk s cizinou. Důležitý je popis samotného přijetí (nebo i vnucení) křesťanské víry včetně odrazu v panovnické moci. Každou kapitolu pak uzavírá zamyšlení nad důsledky tohoto procesu. Pokřtění jednotlivce (byť i vladaře) ještě nemuselo znamenat skutečné prosazení křesťanské víry na jím ovládaném území. Buď poddané obyvatelstvo setrvávalo jen ve formálním přijetí, nebo se dokonce vzbouřilo.

Český, případně česko-moravsko-slovenský oddíl zpracovali Petr Sommer, Dušan Třeštík a Josef Žemlička. Upozornili, že zde souběžně existovaly dva státní útvary, jednak Velkomoravská říše, jednak v jejím stínu se prosazující přemyslovský český stát, který se vzmohl teprve po jejím zániku. Zajímavé jsou pasáže o rozkvětu "slovanské" cyrilometodějské mise na Velké Moravě, po jejímž rozdrcení Maďary počátkem 10. století nastává u místního obyvatelstva dočasný návrat k pohanství, jak nasvědčuje nález pohanského obětiště na troskách předchozího kostela. V českém státu se naopak prosadila orientace na "latinské" bohosloví z německého západu, takže v církevním ohledu spadala přemyslovská država pod řezenské biskupství. Teprve o století později (roku 976) získává Praha svého prvního biskupa, Dětmara, a po něm svatého Vojtěcha.

Zdá se tedy, že význam Konstantina zvaného Cyril a Metoděje (od jejich příchodu nejspíš letos uplyne rovných 1150 let) zůstává ponejvíce symbolický, i když zásluhy o vytvoření prvního "slovanského" písma jsou nesporné. Oba věrozvěsty si však později přivlastňovaly různé státy (vedle Slovenska i Bulharsko), byli nahlíženi z rozličných ideologických pozic, dokonce je velebily i komunistické režimy (v 80. letech natočili Bulhaři velkofilm Konstantin Filozof, na Slovensku vznikl v téže době skromnější televizní snímek Solunští bratři). Nejnověji chystá ČT "docudrama" Cyril a Metoděj - Apoštolové Slovanů.

Z četby jasně vyvstává, že přijetí křesťanství bylo aktem ponejvíce politickým, který měl zjednat jak mocenskou pozici, tak důstojnost. Kristiánova legenda například vypráví o českém knížeti Bořivojovi, pozvaném na hostinu pořádanou velkomoravským vládcem Svatoplukem. Jenže Bořivoj jakožto pohan musel zůstat sedět na zemi vedle stolu. Prý to byla pohnutka k tomu, aby se nechal pokřtít.

Dalším zjištěním je, že i zdánlivě mocné státy mohly snadno zaniknout, pokud se ocitly v nepříznivé mezinárodní konstelaci, případně ve víru chybných panovnických rozhodnutí. Velká Morava takto zmizela z povrchu světa a stejný osud o století později málem postihl i český stát, když se ocitl pod polským tlakem. Jestliže spolu válčily křesťanské státy, nelze se divit, že ještě cílenější byl nápor na ty enklávy, které zůstávaly pohanské a křesťanství odmítaly (polabští Slované, Litevci), považujíce křesťanského Boha především za boha Němců, vnímaných jako nepřátelé. Například Litva se ke křesťanství připojila až roku 1386 a tamní panovník tak učinil proto, aby se mohl oženit s polskou princeznou, a položit tudíž základ silného polsko-litevského soustátí.

Kniha má velký význam zejména pro zpřístupnění informací o postupu křesťanství v okolních státech, protože málokdo ovládá třeba maďarštinu, dánštinu, norštinu nebo švédštinu natolik, aby si mohl bez zábran počíst v literatuře psané právě těmito jazyky. Jen je mi líto, že autoři pominuli "druhý život" pokřesťanštění, jak se odrážel v pozdějších výkladech, jak pronikal do umění. Vždyť vybavíme si třeba, že satirická skladba Havlíčka Borovského Křest svatého Vladimíra vcelku věrně zachycuje pád pohanství na Rusi, jak jej zaznamenala kronika Pověst dávných let, a to včetně rozličných nabídek na novou "pravou víru"?

Christianizace a utváření křesťanské monarchie (ed. Nora Berendová).
Vydalo nakladatelství Argo, Praha 2013. 452 stran.

Hodnocení: 100 %

Foto: kniha, www.jahoda2020.blog.cz, www.i15.cz, www.slovane.cz

< Předchozí		Další >